15 CO 83/2022-177 — Krajský soud v Brně

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že jednak zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 351,93 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 351,93 Kč od 28. 9. 2018 do zaplacení (výrok I.). Dále soud I. stupně zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 337 045,29 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 337 045,29 Kč od 28. 9. 2018 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní 2 15 Co 83/2022 moci rozsudku (výrok II.). Současně soud I. stupně zamítl žalobu v části, kde se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 300 Kč (výrok III.). Soud I. stupně též uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18 571 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Současně soud I. stupně uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně soudní poplatek ve výši 17 071 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V.). V neposlední řadě pak soud I. stupně rozhodl tak, že„ žalobkyně je povinna nahradit České republice – Městskému soudu v Brně část nákladů řízení spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného opatrovníka žalovaného, jejichž přesná výše bude stanovena samostatným usnesením, a to do 3 dnů od právní moci samostatného usnesení“ (výrok VI.). 2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně i žalovaný. Žalobkyně svým odvoláním napadá výrok V., jímž jí byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 17 071 Kč a dále nákladové výroky IV. a VI. rozhodnutí soudu I. stupně. Žalovaný svým odvoláním napadá rozhodnutí soudu ve věci samé, a to ohledně výroku II., jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 337 045,29 Kč s příslušenstvím a výrok IV. o nákladech řízení. Z uvedeného tedy vyplývá, že nebyl žádným z účastníků napaden výrok I. a výrok III., které tak již dříve samostatně nabyly právní moci. 3. V případě odvolání žalovaného ve věci samé, tedy proti výroku II. (a závislému výroku IV. o nákladech řízení), žalovaný namítá, že i přesto, že dříve bylo rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno z důvodu, že nárok uplatněný žalobkyní nebyl odpovídajícím způsobem prokázán, má žalovaný za to, že uvedený stav nadále trvá a tuto námitku tedy žalovaný činí i vůči rozsudku soudu I. stupně ze dne 3. 3. 2022, č. j. 253 C 14/2019-145, když má za to, že v řízení nebyla dostatečným způsobem prokázána důvodnost a výše žalobkyní uplatněného a tvrzeného nároku – tedy, že byly žalovanému poskytnuty tvrzené zdravotnické služby, a že tyto byly uhrazeny žalobkyní předmětným poskytovatelům zdravotní péče. Žalovaný dále připouští, že po rozhodnutí odvolacího soudu soud I. stupně vyzval žalobkyni k prokázání předmětných skutečností, přičemž žalobkyně doložila potvrzení předmětných poskytovatelů zdravotnické péče, že péče byla poskytnuta a žalobkyni účtována. Dále byly dodány potvrzení o platbách značných částek mezi žalobkyní a předmětnými poskytovateli zdravotnické péče, bez bližší specifikace. Žalovaný se domnívá, že doplněné listiny nemají ve vztahu k uplatněnému nároku dostatečnou důkazní váhu. Listiny byly zjevně vypracovány na žádost žalobkyně, s cílem vyhovět poslední výzvě soudu. Nejsou to listiny, které by historicky prokazovaly poskytnutí služeb, nejsou to listiny, které by prokazovaly úhradu té které služby ze strany žalobkyně vůči poskytovateli zdravotnické péče. V listinách nejsou dostatečným způsobem specifikovány poskytnuté služby. Poskytnutí konkrétních služeb není nijak prokazováno. Z balíku plateb nelze dovodit, zda tyto balíky obsahují konkrétní platbu – tedy zda žalobkyně hradila za žalovaného. Je třeba poukázat i na skutečnost, že mezi žalobkyní a poskytovateli zdravotnické péče logicky existuje blízká funkční vazba, která musí být brána na zřetel při hodnocení důkazů. Žalovaný se