14 CO 42/2020-554 — Krajský soud v Brně

1. Soud I. stupně rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení neúčinnosti kupní smlouvy ze 17. 1. 2011, jíž bylo na žalovaného převedeno vlastnické právo k budově [adresa], stavbě technického vybavení, stojící na pozemku parc. č. st. [anonymizováno] (bez pozemku) zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí] (výrok I), zavázal žalobce zaplatit České republice náklady řízení vzniklé státu ve výši 27 731,60 Kč (výrok II) a zaplatit žalobci na náhradě nákladů jeho řízení částku 16 819 Kč k rukám zástupce žalovaného (výrok III). 2. Proti rozsudku podal odvolání žalobce, který navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že soud I. stupně neprovedl důkazy žalobcem navržené, čímž neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť žalobce opakovaně upozorňuje na to, že žalovaný byl obeznámen se skutečností, že [právnická osoba] je dlužníkem žalobce, jakož i s dalšími skutečnostmi případu, neboť žalovaný je jednatel a společníkem [právnická osoba], s.r.o., která sídlí na stejné adrese jako [právnická osoba], s.r.o., nad to jejich obor podnikání je obdobný. Podle žalobce poskytl žalovaný součinnost [právnická osoba], s.r.o. při ochraně před věřiteli a při vyvádění majetku ze společnosti. 3. Žalovaný se k odvolání žalobce písemně nevyjádřil, u jednání odvolacího soudu pak navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 občanského soudního řádu - dále „o.s.ř.“), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není. 5. Nejprve je nutno uvést, že v odvolacím řízení došlo k prohlášení konkursu na majetek žalobce jako úpadce, resp. přeměně formy řešení úpadku z dosud probíhající reorganizace na konkurs, a to usneseními Krajského soudu v Ostravě ze 7. 9. 2020, č.j. [insolvenční spisová značka] a Vrchního soudu v Olomouci z 19. 11. 2020, č.j. [insolvenční spisová značka], [spisová značka], což odvolací soud zjistil z těchto rozhodnutí prvostupňového a odvolacího konkursního soudu. V důsledku toho došlo k přerušení tohoto řízení podle § 263 odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb., v němž však lze pokračovat na návrh insolvenčního správce (§ 264 odst. 1 téhož zákona), který by se v takovém případě stal účastníkem řízení místo dlužníka, ale v případě, že takový návrh insolvenční správce nepodá, lze v řízení pokračovat na návrh samotného dlužníka (§ 264 odst. 2 téhož zákona) s tím, že ten zůstává účastníkem řízení. Insolvenční správkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] podáním z 22. 2. 2022 sdělila zdejšímu odvolacímu soudu, že nemá v úmyslu předkládat návrh na pokračování v řízení a je možné v řízení nadále pokračovat s žalobcem, žalobce pak podáním z 18. 2. 2022 doručeným zdejšímu soudu 28. 2. 2022 navrhl pokračování řízení, v důsledku čehož řízení pokračuje s žalobcem, na jehož místě nenastoupila jeho insolvenční správkyně. 6. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhal určení neúčinnosti kupní smlouvy uzavřené 17.1.2011 mezi [právnická osoba] a žalovaným, jíž žalovaný nabyl vlastnictví budovy [adresa], stavby technického vybavení, na pozemku p.č. st. [anonymizováno] v [katastrální uzemí] (dále jen„ předmětná nemovitost“) za okolností, v jejichž důsledku má žalobce dle § 42a tehdejšího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „o.z.“) právo této smlouvě odporovat a požadovat určení její neúčinnosti vůči sobě. Touto smlouvou byla podle žalobce zkrácena jeho pohledávka proti [právnická osoba] (dále jen„ dlužník žalobce“) přiznaná mu rozhodčím nálezem Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] z 21. 7. 2011 tvořená jistinou ve výši 10 000 000 Kč a právem na náhradu nákladů řízení ve výši 593 366 Kč, která je předmětem již nařízené soudní exekuce. Z časových souvislostí týkajících se pohledávky žalobce a uzavření předmětné kupní smlouvy ve prospěch žalovaného vyplývá dle žalobce úmysl převodce zkrátit své věřitele, s čímž byl žalovaný obeznámen vzhledem ke svému propojení s touto společností. 7. Soud I. stupně posuzoval uplatněný nárok žalobce podle § 42a tehdejšího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013, které je dle správného závěru soudu I. stupně pro toto posouzení významné na základě přechodného ust. § 3028 odst. 3 nyní účinného občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. 8. Soud I. stupně na základě dokazování, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, učinil zjištění, že kupní smlouvou ze 17. 