15 CO 41/2021-285 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném dne 10. 11. 2018 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2 085 035 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy z 27. 6. 2011 na pozici finančního ředitele. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Dne 1. 10. 2015 uzavřel se žalovanou dohodou o mzdě, podle které měl sjednanou hrubou měsíční mzdu ve výši 173 000 Kč a měsíční odměnu ve výši 100 000 Kč. Dne 12. 9. 2017 uzavřel se žalovanou dohodu o rozvázání pracovního poměru, ve které se žalovaná zavázala mu zaplatit odstupné ve výši 12-ti násobku průměrného měsíčního výdělku zúčtované ve mzdě za prosinec 2017. Žalobce tvrdil, že na základě této dohody měl nárok na odstupné v celkové výši 4 702 276 Kč a že s připočtením náhrady mzdy za prosinec 2017 mu měla být celkem vyplacena částka 5 072 744 Kč (hrubého). Tvrdil dále, že tato celková částka podle dohody se žalovanou měla být vyplacena tak, že v prosinci 2017 mu bude vyplacena částka 200 000 Kč čistého (což odpovídalo částce 276 513 Kč hrubého); zbývající částka 4 795 952 Kč mu měla být zaplacena v 8 měsíčních splátkách po 599 494 Kč hrubého (433 167 Kč čistého). Žalovaná mu však namísto částek 599 494 Kč zaplatila splátky ve výši 338 899 Kč (hrubého). Z celkové dlužné částky 5 072 744 Kč mu tedy doposud uhradila 2 987 709 Kč a dluží mu 2 085 035 Kč. K požadovaným zákonným úrokům z prodlení tvrdil, že první z 8 splátek mu měla být zaplacena 25. 2. 2018 a poslední (8.) splátka 25. 9. 2018. 2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Nepopírala, že žalobce byl jejím zaměstnancem, že s ním 1. 10. 2015 uzavřela dohodu o mzdě popsanou v žalobě, ani to, že s ním 12. 9. 2017 uzavřela dohodu o rozvázání pracovního poměru, ve které se zavázala vyplatit žalobci odstupné ve výši 12-ti násobku průměrného měsíčního výdělku zúčtované ve mzdě za prosinec 2017. Měla však za to, že sjednané odstupné již žalobci bylo zaplaceno. V řízení poukazovala na to, že žalobce měl podle dohody o mzdě nárok na měsíční mzdu ve výši 273 000 Kč, přičemž částka 100 000 Kč představovala část základní složky mzdy, nikoli odměnu v pravém slova smyslu (byť tak v dohodě byla nazvaná). Bylo to proto, že částka 100 000 Kč byla žalobci vyplácena bez ohledu na jeho pracovní výsledky a nasazení a na ekonomické výsledky žalované. V případě žalobce se při kalkulaci mzdy nesprávně vycházelo z toho, že částka 100 000 Kč byla vyplácena v plné výši i v průběhu čerpání dovolené nebo volna, rovněž v den státních svátků, když tato částka byla v plné výši připočtena k náhradě mzdy za dovolenou a státní svátky. Proto u žalobce v období od srpna do prosince 2017 došlo k hrubému zkreslení průměrné mzdy, a v důsledku tohoto zkreslení mu byla v období od října 2015 do listopadu 2017 vyplacena vyšší mzda o 494 007 Kč (čistého), což představuje bezdůvodné obohacení na straně žalobce. S ohledem na to žalovaná musela překalkulovat také náhradu mzdy žalobce za prosinec 2017 a sjednané odstupné, neboť náhrada mzdy i odstupné byly (původně) vypočteny podle průměrného měsíčního výdělku za 3. čtvrtletí roku 2017, ve kterém byly nesprávně zkalkulovány mzdové nároky žalobce. Po této rekalkulaci bylo zjištěno, že za prosinec 2017 náležela žalobci správně náhrada mzdy společně s odstupným ve výši 3 672 401 Kč hrubého (2 654 996 Kč čistého), nikoli částka 5 072 744 Kč hrubého (3 665 339 Kč čistého), jak se domníval žalobce. Stanovisko s touto rekalkulací bylo žalobci zasláno dopisem z 28. 3. 2018, ve kterém žalovaná zároveň přistoupila k jednostrannému zápočtu nároku na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 494 007 Kč proti nároku žalobce na zaplacení náhrada mzdy za prosinec 2017 a odstupného ve výši 2 654 996 Kč. Po tomto započtení žalobci vznikl nárok na zaplacení částky ve výši 2 160 989 Kč (čistého), a tato částka již žalobci byla uhrazena v plné výši. 3. Soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem z 18. 12. 2020, č. j. 115 C 170/2018-170, kterým žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1 843 200,30 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žaloba byla zamítnuta ohledně částky 241 834,70 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a žalované bylo uloženo zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 359 967 Kč (výrok III.). Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že na základě mzdového listu žalobce a shodného tvrzení účastníků dospěl k závěru, že v rozhodném období (3. čtvrtletí roku 2017) žalobce odpracoval v červenci 128 hodin, v srpnu 8 bodin a v září 128 hodin; celkem tedy 264 hodin. Stejným způsobem dospěl k závěru, že žalobce měl v červenci nárok na mzdu ve výši 131 810 Kč + 100 000 Kč, v srpnu 12 925 Kč + 100 000 Kč a v září 131 810 Kč + 100 000 Kč; celkem tedy v rozhodném období nárok na mzdu ve výši 576 545 Kč. Průměrný měsíční výdělek byl vypočten podle § 356 odst. 2 zákoníku práce na částku 379 820 Kč. S ohledem na uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 12. 9. 2017 (což mezi účastníky nebylo sporné), tak žalobci vznikl nárok na odstupné v celkové výši 4 557 840 Kč (hrubého). Za situace, kdy v řízení vzal za prokázané, že žalovaná zaplatila na odstupném již 2 714 639,70 Kč (hrubého), bylo žalované uloženo doplatit žalobci částku 1 843 200,30 Kč. Pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 2 085 035 Kč, byla žaloba ohledně částky 241 834,70 Kč (včetně požadovaného příslušenství) zamítnuta jako nedůvodná. Z přisouzené částky byl žalobci přiznán i požadovaný zákonný úrok z prodlení, a to v závislosti na datech splatnosti jednotlivých splátek (což mezi účastníky nebylo sporné). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a převážně úspěšnějšímu žalobci byla přiznána poměrná náhrada nákladů řízení. 4. Proti tomuto rozsudku, a to do přísudečného výroku I. a souvisejícího výroku o nákladech řízení, podala odvolání žalovaná. Namítala nesprávný způsob výpočtu průměrného výdělku žalobce pro účely náhrady mzdy. Považovala ho za zásadně zdeformovaný a zcela disproporční ke sjednanému měsíčnímu mzdovému nároku žalobce a také v rozporu s účelem institutu náhrady mzdy, který má zaměstnanci zaručovat, že po dobu dovolené, nemoci, případně překážek v práci, mu náleží stejné plnění, jako v případě, kdyby řádně pracoval. Trvala na tom, že částka 100 000 Kč byla integrální součástí mzdy žalobce, která celkem činila 273 000 Kč měsíčně. Podle odpracovaných dnů v srpnu 2017 by tak průměrný hodinový výdělek žalobce představoval částku 1 570 Kč. Žalobce nemůže argumentovat dobrou vírou na jeho straně, pokud přijal od žalované finanční plnění, které je zcela disproporční oproti sjednané výši jeho mzdy. Částky vyplacené žalobci byly mu vyplaceny žalovanou v omylu, když žalovaná nevěnovala dostatečnou pozornost výplatám mzdy žalobci. Z důvodu nesprávné kalkulace výplaty mzdy žalobci v měsících červenec až září 2017 provedla žalovaná rekalkulaci, podle které pak uspokojila skutečné mzdové nároky žalobce. Omylem vyplacené částky nemohou být následně zahrnuty do výpočtu průměrného výdělku a z něj odvozeného výpočtu odstupného. Klíčovou spornou skutečností v celém sporu je řádná zákonná kalkulace mzdových nároků žalobce za období od října 2015, zejména pak od července 2017 do prosince 2017, a dále kalkulace odstupného odvislého od průměrného výdělku. Žalobce měl nárok na měsíční mzdu ve výši 273 000 Kč celkem, sjednaná měsíční odměna 100 000 Kč byla de facto nároková, její měsíční schvalování bylo nadbytečné. Celková měsíční mzda žalobce tak byla de facto pevná, žalobce měl zaručen příjem v této výši, ať již při odpracování všech pracovních dní v měsíci, tak i při čerpání náhrady mzdy v části měsíce. Při řádném zákonném vyčíslení náhrady mzdy za neodpracované dny pak od částky 273 000 Kč měsíčně mohou vznikat jen drobné odchylky. Mzdová účetní žalované nesprávně k základní složce mzdy ve výši 173 000 Kč bez další zákonné modifikace s ohledem na odpracované dny přičetla celou částku 100 000 Kč. Tento nesprávný postup se projevil ve zpracování mezd žalobce v zásadě v celém časovém období od uzavření dohody o mzdě ze dne 1. 10. 2015 až do skončení pracovního poměru. Žalovaná připustila, že takto nesprávně určené mzdové nároky byly žalobci vyplaceny její chybou, na druhou stranu nelze připustit, aby si takovéto evidentně nesmyslně vysoké částky směl žalobce ponechat, či že by dokonce takto nesprávně a nesmyslně kalkulované částky měly být použity pro výpočet průměrné mzdy potřebné pro výpočet odstupného. Proto v tomto směru postupoval soud I. stupně nesprávně. Žalovaná navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl v přísudečném výroku změněn a žaloba zamítnuta, popřípadě rozsudek zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Poukazoval na to, že částka ve výši 100 000 Kč mu byla každý měsíc vyplácena s ohledem na jeho výkon práce pro žalovanou, proto tato částka neměla povahu„ stálé mzdy“ (tedy částky vyplácené pouze z důvodu trvání pracovního poměru bez vazby na skutečný výkon práce). Měl za to, že žalovaná ignoruje ust.