14 CO 180/2021-232 — Krajský soud v Brně

1. Soud I. stupně rozsudkem zamítl žalobu žalobce, aby žalovaný byl povinen zaplatit mu částku 171 224 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 2. 10. 2015 do zaplacení (výrok I) a zavázal žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 19 860 Kč (výrok II). 2. Proti rozsudku podal odvolání žalobce, který navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. 3. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není. 5. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě žalobce na zaplacení ceny trvalých porostů, které vysázel na pozemcích parc. [číslo] a parc. [číslo] v [katastrální uzemí], které zanikly k 1. 10. 2015 v důsledku pozemkových úprav dle zákona č. 139/2002 Sb. a které po smrti svých předchůdců nabyl žalovaný. Původní vlastnice pozemků [jméno] [příjmení] zemřela [datum] a o dědictví po ní bylo ve vztahu k těmto pozemkům rozhodnuto pravomocně až k 30. 1. 2004 ve prospěch jejího syna [jméno] [příjmení], který zemřel [datum] a po něm nabyl předmětné pozemky žalovaný na základě dědického rozhodnutí z 2. 11. 2010. Žalobce jako nájemce uzavřel 12. 10. 2002 smlouvu s [jméno] [příjmení] jako pronajímatelkou, která byla blízkou příbuznou [jméno] [příjmení], byla jejím potenciálním dědicem a mohla platně uzavřít nájemní smlouvu k pozemkům, o jejichž vlastníkovi bylo s konečnou platností rozhodnuto až v roce 2010. 6. Soud I. stupně po provedeném dokazování, které zhodnotil tak, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená dne 12. 10. 2002 mezi žalobcem jako nájemcem a [jméno] [příjmení], narozenou 4. 6. 1952, jako pronajímatelkou, je absolutně neplatná podle § 39 tehdejšího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., neboť nájemní smlouva nemohla být uzavřena pouze s [jméno] [příjmení], která byla jednou„ ze dvou do úvahy přicházejících dědiců“. Proto žalobce nemůže svůj nárok opírat o ust. § 667 odst. 1 tehdejšího občanského zákoníku č. 140/1964 Sb. (dále jen„ tehdejší o.z.“), neboť provedl na předmětných pozemcích výsadbu na základě neplatné smlouvy a bez platného souhlasu vlastníka. Pro možné právní posouzení uplatněného nároku žalobce jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, o němž byli účastníci poučeni, dospěl soud I. stupně k závěru, že ke zhodnocení pozemků došlo výsadbou vinic provedenou žalobcem již v roce 2003, od kdy je nutno stanovit počátek běhu promlčecí doby k uplatnění nároku podle § 451 odst. 1 tehdejšího o.z., přičemž žalovaný v řízení před I. stupně vznesl námitku promlčení, která byla důvodná, neboť podle § 107 odst. 1 a 2 tehdejšího o.z. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, když oprávněný dozví, že k němu došlo (subjektivní lhůta) a nejpozději za tři roky ode dne, kdy k němu došlo (objektivní promlčecí lhůta). Žalobce uplatnil svůj nárok u soudu žalobu až 27. 9. 2018, tedy dávno po uplynutí těchto promlčecích lhůt. 7. Tyto závěry soudu I. stupně jsou správné a odvolací soud s odůvodněním jejich správnosti pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku v příslušné části, pouze s výjimkou níže uvedené nepřesnosti při právním hodnocení důvodu neplatnosti nájemní smlouvy z 12. 10. 2002 podle § 39 tehdejšího o.z. 8. Skutková zjištění soudu I. stupně o právním nástupnictví ve vztahu k vlastnictví předmětných pozemků, které právně zanikly k 23. 9. 2015 (a nájemní vztah k nim podle § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb. o pozemkových úpravách až k 1. 10. 2015), jsou správná v tom, že po smrti původní vlastnice [jméno] [příjmení], která zemřela 27. 10. 1983, bylo o nabytí předmětných pozemcích rozhodnuto dědickým rozhodnutím až 29. 12. 2003, a to ve prospěch jejího syna [jméno] [příjmení], který zemřel již 4. 11. 1991, a v dědickém řízení po něm bylo o nabytí předmětných pozemků ve prospěch žalovaného bylo rozhodnuto dědickým rozhodnutím až 2. 11. 2010. Z dokazování soudu I. stupně provedeného příslušnými dědickými spisy vyplývá i to, že dědictví (bez zde projednávaných pozemků a ještě dalších pozemků v „ užívání soc. org.“) po [jméno] [příjmení] nabyla dle rozhodnutí z 29. 2. 1984 její dcera [jméno] [příjmení], s níž žalobce uzavřel 12. 10. 