14 CO 75/2021-293 — Krajský soud v Brně

1. Soud I. stupně rozsudkem zavázal žalovaného platit žalobkyni výživné od 2. 10. 2018 do 3. 1. 2020 ve výši 6 200 Kč měsíčně a od 4. 1. 2020 do budoucna ve výši 2 500 Kč měsíčně (výrok I), zamítl žalobu na placení výživného v částce dalších 3 700 Kč měsíčně od 4. 1. 2020 do budoucna (výrok II), zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni nedoplatek na výživném za dobu od 2. 10. 2018 do 21. 12. 2020 ve výši 67 444 Kč v pravidelných splátkách po 2 000 Kč měsíčně (výrok III) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). 2. Proti rozsudku podali odvolání oba účastníci. Žalobkyně v původně neodůvodněném odvolání i v jeho následném odůvodnění výslovně uvedla, že podává odvolání„ proti výroku I, II a III rozsudku“, a žalovaný v původně neodůvodněném odvolání i v jeho následném odůvodnění výslovně uvedl, že nepadá rozsudek„ v celém rozsahu“. Žalobkyně tedy svým odvoláním napadla i přisuzující rozhodnutí ve výrocích I a III rozsudku, jimiž ale nedošlo k žádné újmě na jejích právech, pokud jimi bylo žalobě vyhověno, a žalovaný svým odvoláním naopak napadl i zamítavé rozhodnutí ve výroku II rozsudku, jímž nedošlo k žádné újmě na jeho právech, pokud v této části byla žaloba zamítnuta. V těchto částech tedy nejsou účastníci k odvoláním oprávněni a odvolací soud je v těchto částech odmítl (§ 218 písm. c/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). 3. Ve vztahu k zamítavému výroku II rozsudku je ale žalobkyně k odvolání oprávněna, ve vztahu k přisuzujícím výrokům I a III rozsudku je žalovaný k odvolání oprávněn, proto odvolací soud na po zjištění, že jinak jsou odvolání přípustná a včas podaná (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.), přezkoumal celý napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení mu předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že důvodné je odvolání žalobkyně, a to pouze zčásti. 4. Soud I. stupně odůvodnil napadené rozhodnutí ustanovením § 760 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a závěrem, že žalobkyně není schopna sama se živit, že tato neschopnost má původ v manželství s žalovaným a že poměrům účastníků odpovídá vyživovací povinnost žalovaného k žalobkyni z tohoto důvodu ve výši 6 200 Kč měsíčně od podání žaloby do 3. 1. 2020 a ve výši 2 500 Kč měsíčně od 4. 1. 2020 do budoucna. Soud I. stupně vyšel především z té skutečnosti z jeho dokazování vyplývající a mezi účastníky nesporné, že účastníci byli manželé od 8. 11. 1997 a jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi z 22. 1. 2015, č. j. 8 C 157/2014-24, který nabyl právní moci 26. 2. 2015. Ohledně neschopnosti žalobkyně sama se živit vyšel soud I. stupně z posudku o invaliditě vydaného Okresní správou sociálního zabezpečení 9. 11. 2018, podle něhož je žalobkyně v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu, je invalidní a jde o invaliditu třetího (tedy nejvyššího) stupně, v důsledku níž poklesla její pracovní schopnost o 70 %, přičemž den vzniku invalidity je 21. 2. 2018. Tento nepříznivý zdravotní stav žalobkyně je dán především psychickou„ poruchou s trvalými bludy“, a další zjištění zdravotního poškození (koxartróza, gonartróza, skolióza) mají na její pracovní schopnost pouze minimální dopad. Její stav je srovnatelný se zvlášť těžkým postižením s „ funkčně těžkou reziduální symptomatikou“ a jde o závažné narušení téměř všech denních aktivit. Dále soud I. stupně zjistil z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení z 26. 11. 2018, že byla zamítnuta žádost žalobkyně na přiznání invalidního důchodu, neboť nesplnila podmínku potřebné doby důchodového pojištění potřebné pro nárok na invalidní důchod (v jejím případě nejméně pět roků), neboť v rozhodném období od 21. 2. 2008 do 22. 2. 2018 získala pouze 327 dnů pojištění a v rozhodném období od 21. 2. 1998 do 20. 2. 2018 pouze tři roky a 233 dnů pojištění, ač potřebná doba pojištění činí 10 roků. Z oznámení Úřadu práce ČR, Kontaktního pracoviště [obec] z 1. 10. 2018 pak soud I. stupně zjistil, že žalobkyni byl s účinností od srpna 2018 přiznán příspěvek na živobytí ve výši 663 Kč měsíčně. Závěr soudu I. stupně z těchto zjištěná učiněný, že žalobkyně není ve svém současném zdravotním stavu schopna se sama živit, jsou správná a odvolací námitky žalovaného proti nim ani nebrojí, neboť žalovaný namítá, že současná neschopnost žalobkyně sama se živit nemá původ v manželství či v souvislosti s ním. Žalobkyně naopak ve své argumentaci u soudu I. stupně i v odvolání na tomto hodnocení svého nároku trvá a v odvolání namítá nedůvodnost i jen částečného zamítnutí žaloby, neboť má za to, že zjištěné poměry účastníků svědčí pro závěr o vyživovací povinnosti žalovaného ve výši 6 200 Kč měsíčně pro celé rozhodné období. 