1. 2011 nabyl žalovaný předmětnou nemovitost od dlužníka žalobce [právnická osoba], a to koupí za sjednanou kupní cenu 4 500 000 Kč, která byla zaplacena na účet [právnická osoba], která vyslovila souhlas s tímto převodem, neboť měla proti dlužníku žalobce pohledávku ve výši 20 000 000 Kč zajištěnou zástavním právem zřízeným k převáděné nemovitosti. Tato skutečnost vyplynula i z katastru nemovitostí, a to z listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí], včetně následného zániku zástavního práva zřízeného ve prospěch uvedené banky po převodu částky 4 500 000 Kč v její prospěch. Dále soud I. stupně ze znaleckého posudku soudního znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] z 15. 4. 2017 [číslo] zjistil, že obvyklá cena předmětné nemovitosti k datu 26. 7. 2011 činila dle tohoto znalce 4 160 000 Kč, a z revizního znaleckého posudku Znaleckého ústavu [právnická osoba] z 12. 3. 2019 [číslo] že obvyklá cena předmětné nemovitosti k 26. 1. 2011 dle tohoto znaleckého ústavu činila 5 660 000 Kč včetně zastavěného pozemku, a z dodatku ze 7. 6. 2019 [číslo], že bez zastavěného pozemku činila cena budovy k uvedenému datu 5 360 000 Kč. Tímto revizním znaleckým posudkem přezkoumal znalecký ústav znalecký posudek Ing. [jméno] [příjmení] a uvedl odborné argumenty, pro které byla některá zjištění revidovaného znaleckého posudku rozdílná ohledně metodiky ocenění i ohledně jiných názorů na hodnotu obvyklého nájemného při porovnávací metodě a na výši jednotlivých nákladových položek či rozdílnými zjištěnými výměrami pronajatelných ploch. 9. Na základě těchto zjištění (a dalších podpůrných zjištění, jak vyplývají z odůvodnění napadeného rozsudku) dospěl soud I. stupně nakonec k závěru, že předmětná kupní smlouva ze 17. 1. 2011 nebyla zkracovacím úkonem ve smyslu § 42a o.z., neboť jejím předmětem byla nemovitost zajištěná smluvním zástavním právem ve prospěch [právnická osoba] k zajištění pohledávky ve výši 20 000 000 Kč (s příslušenstvím), na účet této banky jako věřitele [právnická osoba], s.r.o. byla sjednaná kupní cena 4 500 000 Kč zaplacena a za této situace se nemohlo jednat o zkracující právní jednání dlužníka žalobce, neboť i takto jen částečně uhrazená pohledávka zajištěná zástavním právem k předmětné nemovitosti, byla výrazně vyšší než sjednaná kupní cena. Pro uspokojení pohledávky zajištěného věřitele by výnos z prodeje zástavy vždy připadl v jeho prospěch věřiteli před ostatními nezajištěnými věřiteli, tudíž prodejem předmětné nemovitosti žalovaného nebyla pohledávka žalobce vůči jeho dlužníku zkrácena. V situaci, kdy by kupní cena při prodeji nemovitosti připadla až do výše zástavou zajištěné pohledávky primárně zajištěnému věřiteli, by vymahatelná pohledávka žalobce nemohla být uspokojena ani zčásti. 10. Tyto závěry soudu I. stupně jsou správné a odvolací soud se s nimi ztotožňuje, byť správnost napadeného rozhodnutí vyplývá především ze skutečnosti nastalé až v průběhu odvolacího řízení, jak bude uvedeno níže. 11. Pro tyto závěry soudu I. stupně není významné, zda lze žalovaného považovat za osobu blízkou dlužníku žalobce, neboť to je ve smyslu výše uvedeného zákonného ustanovení významné pouze v případě, že došlo ke zkracujícímu právnímu úkonu, a to pro závěr, zda o úmyslu dlužníka zkrátit svého věřitele musel druhý účastník smlouvy (zkracujícího úkonu) vědět, neboť v případě osob blízkých se vědomost tohoto úmyslu ze zákona předpokládá. Z výše uvedeného správného závěru soudu I. stupně však vyplývá, za zde daných okolností nebyla předmětná kupní smlouva ze 17. 1. 2011 zkracujícím úkonem ve vztahu k žalobci. K tomuto právnímu závěru soudu I. stupně odvolací soud doplňuje, že šlo o ekvivalentní právní úkon, při němž bylo dlužníku žalobce poskytnuto plnění, a to kupní cena 4 500 000 Kč, což sice dle výsledku dokazování znaleckými posudky nebyla částka zcela ekvivalentní, což však nelze přičítat k tíži žalovaného. Pokud takto sjednanou kupní cenu„ schválila“ uvedená banka jako věřitel dlužníka žalobce, která proti němu měla pohledávku ještě vyšší než žalobce, a to v částce několikanásobně přesahující pohledávku zajištěnou zástavním právem k převáděné nemovitosti a prve ustanovený soudní znalec dospěl k závěru o obvyklé ceně předmětné nemovitosti v době uzavření smlouvy o 350 000 Kč nižší a druhý znalecký posudek (byť revizní) o 860 000 Kč vyšší, nejeví se sjednání kupní ceny 4 500 000 Kč jako způsobilé pro závěr, že t