13 CO 9/2022-240 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí byla soudem uložena povinnost platit výživné pro žalovaného v částce 1 000 Kč měsíčně od 4. 3. 2020 (výrok I.) a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu (výrok II.). Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí byla soudem uložena povinnost platit výživné pro žalovaného (jejího syna). Žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována k podání této žaloby. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). 2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně, která nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o nemožnosti uložit jí povinnost platit výživné pro žalovaného. Poukázala na to, že Česká republika pokračuje v perzekuci její rodiny, porušování mezinárodních úmluv a jiných právních předpisů, likviduje členy rodiny a odpírá jim přístup k účinné soudní ochraně. Navrhla, aby jí byl ustanoven zástupce k ochraně jejích zájmů. 3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně není oprávněna domáhat se touto žalobou uložení povinnosti platit mu výživné. Navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. 4. Krajský soud v [obec] (dále jen„ odvolací soud“ – § 10 odst. 1 o. s. ř.) se nejprve zabýval tím, zda je žalovaný osobou oprávněnou podat odvolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (§ 201 o. s. ř.). 5. Proti rozsudku, kterým soud rozhodl o zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí byla uložena povinnost platit výživné pro žalovaného v částce 1 000 Kč měsíčně od 4. 3. 2020, je odvolání objektivně přípustné, neboť to § 202 odst. 2 o. s. ř. ani jiné ustanovení zákona nevylučuje. Právo odvolání však přísluší pouze tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá (byť nepatrná) újma odstranitelná tím, že odvolací soud toto rozhodnutí zruší. Teorie procesního práva hovoří o tzv. subjektivní přípustnosti odvolání. Soud prvního stupně výrokem I. žalobu zamítl. Tímto výrokem rozsudku soudu prvního stupně žalovanému žádná újma v jeho právech způsobena nebyla. Proto lze uzavřít, že odvolání žalovaného proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně není subjektivně přípustné. 6. Odvolací soud proto, podle § 218 odst. b) o. s. ř., odvolání žalovaného proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl. 7. Pokud pak jde o odvolání žalobkyně proti výrokům I. a II. rozsudku soudu prvního stupně a o odvolání žalovaného proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána osobami k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.), že směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou přípustná (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), a že byla podána včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, řízení jeho vydání předcházející, správnost skutkových zjištění a jejich právního posouzení, nařídil k projednání odvolání jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. 8. K žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce: 9. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 6. 2021, č. j. 29 C 162/2021-75, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 4. 8. 2021, č. j. 13 Co 151/2021-102, byla zamítnuta žádost žalobkyně o ustanovení zástupce podle 30 o. s. ř., neboť u žalobkyně se jedná o případ svévolného a zřejmě bezúspěšného uplatňování práva. Toto usnesení nabylo právní moci dne 20. 8. 2021. Usnesením, kterým byla zamítnuta tato žádost, je soud podle § 170 odst. 1 o. s. ř. vázán. Nejde totiž o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (§ 170 odst. 2 o. s. ř.). 10. Žalobkyně přesto v průběhu odvolacího řízení znovu požádala, aby jí byl ustanoven zástupce, a to ze stejných důvodů jako v předchozí žádosti. Soud prvního stupně zcela správně o její žádosti nerozhodl, respektive řízení o její další žádosti nezastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Opakovanou žádost žalobkyně o ustanovení zástupce je třeba s přihlédnutím k obsahu žaloby a dalších podání žalobkyně považovat za zneužití jejích procesních práv, které ve shodě s § 2 a § 6 o. s. ř. nepožívá právní ochrany. Podle odborné literatury zneužití procesního práva může mít jak podobu snahy získat výhodu nepředvídanou procesním právem, tak i podobu maření řádného postupu v řízení. Má-li zneužití práva ze strany účastníka podobu jeho procesního úkonu a není-li stanoveno jiné řešení, pak se k němu ve shodě s § 41a odst. 3 o. s. ř. jako k nepřípustnému nepřihlíží (k tomu srov. [příjmení], P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. [obec]: Wolters Kluwer, 2016, s. [číslo]). 11. Ve věci samé se žalobkyně domáhala, aby jí soud uložil povinnost platit žalovanému výživné v částce 1 000 Kč měsíčně od 4. 3. 2020. Mezi žalobkyní a žalovaným existuje rodinně právní vztah (matka a syn). Podle § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost. Aktivně věcně legitimován k podání žaloby na zaplacení výživného je pouze oprávněný. Tedy osoba, vůči které má osoba povinná povinnost platit výživné. Z toho vyplývá, že žalobkyně v nyní projednávané věci (jako osoba povinná k placení výživného) není k podání této žaloby aktivně věcně legitimována. Pokud má žalobkyně (matka žalovaného) zájem platit žalovanému (syn žalobkyně) výživné, může tak činit dobrovolně, neboť k takovému plnění nepotřebuje žádné soudní rozhodnutí. Soud prvního stupně proto žalobu zcela správně zamítl. 12. S ohledem na výše uvedené odvolací námitky žalobkyně nejsou důvodné, a proto odvolací soud, podle § 219 o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení. 13. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. (ve vztahu k řízení o odvolání žalobkyně) a § 146 odst. 3 o. s. ř. (ve vztahu k řízení o odvolání žalovaného).