15 CO 134/2021-141 — Krajský soud v Brně

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že určil, že výlučným vlastníkem bytové jednotky [číslo] vyčleněné v domě [adresa] v [obec], k.ú. [část obce], s podílem na společných částech domu [číslo], byla ke dni 14. 10. 2019 [jméno] [příjmení], narozená dne 2 15 Co 134/2021 [datum], zemřelá dne [datum], naposledy bytem [adresa]). Současně soud I. stupně zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 19 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] (výrok II. ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2021, č. j. 21 C 124/2020-88). V neposlední řadě pak soud I. stupně zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit České republice na náhradě nákladů státu částku ve výši 7 350 Kč (výrok III. ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. 5. 2021, č. j. 21 C 124/2020-87). 2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal odvolání žalovaný. Své odvolání následně doplnil podáním ze dne 18. 6. 2021, v němž uvádí, že žalobce řádně ani netvrdil, ani neprokázal svůj právní zájem na určení vlastnictví předmětné nemovitosti matkou ke dni její smrti. Veškerá tvrzení k tomu, že má na určení právní zájem, byla činěna pouze za situace, kdy řízení bylo vedeno o žalobě na určení, že žalobce je podílovým polovičním vlastníkem předmětné nemovitosti. Žaloba však následně byla změněna, kdy nově se žalobce domáhal zcela jiného určení, tedy určení, že vlastníkem předmětné nemovitosti ke dni své smrti byla jeho matka. Podle žalovaného, pokud je rozhodováno o vlastnictví předmětné nemovitosti matkou účastníků ke dni její smrti, nemůže vyplývat právní zájem žalobce ze zápisu v katastru nemovitostí, neboť vyhovění žalobě nedojde k situaci, kdy by mohl být jako vlastník (respektive podílový spoluvlastník) zapsán v katastru nemovitostí. Že by právní zájem žalobce měl spočívat v jeho legitimním zájmu na zahrnutí nemovitosti do aktiv dědictví po zemřelé matce, jak taktéž dovodil soud I. stupně, žalobce vůbec netvrdil, a to ani před změnou žaloby, ani po její změně. Přitom při jednání dne 28. 8. 2020 došlo ke koncentraci řízení. Svá tvrzení týkající se právního zájmu na určení vlastnictví přitom ani přes poučení o koncentraci žalobce nikterak nedoplnil. Žalovaný se tak domnívá, že tvrzení žalobce ohledně jeho právního zájmu činěná před změnou žaloby, nemají relevanci za situace, kdy došlo k jejich změně a určení kterého se žalobce nově domáhá, je naprosto odlišné. Takovéhoto určení se tak žalobce dle ust. § 80 o.s.ř. nemohl domáhat a tedy bylo na místě žalobu zamítnout. Dále má žalovaný za to, že žaloba sama je v rozporu s dobrými mravy, když přitom poukazuje na to, že žalobce matku účastníků v minulosti fyzicky napadal, což má za důsledek jeho dědickou nezpůsobilost. V této souvislosti žalovaný též poukazuje na to, že nemohl procesně reagovat, pokud nedošlo k relevantní změně tvrzení z hlediska naléhavého právního zájmu. Teprve za předpokladu doplnění žalobních tvrzení, že naléhavý právní zájem směřuje k zajištění dědického práva žalobce, aby tak mohl v důsledku možného určení docílit projednání předmětné nemovité věci v dědickém řízení, by mohl žalovaný tvrdit a prokazovat dědickou nezpůsobilost žalobce, tudíž nedostatek naléhavého právního zájmu na jeho straně. Z těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se zamítá a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení. Po změně právního zastoupení doplnila nová právní zástupkyně odvolání žalovaného tak, že uvedla, že žalovaný trvá na stanovisku, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že výlučným vlastníkem předmětné jednotky byla ke dni 14. 10. 2019 [jméno] [příjmení], [datum narození], zemřelá [datum], a žalobě tedy není možno v souladu s ust. § 80 občanského soudního řádu vyhovět. Podání žaloby žalobce obchází zákon a dědické řízení, její podání je v rozporu s dobrými mravy, porušuje zásadu pacta sunt servanda, žalobce těží ze svého přinejmenším nepoctivého jednání a v řízení je nepřípustně řešena otázka, která již byla řešena a pravomocně vyřešena ve skončeném soudním řízení, a to dědickém řízení vedeném u Městského soudu v [obec] pod sp. zn. [spisová značka]. Jak správně dovodil soud I. stupně, nemovitost nebyla zahrnuta do aktiv pozůstalosti po zůstavitelce, a to na základě schválené dohody dědiců zůstavitelky, tj. žalobce a žalovaného, o rozdělení pozůstalosti v dědickém řízení. Z usnesení Městského soudu v [obec] vydaného Mgr. [jméno] [příjmení], notářem v [obec], jako soudním komisařem dne 21. 