15 CO 126/2021-359 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném dne 1. 12. 2017 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč a majetkové újmy ve výši 39 000 Kč, celkem tedy částky 89 000 Kč. V žalobě uvedla, že do pracovního poměru k žalované nastoupila dne 1. 1. 1971 a že od 1. 1. 2014 začala vykonávat funkci soudní tajemnice. Uplatněné nároky odůvodnila tím, že dne 6. 10. 2014 jí zaměstnavatel (žalovaná) předal výpověď z důvodu nadbytečnosti; předání výpovědi předcházelo oznámení zaměstnavatele (za kterého jednal Mgr. [příjmení]) o tom, že všichni důchodci musí odejít, neboť [název soudu] dostal od [název soudu] málo peněz na příští rok a musí se propustit důchodci. Proto jí navrhl ukončení pracovního poměru dohodou s tím, že všichni (ostatní zaměstnanci) již podepsali. S touto výpovědí a s postupem zaměstnavatele nesouhlasila, což ústně sdělila zaměstnavateli; nepodala však v zákonné lhůtě žalobu o neplatnost výpovědi, neboť se v té době psychicky necítila na vedení soudního sporu. Žalobkyně měla za to, že žalovaná vůči ní postupovala diskriminačně, když rozhodnutí zaměstnavatele (o ukončení pracovního poměru) se dotklo jen těch osob, které byly v důchodovém věku. V tomto směru poukázala na to, že výpověď pro nadbytečnost dostaly i její kolegyně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], které před tím rovněž odmítly uzavřít dohodu o ukončení pracovního poměru. K tomu dodala, že tyto dohody (o ukončení pracovního poměru) žalovaná uzavřela i s dalšími zaměstnanci v důchodovém věku, a to s [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Se všemi jmenovanými zaměstnanci bylo jednáno ve stejném časovém období a se stejným zdůvodněním (tedy že [název soudu] přidělil žalované malý objem peněz na mzdy pro rok 2015). Uvedla rovněž, že výpovědi pro nadbytečnost předcházelo rozhodnutí žalované z 2. 10. 2014 s tím, že tento postup zaměstnavatele byl pouze fiktivní a účelový, neboť jen sledoval svůj cíl, a to dosáhnout generační obměny na příslušném pracovišti zbavením se několika již nepohodlných zaměstnanců (pracujících důchodců). Splnění tohoto cíle se žalované u řady zaměstnanců podařilo tím, že je přesvědčila o výhodnosti uzavření dohody o skončení pracovního poměru; u těch, které se jí přesvědčit nepodařilo, pak využila institut výpovědi z důvodu nadbytečnosti. Diskriminaci žalobkyně spatřovala i v následném jednání žalované, když jen třem zaměstnankyním, které odmítly podepsat dohodu o ukončení pracovního poměru (žalobkyni, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]), nepřiznala na konci roku 2014 žádné odměny a také je nepozvala k předsedovi soudu (JUDr. [jméno] [příjmení]), u kterého dne 10. 12. 2014 proběhlo poděkování a rozlučka s odcházejícími zaměstnanci. Žalobkyně toto jednání žalované nedokázala pochopit; měla za to, že tím byla ve značné míře snížena její důstojnost, když důsledkem tohoto jednání následně bylo i to, že u ní došlo ke vzniku zdravotních problémů psychického rázu, které se projevily nespavostí, neustálým hledáním příčin chování žalované, což u ní vyvolávalo stres a nesoustředěnost. Měla za to, že se ze strany žalované jednalo o přímou diskriminaci z důvodu věku, a proto jedinou možností obrany proti tomuto jednání bylo podat v souladu s diskriminačním zákonem žalobu na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve formě poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích; tuto újmu vyčíslila na částku 50 000 Kč. Kromě této nemajetkové újmy pak požadovala i náhradu majetkové újmy ve výši 39 000 Kč, která jí vznikla také diskriminačním (nezákonným) postupem žalované, když jí nebyly vyplaceny mimořádné odměny za období od 1. 6. 2014 do 30. 11. 2014 a za období od 1. 12. 2014 do 31. 12. 2014. Ohledně tohoto nároku opětovně poukázala na skutečnost, že tyto mimořádné odměny nebyly vyplaceny jen těm zaměstnankyním, které odmítly podepsat dohodu o ukončení pracovního poměru. Výši požadované náhrady odůvodňovala tím, že její kolegyně [jméno] [příjmení] (rovněž zaměstnankyně žalované) vykonávala práci srovnatelného množství, složitosti, náročnosti i odpovědnosti; zatímco žalovaná [jméno] [příjmení] přiznala v listopadu 2014 mimořádnou odměnu ve výši 26 000 Kč a v prosinci 2014 ve výši 13 000 Kč, tak žalobkyni byla za tato dvě období přiznána odměna ve výši 0 Kč. Měla tedy za to, že jí měla být přiznána odměna minimálně ve stejné výši jako kolegyni [jméno] [příjmení]. 