14 CO 175/2021-110 — Krajský soud v Brně

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 132 177 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 3. 9. 2016 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení na soudním poplatku 6 610 Kč a za právní zastoupení advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] 48 787,20 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). 2. Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě žalovaný odvolání, kterým navrhl změnu napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby. Vytkl soudu nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. S žalobkyní učinil shodné skutkové tvrzení o společném soužití účastníků do dubna 2016, o uzavření smlouvy o stavebním spoření, na nějž pravidelně přispívala měsíční příspěvky ve výši 1 700 Kč žalobkyně, a o výpovědi smlouvy žalovaným 23. 5. 2016 s označením bankovního spojení pro poukázání naspořené částky číslem účtu žalobkyně. Potvrdil též, že 25. 7. 2016 požádal o změnu účtu pro výplatu naspořené částky na účet č. [bankovní účet]. Žalovaný popírá existenci dohody s žalobkyní, že naspořené prostředky připadnou jí, když uvedení čísla účtu je jen platebním místem pro výplatu částky. Vlastnické právo k naspořeným prostředkům však na žalobkyni žalovaný nikdy nepřevedl a závěr soudu nemá oporu v dokazování ani v právní úpravě. Z výpovědi stavebního spoření neplyne nic jiného, než že žalovaný určil stavební spořitelně platební místo, kam má naspořené prostředky poukázat. Z tohoto právního jednání nelze vyvozovat žádné právní důsledky ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. Žalovaný logicky vysvětlil, proč byl ve výpovědi uveden účet žalobkyně, a z výpovědi ani žádného jiného důkazu neplyne projev vůle žalovaného převést vlastnické právo k těmto prostředkům žalobkyni. Výpověď svědka [příjmení] označil za účelovou a nevěrohodnou, neboť ihned na počátku své výpovědi bez dalšího uvedl, že si na případ dobře pamatuje, což považuje žalovaný za zvláštní u člověka, který se dostaví k výpovědi k soudu bez toho, že by osobně znal strany sporu, přesně věděl, čeho se má svědecká výpověď týkat a se kterým na dané téma nikdo neměl hovořit po dobu nejméně pěti let. Výpověď smlouvy o stavebním spoření byla realizována před více než pěti lety od okamžiku, kdy svědek poskytl u soudu svědeckou výpověď. Pokud si svědek na případ pamatuje proto, že došlo ke změně dispozice pro výplatu, kterou pak měl řešit se žalobkyní, upozornil žalovaný na skutečnost, že ke změně dispozice došlo po více než dvou měsících a žalobkyně tuto skutečnost zjistila po více než třech až čtyřech měsících, kdy neobdržela peníze na svůj účet. Je proto zarážející, že si svědek přesně pamatoval, co si měli účastníci dohodnout cca čtyři měsíce před touto změnou dispozice. Svědek neuvedl, že by byl přítomen uzavření ústní dohody, na základě které by se smluvní strany dohodly, že vlastnické právo k naspořeným prostředkům bylo ze žalovaného převedeno na žalobkyni. Soud prvního stupně se vůbec nezabýval otázkou vlastnictví předmětných finančních prostředků. Žalovaný logicky vysvětlil důvod, proč žalobkyně hradila celou dobu jejich soužití pravidelně měsíčně částku 1 700 Kč na jeho účet stavebního spoření, a to za účelem podílení se na nákladech spojených s chodem společné domácnosti. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce tak, že žalovaný je povinen žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení. S tímto právním názorem nelze souhlasit. Z textu napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný se měl bezdůvodně obohatit neplněním z uzavřené smlouvy. Právní posouzení věci soudem prvního stupně tak je třeba zcela odmítnout. Rovněž poukázal na námitku promlčení vznesenou před soudem prvního stupně, neboť i když promlčecí doba neběžela po dobu vzájemného soužití žalobkyně a žalovaného, začala běžet v dubnu 2016, kdy bylo ukončeno soužití ve společné domácnosti účastníků a uplynula by v dubnu 2019, tedy před podáním žaloby. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za vnitřně rozporné, pokud na jedné straně dovozuje uzavření ústní dohody a na druhé straně posuzuje věc v režimu bezdůvodného obohacení. 3. