15 CO 19/2022-208 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném dne 22. 1. 2020 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 560 294 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 2. 2017 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že byla u žalované zaměstnána jako učitelka základní školy na základě pracovní smlouvy z 26. 1. 2004 na dobu určitou od 1. 2. 2004 do 30. 6. 2004. Pracovní poměr se jí poté postupně prodlužoval do 31. 7. 2005, do 30. 6. 2006 a nakonec do 30. 6. 2007. Dne 11. 6. 2007 žalobkyně oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání i po 30. 6. 2007, proto se její pracovní poměr podle § 39 odst. 5 zákoníku práce změnil od 1. 7. 2007 na dobu neurčitou. Její pracovní poměr skončil až 31. 1. 2017 výpovědí z 23. 11. 2016 pro nadbytečnost. Žalobkyně tvrdila, že v období od 1. 7. 2007 do 31. 1. 2017 nepracovala pro překážky na straně žalované a předmětem řízení učinila náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou za období od 1. 7. 2007 do 31. 1. 2017 v částce 560 294 Kč. Výpočet dlužné částky opírala o to, že za období od 1. 7. 2007 do 31. 1. 2017 jí vznikl nárok na dovolenou v trvání celkem 383,5 dní. Jelikož v rozhodném období nepracovala, vycházela pro výpočet náhrady z pravděpodobného výdělku (ve smyslu § 355 odst. 1, 2 zákoníku práce) ve výši 32 598 Kč, což dle statistické ročenky školství představovalo průměrný měsíční plat učitele základní školy v kraji [obec] v roce 2017 (jednalo se o hrubý měsíční výdělek). Měla současně za to, že z této statistické ročenky lze vycházet v situaci, kdy žalovaná ohledně zjištění průměrného (pravděpodobného) výdělku žalobkyně neplnila své zákonné povinnosti. Uvedla dále, že dlužná částka byla splatná k 10. 2. 2017, když u žalované byl termín výplaty určen 10. kalendářním dnem v měsíci. Jelikož dlužná částka nebyla zaplacena v termínu splatnosti, požadovala i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky od 11. 2. 2017 do zaplacení. 2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhovala, aby žaloba byla zamítnuta. Obranu proti uplatněnému nároku založila zejména na těchto námitkách: -) Poukazovala na to, že všem pedagogickým pracovníkům (tedy i žalobkyni) bylo čerpání dovolené nařizováno hromadně, když právní vztah účastníků se řídil nejen pracovní smlouvou a zákoníkem práce, ale i zákonem č. 561/2004 Sb. (školský zákon) a zákonem č. 563/2004 Sb. (zákon o pedagogických pracovnících). Proto k čerpání dovolené u žalobkyně fakticky docházelo po celou dobu trvání pracovního poměru, když toto bylo nařizováno hromadně tak, aby byl zajištěn smysl a účel právní úpravy vztahující se k základnímu vzdělávání a práci pedagogických pracovníků. -) Pro případ, že by u žalobkyně nedošlo k čerpání dovolené na základě hromadného nařízení, namítala, že v období od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2011 nastala v případě žalobkyně fikce čerpání dovolené ve smyslu tehdy platného zákoníku práce; tato fikce nastala vždy od 1. 11. následujícího roku, kdy dovolená nebyla vyčerpána a nebylo zaměstnavatelem určeno její čerpání. -) Namítala promlčení nároku na náhradu za období od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2011. Zde poukazovala na to, že podle tehdy platné právní úpravy se zaměstnanci poskytovala náhrada platu za nevyčerpanou dovolenou i v době trvání pracovního poměru. Proto se příslušná náhrada začala promlčovat vždy od 1. 1. následujícího roku po kalendářním roce, ve kterém nejpozději měl být nárok vyčerpán. -) Poukazovala na to, že dokazováním v jiných souvisejících soudních řízeních bylo prokázané, že žalobkyně byla v pracovní neschopnosti v období od 23. 3. 2012 do 6. 4. 2012, od 15. 4. 2013 do 26. 4. 2013 a od 14. 12. 2013 do 23. 12. 2013. Protože v době pracovní neschopnosti by nemohla práci vykonávat, došlo by ke krácení platu, tedy i případného nároku na náhradu za nevyčerpanou dovolenou. -) Pro případ, že by nárok žalobkyně existoval, namítala nesprávnost výpočtu náhrady, když neměl být použit pravděpodobný výdělek, ale průměrný výdělek ve smyslu § 208 zákoníku práce, který je dle § 353 zákoníku prácezjištěn z hrubého platu zúčtovaného zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Zde poukázala na to, že k tomuto závěru dospěl i Krajský soud v Brně v řízení sp. zn. 15 Co 25/2019, když se zabýval otázkou, jakým způsobem měla být pro účely přiznání náhrady platu žalobkyně stanovena její výše. V uvedeném rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že pokud žalobkyně uplatňuje mzdové nároky za období od 1. 7. 