2002 spornou nájemní smlouvu. Závěr soudu I. stupně o absolutní neplatnosti této smlouvy podle § 39 tehdejšího o.z. je nepřesný jen v tom, že [jméno] [příjmení] nemohla patně pozemky pronajmout nikoli pro to, že byla„ jen jednou ze dvou do úvahy přicházejících dědiců“ [jméno] [příjmení], ale proto, že jako jedna z více oprávněných dědiců nemohla nájemní smlouvu k předmětu dosud nevypořádaného dědictví platně uzavřít bez schvalovacího rozhodnutí soudu. 9. Podle ust. § 185r o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2004 dědici mohli věci náležící do dědictví během dědického řízení prodat nebo učinit jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření jen se souhlasem soudu. Výkladová judikatura k tomuto zákonnému ustanovení (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 967/2004, sp. zn. 26 Cdo 637/2006 nebo sp. zn. 26 Cdo 5258/2008) dospěla k závěru, s nímž se odvolací soud ztotožňuje, že usnesení, kterým soud přivolí k prodeji věci patřící do dědictví nebo k jinému opatření přesahujícímu rámec obvyklého hospodaření je rozhodnutím, jehož je třeba k platnosti smlouvy. Pronajmutí pozemku je jednoznačně opatřením přesahujícím rámec obvyklého hospodaření a pokud k němu došlo během dědického řízení bez rozhodnutí soudu, je taková nájemní smlouva absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 tehdejšího o.z. 10. Vedle [příjmení] [příjmení], narozené 4. 6. 1952, byli dalšími potencionálními dědici [jméno] [příjmení] potenciální dědici jejího syna [jméno] [příjmení], který již tehdy nežil, tedy jeho manželka a děti. Nepřesnost závěru soudu I. stupně, že v době uzavření sporné nájemní smlouvy byl tímto dalším potenciálním dědicem sám (již nežijící) [obec] [anonymizováno], nemá vliv na správnost závěru, že [jméno] [příjmení] nebyla oprávněna sama uzavřít předmětnou nájemní smlouvu s žalobcem, ať již jako jedna ze dvou či z více v úvahu přicházejících dědiců, a to nikoliv proto, že předmětné pozemky nakonec nezdědila, ale proto, že bez rozhodnutí soudu nemohla být nájemní smlouva uzavřená jen jedním z více potenciálních dědiců platná. Proto je právní závěr soudu I. stupně o neplatnosti této smlouvy správný, byť podpořený zčásti jinými právními argumenty. 11. Stejně správný je závěr soudu I. stupně o okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení tehdejšího vlastníka (potencionálních vlastníků) předmětných pozemků, k němuž došlo výsadbou vinic na předmětných pozemcích v roce 2003 (byť tvrzení žalobce o výsadbě je datováno do roku 2003 a předložené doklady o pořízení věcí k výsadbě nutných jsou i z roku 2004) a že tudíž žalobou podanou v roce 2018 uplatnil žalobce své právo na vydání bezdůvodného obohacení žalovaného po uplynutí objektivní tříleté promlčecí lhůty, v důsledku čehož nelze promlčené právo žalobci přiznat, i kdyby bylo dáno. Bez ohledu na to, zda a jak obtížné bylo pro žalobce v době uzavření nájemní smlouvy zjistit, kdo je vlastníkem předmětných pozemků, respektive to, že pozemky jsou nevypořádaným dědictvím po dávno zemřelé [jméno] [příjmení], nelze dospět k jinému závěru, než že žalovaný výsadbou vinic obohatil žalovaného, kterému bylo nabytí předaných pozemků po [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] potvrzeno dědickým rozhodnutím 2. 11. 2010 a vydání plnění z tohoto bezdůvodného obohacení po něm požaduje až žalobou podanou v roce 2018. 12. Ani námitka žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanými je uplatněním práva v rozporu s dobrými mravy, není důvodná. Jak uvedl zdejší odvolací soud ve skutkově obdobném případě ve svém rozsudku z 24. 3. 2022, č. j. 14 Co 3/2021-267, uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v tak výjimečných případech, že je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž za takové situace zánik nároku na plnění představuje nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka smluvního vztahu by musely vyplývat z konkrétních okolností každé věci, pro něž byla námitka promlčení nároku uplatněna a ty by musely být naplněny v tak vysoké intenzitě, aby byl jimi odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. S tímto názorem odvolací soud odkazuje na argumentaci Nejvyššího soudu ČR v publikovaných rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 992/99, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 nebo sp. zn. 28 Cdo 3148/2009, s níž se odvolací soud ztotožňuje. 13. Odvola