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání žalovaného navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Námitky žalovaného nesměřují k nesprávným skutkovým zjištěním soudu, nýbrž spíše k hodnocení důkazů soudem prvního stupně, s nímž se žalovaný neztotožňuje. Žalobkyně poukazuje na zásadu volného hodnocení důkazů a soud provedené důkazy hodnotil zcela v intencích citované zásady. Žalobkyni se podařilo prokázat uzavření ústní dohody, dostavila se inkriminovaného dne spolu s žalovaným na pobočku stavební spořitelny, kde za přítomnosti žalobkyně žalovaný vypověděl smlouvu o stavebním spoření a jako číslo účtu pro výplatu naspořených prostředků uvedl číslo účtu žalobkyně. Jednalo se o společnou, svobodnou, určitou a omylu prostou vůli žalobkyně i žalovaného. Tvrzení žalovaného postrádají jakoukoli logiku. V případě jeho verze nebyl důvod, aby se žalobkyně dostavovala spolu s žalovaným do pobočky stavební spořitelny a bylo by jí jedno, že jí finanční prostředky na účet nedorazily. Žalovaný neosvětlil, jaké daňové záležitosti mu měly bránit v tom, aby si nechal vyplatit naspořené finanční prostředky na svůj účet. Tvrzení žalobkyně mají jasnou logiku a jsou podpořena důkazy, částka na účtu byla naspořena z jí poukazovaných vkladů, což prokázaly výpisy z účtu stavebního spoření. V dubnu 2016 skončil její vztah s žalovaným a navzdory značně napjatým vztahům mezi účastníky se vydala žalobkyně s žalovaným 23. 5. 2016 do pobočky stavební spořitelny. Verzi žalobkyně podporuje i výpověď svědka [příjmení], který nemá k žalobkyni žádné vztahy, nemá žádný zájem na výsledku sporu a dostalo se mu náležitého poučení podle § 126 občanského soudního řádu. Byť je v napadeném rozsudku citováno ust. § 2991 občanského zákoníku a je v něm obsažena právně nepřesná věta o tom, že se lze obohatit i neplněním z uzavřené smlouvy, je zřejmé, že soud prvního stupně posoudil danou věc tak, že žalovaný porušil svou povinnost plynoucí z ústní dohody, kterou uzavřel v návaznosti na ukončení družského poměru. K vyplacení prostředků mělo dojít s ohledem na délku výpovědní doby nejpozději do 2. 9. 2016 a žalovaný se tak ocitl v prodlení až dne 3. 9. 2016. K promlčení nároku žalobkyně tak dojít nemohlo. Žalobkyně se ztotožňuje i se závěrem soudu prvního stupně, že ve věci není právně významná ani otázka vlastnictví finančních prostředků naspořených na účtu stavebního spoření. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, dále jen„ o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání je podáno oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), je podáno včas (§ 204 o. s. ř.), je odůvodněno odvolacími důvody podřaditelnými pod ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., zopakoval některé z důkazů provedených ve věci soudem prvního stupně a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. 5. Podle § 1724 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy. 6. Podle § 1725 o. z. smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. 7. Podle § 1746 o. z. zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv (odst. 1). Strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena (odst. 2). 8. Podle § 1756 o. z. není-li smlouva uzavřena slovy, musí být z okolností zřejmá vůle stran ujednat její náležitosti; přitom se přihlédne nejen k chování stran, ale i k vydaným ceníkům, veřejným nabídkám a jiným dokladům. 9. Podle § 1759 věty první a druhé o. z. smlouva strany zavazuje. Lze ji změnit nebo zrušit jen se souhlasem všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů. 10. Podle § 1789 o. z. ze závazku je dlužník povinen něco dát, něco konat, něčeho se zdržet nebo něco strpět a věřitel je oprávněn to od něho požadovat. 11. Podle § 1790 o. z. závazek nelze změnit bez ujednání věřitele a dlužníka, ledaže zákon stanoví jinak. 12. Podle § 1791 odst. 1 o. z. vzniku a trvání závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na jehož základě má dlužník povinnost plnit; věřitel je však povinen prokázat důvod závazku. 13. Podle § 1935 o. z. plní-li dlužník pomocí jiné osoby, odpovídá tak, jako by plnil sám. 14. Podle § 1957 odst. 1 o. z. plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele platebních služeb, je dluh splněn připsáním peněžní částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele. 15. Podle § 1958 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele (odst. 1). N