15 CO 74/2022-246 — Krajský soud v Brně

1. Výše uvedeným rozsudkem zavázal soud I. stupně žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci částku 41 894 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 3.668 Kč od 1. 4. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 3.393 Kč od 1. 5. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 3.987 Kč od 1. 6. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 3.941 Kč od 1. 7. 2014 do 2 15 Co 74/2022 zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 3.851 Kč od 1. 8. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 4.218 Kč od 1. 9. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 3.588 Kč od 1. 11. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 3.634 Kč od 1. 12. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 2.561 Kč od 1. 1. 2015 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 3.401 Kč od 1. 2. 2015 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 2.772 Kč od 1. 3. 2015 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 2.880 Kč od 1. 4. 2015 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále soud I. stupně žalobu ohledně další části příslušenstvím v rozsahu úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 3.668 Kč od 21. 3. 2014 do 31. 3.2014, ve výši 8,05% ročně z částky 3.393 Kč od 21. 4. 2014 do 30. 4. 2014, ve výši 8,05% ročně z částky 3.987 Kč od 21. 5. 2014 do 31. 5. 2014, ve výši 8,05% ročně z částky 3.941 Kč od 21. 6. 2014 do 30. 6. 2014, ve výši 8,05% ročně z částky 3.851 Kč od 21. 7. 2014 do 31. 7. 2014, ve výši 8,05% ročně z částky 4.218 Kč od 21. 8. 2014 do 31. 8. 2014, ve výši 8,05% ročně z částky 3.588 Kč od 21. 10. 2014 do 31. 10. 2014, ve výši 8,05% ročně z částky 3.634 Kč od 21. 11. 2014 do 30. 11. 2014, ve výši 8,05% ročně z částky 2.561 Kč od 21. 12. 2014 do 31. 12. 2014, ve výši 8,05% ročně z částky 3.401 Kč od 21. 1. 2015 do 31. 1. 2015, ve výši 8,05% ročně z částky 2.772 Kč od 21. 2. 2015 do 28. 2. 2015, ve výši 8,05% ročně z částky 2.880 Kč od 21. 3. 2015 do 31. 3. 2015, zamítl (výrok II.). Současně soud I. stupně zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 91 738 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III.). V neposlední řadě pak soud I. stupně zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady státu ve výši 4 221 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). 2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podala prostřednictvím své právní zástupkyně odvolání žalovaná, kterým napadá výroky I., III. a IV. rozsudku soudu I. stupně. Žalovaná opětovně (jak již v předchozím průběhu tohoto řízení) namítá to, že v případě mzdy žalobce se nejednalo o dohodu o mzdě, ale že mzda byla určována jednostranně zaměstnavatelem. V této souvislosti žalovaná připouští, že v listině označené jako platový výměr jsou opakovaně od počátku až do konce uvedené listiny používány slovní obraty typické pro smluvní ujednání, ale podle žalované se odvolací soud nezabývá tím, k jakému smluvnímu ujednání dané výrazy směřují. Pokud je v uvedené listině použit slovní obrat„ smluvní strany se dohodly“, má žalovaná za to, že toto spojení zjevně odkazuje na skutečnost, že se (smluvní) strany pracovní smlouvy dohodly na tomto způsobu odměňování, tedy, že mzda bude určena samostatným dokumentem, (tj. platovým výměrem). Jediný výraz, který může vzbuzovat pochybnosti o charakteru platového výměru, je tedy slovo„ sjednání“. V této souvislosti žalovaná odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. I. Odon 95/97, s tím, že má za to, že uvedené nasvědčuje tomu, že žalobce projevil svobodnou vůli k tomu, aby mu mzda byla určována zaměstnavatelem, když několik let po podpisu pracovní smlouvy nevyjádřil pochybnosti o způsobu, kterým je odměňován, dokonce ani poté, co obdržel již několikátý platový (a později mzdový) výměr. Ačkoli si je žalobce (pozn. odvolacího soudu -správně zřejmě žalovaná) vědom, že soud I. stupně při svém rozhodování byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který bude napadené rozhodnutí přezkoumávat má žalobce (pozn. odvolacího soudu - správně zřejmě žalovaná) za to, že odvolací soud by měl klást větší důraz právě na chování stran, zejména však zaměstnance, po vzniku pracovního poměru. Podle žalované pak závěr odvolacího soudu o tom, že se jedná o dohodu o mzdě, je přinejmenším předčasný, když v této souvislosti poukazuje opětovně na to, že u žalované byla dostatečná informovanost zaměstnanců o jednostranném určení mzdy (kdy v této souvislosti opětovně pokazuje na výpovědi svědků provedené v předchozím průběhu řízení). V tomto směru žalovaná nadále nesouhlasí se závěry odvolacího soudu učiněné v předchozím rozhodnutí ze dne 15. 