2. Žalovaná s uplatněnými nároky nesouhlasila a po celou dobu řízení navrhovala, aby žaloba byla zamítnuta. V řízení učinila nesporným, že žalobkyně u ní pracovala na základě pracovní smlouvy, tak jak uváděla v žalobě, naposledy pak na pozici soudního tajemníka od 1. 1. 2014. Rovněž považovala za nesporné, že dne 6. 10. 2014 předala žalobkyni výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti a že pracovní poměr žalobkyně skončil dnem 31. 12. 2014. Připustila, že v roce 2014 a na začátku roku 2015 z důvodu nízkého rozpočtu na platy zaměstnanců snižovala stav zaměstnanců z počtu 280 (k 1. 1. 2014) na 255 (rozpočtově krytý počet zaměstnanců pro rok 2015). Bránila se však tím, že vůči žalobkyni (ani vůči [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]) se nedopouštěla diskriminačního jednání; v tomto směru poukazovala zejména na skutečnost, že v období od 1. 7. 2014 do 28. 2. 2015 ukončila pracovní poměr s 25 zaměstnanci různého věku, nejenom tedy s důchodci. Poukazovala rovněž na to, že pracovní pozice žalobkyně (tajemnice) byla zrušena bez náhrady, a to díky změně zákona, kdy žalobkyně už nemohla dělat práci vyššího soudního úředníka (dále také VSÚ), neboť jí na to chybělo vzdělání. Nemohla být ani přeřazena na jinou agendu, neboť jí na to nestačily znalosti práce s počítačem. Zmínila rovněž, že žalobkyně byla (oběma místopředsedy soudu) informována o důvodech, které vedly k masivnímu ukončování pracovních poměrů, a že měla za to, že pokud žalobkyně neuplatnila žalobu na neplatnost výpovědi, tak se s odůvodněním výpovědi ztotožnila. Poukazovala také na to, že z 25 zaměstnanců, se kterými byl ukončen pracovní poměr od 30. 6. 2014 do 28. 2. 2015, bylo starších 60 let jen 8 osob. Nesouhlasila ani se zaplacením náhrady za majetkovou újmu v souvislosti s nevyplacenými odměnami. Zde se bránila tím, že odměna není nárokovou složkou mzdy a rozhodnutí o její výši je v plné kompetenci předsedy soudu. Zdůraznila i skutečnost, že žalobkyně za období od 1. 6. 2014 do 31. 12. 2014 byla v pracovní neschopnosti trvající 63 dnů. Naopak soudní tajemnice [jméno] [příjmení] (od jejíž odměny výši svého nároku odůvodňovala) nechyběla v tomto období ani den. Dodala ještě, že v ty dny, kdy žalobkyně v tomto období pracovala, už pro ni prakticky nebyla žádná práce. Za těchto okolností tak nebyl důvod, aby žalobkyni byly vyplaceny mimořádné odměny. 3. Soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze 17. 3. 2021, č. j. 13 C 237/2017-269 ve znění opravných usnesení z 25. 1. 2022, č. j. 13 C 237/2017-291 (oprava záhlaví rozsudku ohledně složení senátu) a z 30. 5. 2022, č. j. 13 C 237/2017-352 (oprava záhlaví rozsudku ohledně označení žalované), kterým zamítl žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení majetkové újmy ve výši 39 000 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Z odůvodnění vyplývá, že dokazování ve věci bylo provedeno zejména listinnými důkazy, a to rozhodnutím žalované o organizační změně z 2. 10. 2014 [anonymizováno] [číslo] [rok] (na základě kterého byly u žalované zrušeny 3 pracovní místa, z toho dvě místa VSÚ a jedno místo soudní tajemnice), výpovědí zaměstnavatele z 6. 10. 2014 (dané žalobkyni z důvodu nadbytečnosti a na základě které pracovní poměr žalobkyně skončil k k 31. 12. 2014), mzdovými listy žalobkyně za rok 2014 a potvrzením ošetřujícího lékaře žalobkyně [příjmení] [příjmení] z 13. 12. 2019 (z těchto důkazů vzal za prokázané, že žalobkyně byla v pracovní neschopnosti od 9. 6. 2014 do 14. 7. 2014 a od 9. 10. 2014 do 30. 11. 2014 a že od 4. 12. 2014 do 31. 12. 2014 čerpala dovolenou), rozvrhy práce Městského soudu v Brně pro rok 2013, 2014 a 2015, statistikou vyřízených věcí za období roku 2013 a 2014, spisem Okresního soudu v Blansku sp. zn. 12 C 374/2015 (řízení se týkalo žaloby [jméno] [příjmení] o neplatnost výpovědi z pracovního poměru u žalované) a spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 38 C 238/2017 (řízení se týkalo žaloby [jméno] [příjmení] o náhradu majetkové a nemajetkové újmy proti žalované ze stejného důvodu jako v případě žalobkyně). Dále bylo dokazování provedeno účastnickou výpovědí žalobkyně a výpovědí svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] (místopředsedy soudu). Z důvodu nadbytečnosti nebyly v řízení provedeny navrhované výslechy svědků ([jméno] [anonymizována dvě slova] [příjmení], [anonymizováno] [příjmení], [anonymizováno] [příjmení], [anonymizováno] [příjmení], [anonymizováno] [příjmení]) a další listinné důkazy (seznam odměn všech zaměstnanců soudu od roku 2010, osobní spisy zaměstnanců, vyjádření zaměstnanců k rozvázání pr