5. Soud I. stupně odůvodnil napadené rozhodnutí o vyživovací povinnosti žalovaného zjištěními z dokazování provedeného znaleckým posudkem soudní znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] z 12. 11. 2019, a výslechy svědků, a to rodičů žalobkyně [jméno] a [jméno] [příjmení], sestry žalobkyně [jméno] [příjmení] a syna žalobkyně [jméno] [příjmení], na základě nichž dospěl k závěru, že důvodem nynější neschopnosti žalobkyně sama se živit je skutečnost, že žalobce ji přiměl, aby zůstala doma, přičemž jí neplatil důchodové pojištění, že námitka žalovaného, že žalobkyně si mohla registraci podat sama, neobstojí v situaci, kdy bylo zjištěno, že žalovaný své názory vůči žalobkyni prosazoval v průběhu jejich manželství hrubostí a násilím, a nebylo prokázáno, že by cokoliv učinil proto, aby si žalobkyně toto pojištění platit mohla. Podle soudu I. stupně bylo nesmyslné, aby žalobkyně podávala přihlášku k důchodovému pojištění jako samoplátce v situaci, kdy neměla záruku, že si toto pojištění bude moci platit, neboť veškeré peníze, které měla k dispozici, byly pouze ty, které jí žalovaný dával na domácnost a jednalo se o 10 000 Kč měsíčně. 6. Tyto závěry soudu I. stupně jsou správné, odvolací soud se s nimi ztotožňuje a pro stručnost odkazuje s odůvodněním jejich správnosti na dostatečné odůvodnění napadeného rozsudku v příslušných částech. Odvolací námitky žalovaného, že vyslechnutí svědci jsou v příbuzenském vztahu s žalobkyní, nejsou důvodné pro závěr, že z toho důvodu by soud k takovým svědeckých výpovědím neměl při hodnocení dokazování přihlédnout. Všichni čtyři svědci uvedli prakticky shodně, že žalovaný chtěl po žalobkyni, aby zůstala doma, že žalobkyně nejprve pracovala, ale potom na popud manžela zůstala doma, že žalobkyně nemohla chodit do práce, protože si to žalovaný nepřál, respektive, že žalobkyně žalovanému říkala, že v takovém případě, kdy má zůstat doma, chce, aby žalovaný za ni platil pojištění, to znamená zdravotní i sociální. Odvolací námitka žalovaného, že soud nijak nezhodnotil výpovědi dalších svědků, a to [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří tak osobní vztah k účastníkům nemají (sousedi a známí) také není důvodná, neboť soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že z výpovědí těchto svědků zjistil, že žalobkyně pečovala o zahradu. To je sice skutečnost pro zde projednávaný návrh bezvýznamná, ale z výpovědí těchto svědků žádné právně významné skutečnosti zjištěny nebyly. Tito svědci si dle svých výpovědí nikdy nevšimli násilného chování žalovaného vůči žalobkyni či jejímu synovi, což nemá žádný vliv na to, že takové skutečnosti byly zjištěny z výpovědi shora uvedených svědků, z nichž byla zjištěna především primární právně významná skutečnost, zda absence důchodového pojištění žalované byla důsledkem poměrů v manželském soužití účastníků, což předmětem výslechů těchto dalších svědků ani nebylo. V této souvislosti by mohla být částečně důvodná snad jen výhrada, že soud I. stupně měl uvést výslovně, že z výpovědi těchto svědků pro tuto právně významná skutečnost nic nevyplynulo, ale to pro správné hodnocení celého dokazování nemá praktický význam. V této souvislosti odvolací soud ještě uvádí, že skutečnost, zda, do jaké míry a jak často praktikoval žalovaný v manželství s žalobkyní hrubost či násilí, je významná (vedle jiných) jen pro závěr o poměrech v manželství účastníků, pro které nelze žalobkyni klást k tíži, že si sama nezajistila účast na důchodovém pojištění, když žalovaný tento její požadavek neakceptoval. Ze závěru znaleckého posudku, jak jej soud I. stupně správně zhodnotil, nevyplývá, zda je současné duševní onemocnění žalobkyně přímým důsledkem chování žalovaného v průběhu manželství, proto toto zdravotní postižení žalobkyně nelze hodnotit jako skutečnost způsobující neschopnost žalobkyně se živit, ale touto skutečností je to, že žalobkyně v průběhu dlouholetého manželství s žalovaným nebyla účastna na důchodovém pojištění z důvodů soudem I. stupně správně zjištěných, že nemá ke své obživě alespoň invalidní důchod, který by pro svůj zdravotní stav jinak pobírala. Násilnické chování žalovaného k žalobkyni, byť v rámci konfliktů (jak z dokazování také vyplývá), na jejichž vzniku se slovními ataky zčásti podílela i žalo