6. 2021, č. j. 15 Co 205/2020-193. Žalovaná se dále v rámci svého odvolání zabývá významem právního jednání při uzavírání pracovního poměru žalobce u žalované. V této souvislosti 3 15 Co 74/2022 opětovně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2687/2006 a uvádí, že je sice pravdou, že nejednoznačný výraz„ sjednání“ vnesla do právního jednání jako první žalovaná, když klade otázku zda„ je ale skutečně možné chránit žalobce v takové míře, že navzdory výslovnému poučení o jednostranném určení mzdy, a to jak písemně (v pracovní smlouvě), tak ústně (ze strany jednatele před uzavřením pracovní smlouvy), bude platový výměr interpretován jako dohoda o mzdě?“ Podle žalované je značně nepravděpodobné, že zaměstnanec, který nemá právní vzdělání a není tedy zvyklý rozlišovat mezi obsahovými nuancemi psaných slov, poté, co je ústně obeznámen o tom, že mzdu stanovuje zaměstnavatel platebním výměrem, při čtení platebního výměru zaměří svou pozornost na část, ve které se„ sjednává“ mzda, a dojde k závěru, že jde o dohodu o mzdě, a nikoliv o mzdový (platový) výměr. Žalovaná se domnívá, že nikoli. V této souvislosti odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (např. sp. zn. I. Odon 95/97 a sp. zn. 21 Cdo 2687/2006 či nález Ústavního soudu I. ÚS 625/03 a cituje též z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3480/2016). Žalovaná také namítá, že soud I. stupně se dále nedostatečně vypořádal s časovým hlediskem případu. Žalobce, který v průběhu trvání pracovního poměru, ani několik let poté, nenamítal zákonnost žádného z platových (a později mzdových) výměrů, se na soud obrátil až několik let po skončení pracovního poměru. Shodou okolností tak učinil zanedlouho poté, co jiná zaměstnankyně žalovaného, svědkyně [příjmení] [příjmení], částečně obdržela plnění ve sporu s žalovaným, poté, co s ním uzavřela dohodu o narovnání, a vznikl jí tak nárok na zaplacení dohodnuté částky. Jednání žalobce považuje žalovaná i nadále za účelové a opětovně poukazuje na ust. § 8 občanského zákoníku, dle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. V tomto směru se podle žalované ani soud I. stupně, ani odvolací soud, nezabývaly případnou motivací žalobce v tomto soudním sporu a časovými hledisky, tedy, že: -) v roce 2008 došlo ke vzniku pracovního poměru a spornému určení či sjednání mzdy, -) v průběhu trvání pracovního poměru byla žalobci snižována mzda mzdovými výměru, proti čemuž nijak nebrojil, -) v roce 2015 došlo ke skončení pracovního poměru, -) v roce 2016 podala Ing. [příjmení] návrh na zahájení řízení proti žalované s obdobným předmětem plnění a domohla se částečného plnění, -) v roce 2017 podal žalobce prostřednictvím stejného právního zástupce jako Ing. [příjmení] na žalovanou návrh na zahájení řízení z důvodu, který vznikl v roce 2008. 3. Jak také vyplynulo z dokazování, zaměstnanci žalované byli na pracovní schůzce v listopadu 2011 seznámeni se skutečností, že jsou původně uzavírané platové výměry nahrazeny mzdovým výměrem. Původní platové výměry byly jednostranně vypovězeny a byly nahrazeny novými mzdovými výměry, které byly zaměstnancům předány společně s výpovědí předchozího výměru. Žalovaná zde klade otázku zda„ jestliže již při podpisu pracovní smlouvy žalobce chápal platební výměr jako dohodu o mzdě, neměl již v ten okamžik namítat nemožnost její jednostranné výpovědi?“. Dále se ve svém odvolání žalovaná zabývá„ jazykovou nekonzistencí“, kdy v této souvislosti připouští, že žalovaná byla zvyklá vydávat zaměstnancům platové výměry a je pravdou, že v důsledku nepozornosti přetrvávala v této oblasti až do roku 2011 dvojkolejnost, kdy se stará terminologie„ čas od času vkradla“ i do novějších výměrů. V další části odvolání žalovaná namítá zneužití práva. Ačkoli je pravdou, že zákoník práce stojí na zásadě zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance a výkladu ve prospěch zaměstnance, nelze opomenout jinou zásadu soukromého práva, a to zásadu zákazu zneužití práva, respektive že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. 4 15 Co 74/2022 4. V neposlední straně pak pokud jde o výpočet žalované částky, žalovaná namítá, že není zřejmé, na základě čeho soud dospěl k výpočtu (přezkumu) žalované částky, respektive zda-li se zabýval všemi relevantními okolnostmi. Ačkoli v odst. 12 napadeného rozhodnutí je uveden