2. 2020, č. j. [číslo jednací] v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce, které bylo provedeno před soudem I. stupně jako důkaz a soud I. stupně z něj vychází ve svém právním názoru (se kterým se žalovaný neztotožňuje), vyplývá, že Městský soud 3 15 Co 134/2021 v [obec] schválil dohodu dědiců – žalobce a žalovaného – o rozdělení pozůstalosti, uzavřenou dne 13. 2. 2020 dědici se zákona v I. dědické třídě, kteří uplatnili výhradu soupisu pozůstalosti, a podle které z pozůstalosti nabyl žalobce peněžité pohledávky, majetková práva k účtu a zařízení bytu v usnesení specifikované. Žalovaný na základě této dohody z pozůstalosti nenabyl ničeho. Z uvedeného usnesení vyplývá, že soud v dědickém řízení po zůstavitelce rozhodl o nahrazení soupisu pozůstalosti prohlášením dědice o pozůstalostním majetku ve smyslu § 177 odst. 2 z.ř.s. Žalobce a žalovaný soudu dne 13. 2. 2020 předložili společné prohlášení o pozůstalostním majetku, v němž jednoznačně uvedli, co spadá do pozůstalostního majetku zůstavitelky a co nikoli. Žalobce neuvedl, že nemovitost spadá do pozůstalostního majetku, tj. žalobce potvrdil, že ke dni smrti zůstavitelky nebyla nemovitost v jejím vlastnictví. Toto společné prohlášení žalobce a žalovaný doložili Městskému soudu v [obec], který z něj vycházel ve výši zmiňovaném usnesení z 21. 2. 2020, č. j. [číslo jednací], ve kterém soud určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti zůstavitelky, výši zůstavitelčiných dluhů a jiných pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu dědictví (výrok I.), schválil dohodu žalobce a žalovaného, kdo jaký majetek z pozůstalosti nabude (výrok II.), určil odměnu notáře (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). V dědickém řízení mj. účastníci k výslovnému dotazu prohlásili, že v prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku uvedli všechny údaje o majetku a dluzích zůstavitele, které jim jsou známy, že nic o majetku a dluzích zůstavitele nezamlčeli a že souhlasí s oceněním majetku zůstavitele, uvedeném v seznamu aktiv a pasiv pozůstalosti vypracovaném na základě prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku. Žalovaný tedy konstatuje, že dle obsahu dohody o rozdělení pozůstalosti není předmětná nemovitost součástí pozůstalosti. Uzavření darovací smlouvy, kterou zůstavitelka darovala nemovitost žalovanému, ovlivnila obsah uzavřené dohody o rozdělení pozůstalosti. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný obdržel od zůstavitelky předmětnou nemovitost, dohodli se žalobce a žalovaný, že aktiva pozůstalosti připadnou žalobci. Pokud by nemovitost nebyla zůstavitelkou žalovanému darována, byl by obsah dohody mezi žalobcem a žalovaným jiný – nebyl by důvod, aby aktiva pozůstalosti připadla jen žalobci. Žalobce neuvádí žádný důvod, proč by uzavřená dohoda dědiců měla být neplatná. Nikdy její obsah žádným způsobem nezpochybnil. V prohlášení dědiců i dohodě dědiců žalobce zcela jednoznačně potvrdil, že ke dni smrti zůstavitelky nebyla tato vlastníkem předmětné nemovitosti. Tak učinil i přesto, respektive právě proto, že měl podrobné informace o zdravotním stavu zůstavitelky. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného MUDr. [jméno] [příjmení] dne 29. 1. 2021, vyplývá, že žalobce byl za života zůstavitelky opakovaně informován zdravotnickým personálem o zdravotním stavu zůstavitelky a bylo doporučováno zvážení podání návrhu na omezení svéprávnosti zůstavitelky, což žalobce vždy odmítl. Žalobce také věděl, že zdravotní stav zůstavitelky se v posledních letech jejího života výrazně nezměnil. Pokud by tedy hypoteticky zůstavitelka nebyla v důsledku duševní poruchy právně schopná uzavřít v září 2019 darovací smlouvu, kterou darovala předmětnou nemovitost žalovanému, nebyla by z téhož důvodu také právně schopná v roce 2016 uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva, na základě které se v roce 2016 zůstavitelka stala výlučným vlastníkem nemovitosti. Tedy ke dni úmrtí by zůstavitelka nebyla vlastníkem nemovitosti, i kdyby nebyla způsobilá nemovitost darovat žalovanému, respektive kdyby nebyla zůstavitelka způsobilá nemovitost darovat žalovanému, nebyla by také schopna se stát jejím vlastníkem. Žalovaný opakovaně zdůrazňuje, že si žalobce musel být vědom právních důsledků svého jednání při prohlášení o pozůstalostním majetku a uzavření dohody mezi žalobcem a žalovaným. Znovu též zdůrazňuje, že uvedené rozhodnutí nabylo právní moci, žalobce (a ani žalovaný) proti němu nepodali odvolání, ani žádný mimořádný opravný prostředek