2007, je třeba za rozhodné období ve smyslu § 354 odst. 1 zákoníku práce považovat období duben až červen 2007. V takovém případě by bylo třeba vycházet z průměrného hodinového výdělku žalobkyně ve výši 110,46 Kč; při 8 týdnech dovolené by pak náhrada za nevyčerpanou dovolenou činila za celé předmětné období 338 774 Kč, nikoli žalovanou částku 560 294 Kč. -) Pro případ, že by nárok existoval, nesouhlasila s tvrzenou splatností, když případná náhrada by nebyla splatná 10. 2. 2017, ale až k 28. 2. 2017. Zde poukazovala na to, že určení termínu výplaty nemá vliv na její splatnost ve smyslu § 141 odst. 1 zákoníku práce, když mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku, tedy do konce tohoto měsíce. -) Konečně namítla, že uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy a že se ze strany žalobkyně jedná o zneužití práva, a proto by podle § 8 občanského zákoníku nemělo požívat právní ochrany. V tomto směru poukázala na to, že žalovaná byla po téměř celé rozhodné období v dobré víře, že pracovní poměr mezi účastníky skončil (k 30. 6. 2007), když ve všech souběžných soudních řízeních, které se zabývaly otázkou trvání pracovního poměru žalobkyně, soudy postupně nároky žalobkyně vyplývající z domněle ukončeného pracovního poměru zamítaly a až Ústavní soud v roce 2016 rozhodl o opaku. Zdůraznila, že žalobkyně po celé rozhodné období práci pro žalovanou fakticky nevykonávala a vzhledem k tomu, že dovolená je poskytována tzv. na zotavenou v důsledku soustavného výkonu pracovní činnosti, by poskytnutí náhrady v tomto případě popíralo smysl a účel související právní úpravy. -) Z procesní opatrnosti namítla promlčení celého žalovaného nároku (tedy i za období od 1. 1. 2012 do 31. 1. 2017). 3. Soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem z 1. 10. 2021, č. j. 6 C 19/2020-151, kterým žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 179 829 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 11. 2. 2017 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl ohledně povinnosti zaplatit žalobkyni částku 380 465 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 11. 2. 2017 do zaplacení (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení v částce 17 969,60 Kč (výrok III.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že pracovní poměr žalobkyně u žalované trval i v předmětném období od 1. 7. 2007 do 31. 1. 2017, vznikl žalobkyni za toto období nárok na dovolenou za kalendářní rok nebo její poměrnou část, a to dle § 211 písm. a/ zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2020). Přestože žalobkyně oznámila žalované, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnávala, nemohla žalobkyně v rozhodném období pro žalovanou konat práci, neboť tato jí ze strany žalované nebyla přidělována. Toto je nutno hodnotit jako překážky v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce, a to jiné než uvedené v § 207 zákoníku práce. Proto žalobkyni náležela náhrada platu ve výši průměrného výdělku a tato doba se považovala za výkon práce podle § 348 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce. Jelikož žalobkyně měla pracovní smlouvou sjednaný druh práce na pozici učitelky, byla žalobkyně pedagogickým pracovníkem ve smyslu § 2 odst. 1, 2 písm. a/ zákona č. 563/2004 Sb., a tedy délka její dovolené činila podle § 213 odst. 3 zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2020) 8 týdnů v kalendářním roce. Pokud jde o část rozhodného období od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2011, žalovaná nesplnila povinnost podle § 218 odst. 1 zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2011), a to určit žalobkyni čerpání alespoň 4 týdnů dovolené v kalendářních letech, ve kterých žalobkyni právo na dovolenou vzniklo, a současně žalobkyně nepožádala žalovanou písemně o převedení části dovolené do následujícího roku. Protože žalovaná neurčila žalobkyni dovolenou ani do 31. 10. příštího kalendářního roku, byl dnem nástupu žalobkyně na tuto nevyčerpanou dovolenou (v plném rozsahu) první následující pracovní den (podle § 218 odst. 4 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011). Za situace, kdy žalovaná žalobkyni ani v tomto období práci nepřidělovala, je zřejmé, že k čerpání dovolené za roky 2007 až 2011 ze strany žalobkyně došlo (eventuelně právo žalobkyně na dovolenou zaniklo nejpozději do konce příštího kalendářního roku). Na základě těchto úvah dospěl k závěru, že žalobkyni náhrada platu za nevyčerpanou dovolenou za období roků 2007 až 2011 nenáleží. 4. Soud I. stupně pak dovodil jiný právní režim u náhrady za období roků 2012 až 2017. Zde poukázal na to, že z § 222 odst. 2