13 CO 90/2022-394 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně: uložil třetí žalované povinnost zaplatit žalobci částku 362 052 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 362 052 Kč od [datum] do zaplacení s tím, že tuto povinnost uložil třetí žalované jako společnou a nerozdílnou k povinnosti uložené prvnímu žalovanému a druhé žalované výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 7. 2019, č. j. 24 C 182/2018-141, ve spojení s výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen„ odvolací soud“) ze dne 13. 8. 2020, č. j. 13 Co 61/2020-260 (výrok I. v záhlaví označeném rozsudku), uložil třetí žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 158 597,70 Kč s tím, že co do částky 91 333,80 Kč byla tato povinnost třetí žalované uložena jako společná a nerozdílná k povinnosti uložené prvnímu žalovanému a druhé žalované výrokem II. rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 8. 2020, č. j. 13 Co 61/2020-260, a co do částky 24 393,60 Kč byla tato povinnost třetí žalované uložena jako společná a nerozdílná k povinnosti uložené prvnímu žalovanému a druhé žalované výrokem IV. rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 8. 2020, č. j. 13 Co 61/2020-260 (výrok II. v záhlaví označeném rozsudku), a o náhradě nákladů státu rozhodl tak, že ve vztahu mezi státem a třetí žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. v záhlaví označeném rozsudku). 2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě ze dne [datum], kterou se žalobce domáhal po všech žalovaných zaplacení peněžité náhrady za užívání pozemků p. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa] a pozemku p. [číslo] to vše v katastrálním území Svatoslav u Tišnova (dále jen„ předmětné nemovité věci“), a to za období od [datum] do [datum] ve vztahu ke třetí žalované, a to v pořadí druhým rozsudkem. 3. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce byl v době od [datum] do [datum] výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí, které všichni žalovaní v tomto období užívali bez souhlasu žalobce a bez právního důvodu. Za užívání předmětných nemovitých věcí žalovaní nezaplatili žalobci žádnou náhradu. Obvyklou výši měsíčního nájemného předmětných nemovitých věcí v období od [datum] do [datum] soud prvního stupně určil částkou 10 678 Kč. Po právní stránce nárok žalobce posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a nárok na zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o. z. Dospěl k závěru, že užívací právo třetí žalované k předmětným nemovitým věcem bylo odvozeno od prvního žalovaného a druhé žalované a uzavřel, že třetí žalovaná nebyla v dobré víře, že by první žalovaný a druhá žalovaná byli oprávněni jí přenechat k užívání předmětné nemovité věci. Vzal za prokázané, že třetí žalovaná již v době před [datum] byla seznámena se skutečností, že předmětné nemovité věci jsou ve vlastnictví žalobce, neboť třetí žalovaná vystupovala jako svědek v předchozím soudním řízení, vedeném mezi žalobcem, prvním žalovaným a druhou žalovanou, a se situací byla podrobně seznámena. Navíc sama činila kroky směřující k odkoupení předmětných nemovitých věcí a pohledávek žalobce vůči prvnímu žalovanému a druhé žalované od žalobce. Byla účastna při soupisu movitých věcí v rámci exekuce vedené proti prvnímu žalovanému a druhé žalované. Uzavřel, že k závěru o dobré víře třetí žalované nepostačuje její tvrzení o údajném ujišťování ze strany prvního žalovaného, že kroky činěné vůči němu mají být neoprávněné. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky odůvodnil § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výrok o náhradě nákladů státu odůvodnil § 148 odst. 1 a § 152 odst. 2 o. s. ř. 4. Proti v pořadí druhému rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání třetí žalovaná. Nesouhlasila se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že v době od [datum] od [datum] předmětné nemovité věci trvale a stále užívala v takovém rozsahu, který by zakládal žalobci právo vůči ní žádat vydání bezdůvodného obohacení či jakýkoliv jiný nárok. V předmětných nemovitých věcech pobývala pouze nahodile v rámci návštěv svých rodičů (první žalovaný a druhá žalovaná), což bylo podle jejího názoru prokázáno výpovědí svědka [jméno] [příjmení]. Neztotožnila se soudem prvního stupně při hodnocení dobré víry ve vztahu k užívacímu právu prvního žalovaného a druhé žalované. Své právo užívat předmětné nemovité věci odvozovala od prvního žalovaného a druhé žalované, s nimiž původně před odchodem k současnému partnerovi bydlela v rodinné domácnosti, neboť to byli její rodiče. Uvedla, že první žalovaný a druhá žalovaná ji po celou dobu ubezpečovali, že řízení vůči nim nejsou po právu, což podle názoru třetí žalované též částečně vyplynulo z provedeného dokazování. Namítla, že soud prvního stupně neprovedl důkazy, které označila k tvrzení o tom, že byla prvním žalovaným a druhou žalovanou ubezpečována o tom, že řízení, vedená žalobcem proti prvnímu žalovanému a druhé žalované nejsou po právu. Je proto přesvědčena, že není ve věci pasivně věcně legitimována a navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba vůči ní zamítnuta. 5. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně a navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. 6. Nejprve bylo o žalobě ze dne [datum] ve vztahu ke všem žalovaným rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 16. 7. 2019, č. j. 24 C 182/2018-141 tak, že soud prvního stupně uložil prvnímu žalovanému, druhé žalované a třetí žalované povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 363 052 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I. v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení úrok z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 363 052 Kč od [datum] do [datum] a úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 363 052 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II. v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně), uložil prvnímu žalovanému, druhé žalované a třetí žalované povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení v částce 79 137 Kč (výrok III. v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl, že základ nároku státu na náhradu nákladů řízení je dán vůči prvnímu žalovanému, druhé žalované a třetí žalované v plném rozsahu s tím, že o výši těchto nákladů bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok IV. v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně). 7. Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 7. 2019, č. j. 24 C 182/2018-141 (v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně), a to proti výrokům I., III. a IV. podali odvolání první žalovaný, druhá žalovaná a třetí žalovaná. O odvolání všech žalovaných bylo rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu ze dne 13. 8. 2020, č. j. 13 Co 61/2020-260 Odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I. v pořadí prvního rozsudku odvolacího soudu), změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že prvnímu žalovanému, druhé žalované a třetí žalované uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci náhradu nákladů řízení v částce 91 333,80 Kč (výrok II. v pořadí prvního rozsudku odvolacího soudu), změnil výrok IV. tak, že státu náhradu nákladů řízení vůči prvnímu žalovanému, druhé žalované a třetí žalované nepřiznal (výrok III. v pořadí prvního rozsudku odvolacího soudu) a uložil prvnímu žalovanému, druhé žalované a třetí žalované povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 24 393,60 Kč (výrok IV. v pořadí prvního rozsudku odvolacího soudu). 8. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 8. 2020, č. j. 13 Co 61/2020-260, podala dovolání třetí žalovaná. O dovolání bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, č. j. 28 Cdo 493/2020-300 Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 8. 2020, č. j. 13 Co 61/2020-260, v částech výroku I., II. a IV., jež se týkaly vztahu mezi žalobcem a třetí žalovanou, jakož i v části výroku III., jenž dopadá na vztah mezi Českou republikou a třetí žalovanou, a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 7. 2019, č. j. 24 C 180/2018-141, v částech výroku I. a III., jež řeší vztah mezi žalobcem a třetí žalovanou, jakož i v části výroku IV., jenž se týká vztahu mezi Českou republikou a třetí žalovanou zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud uzavřel, že závěry o pasivní věcné legitimaci třetí žalované, potažmo její solidární povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení jsou předčasné, neboť doposud nebyla dostatečně řešena námitka třetí žalované ohledně odvození jejího užívacího práva od prvního žalovaného a druhé žalované a nebyla posuzována její dobrá víra, to vše ve smyslu § 2994 o. z. 9. Ve výroku I. tohoto rozsudku odvolací soud v souladu s § 211 a § 164 o. s. ř. opravil chybu v psaní, jež se vyskytla v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně v uvedení data narození třetí žalované (výrok I. tohoto rozsudku). 10.