domnívá, že jak poskytování zdravotnické péče, tak i nakládání s prostředky z veřejného zdravotního pojištění nepochybně vyžaduje podstatně vyšší míru transparentnosti co do vedení dokumentace, náležitého vyúčtování i realizace plateb, než jak vysvítá z předložených důkazních prostředků. Náhrada za případné bezdůvodné obohacení na straně žalovaného vyžaduje precizní evidenci a vyúčtování. Tím spíše pokud toto mají provádět veřejné instituce. V řízení nelze přimhouřit oči nad břemenem důkazní na straně žalobkyně, i když se jedná o zákonnou zdravotní pojišťovnu, a v tomto je třeba poukázat na zásadu rovnosti stran v řízení před soudem. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadených částech zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 4. Odvolání proti rozsudku soudu I. stupně podala též žalobkyně, a to výlučně do výroku IV., V. a 3 15 Co 83/2022 VI. Jde-li o odvolání proti výroku V., jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit soudní poplatek, žalobkyně v této souvislosti poukazuje na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu a dále na ust. § 11 odst. 2 písm. d/ zákona č. 549/1991 Sb. (o soudních poplatcích), dále § 11 odst. 1 písm. b/ téhož zákona, kdy provádí jejich„ výklad“ a zdůrazňuje, že osvobození dle ust. § 11 odst. 2 písm. d/ zákona o soudních poplatcích se vztahuje i na zdravotní pojišťovny. Odvolání proti výroku VI. pak žalobkyně odůvodňuje tím, že„ při změně výroku V. musí dojít ke snížení částky, kterou má hradit žalovaný žalobkyni o částku 17 071 Kč na částku 1 500 Kč“. Ohledně napadeného výroku VI. žalobkyně poukazuje na ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. a namítá, že v případě, že jsou splněny u žalobkyně předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak není na místě uložit jí povinnost nahradit náklady řízení státu v rozsahu cca 1,36 %. Žalobkyně tedy vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby odvolací soud výrok VI. zrušil a výroky IV. a V. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku a žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně soudní poplatek ve výši 17 071 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. 5. Žalobkyně se dále vyjádřila k odvolání žalovaného, když uvedla, že platby všem zdravotnickým zařízením jsou zasílány v rámci hromadných plateb a představa, že každá jednotlivá úhrada bude zasílána jednotlivě, není v praxi realizovatelná. Mezi poskytovateli zdravotních služeb a VZP ČR existují pouze smluvní vazby, kdy veškeré smlouvy jsou řádně zveřejněny. VZP ČR není nijak majetkově a ve smyslu ovládání osob propojena s poskytovateli zdravotních služeb. Jedinou výjimkou je propojení přes zřizovatele VZP ČR, tedy přes stát – Českou republiku. Zde je toto propojení i se soudy. Je nepředstavitelné, že by zdravotnická zařízení potvrzovaly provedené úhrady ze strany VZP ČR, přestože by tyto úhrady nebyly provedeny. Žalobkyně zdůrazňuje, že zdravotnická zařízení opakovaně v minulosti upozorňovaly na zpožďování plateb. Zde odkazuje na § 6 a § 7 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, tedy předpoklad, že subjekty jednají poctivě. Bez sebemenšího důvodu nelze dle názoru žalobkyně zpochybňovat tvrzení zdravotnických zařízení. [příjmení] [příjmení] [jméno] vychází z totožných údajů, které jsou doloženy v přehledech zdravotní péče, které byly podkladem žaloby. Žalobkyně dále uvádí, že žalovaný byl i v následujících letech, a i v současnosti je i nadále hospitalizován ve zdravotnickém zařízení, kdy je jím čerpaná zdravotní péče hrazena ze strany VZP ČR. Je naprosto zřejmé, že předmětem žaloby není nějaké náhodné ošetření, ale hrazení prakticky permanentní péče ve zdravotnickém zařízení. Důvěra zákonodárce v přesnou evidenci zdravotní péče hrazenou ze strany zdravotních pojišťoven vedla v rámci tzv. správní novely zákona č. 48/1997 Sb. i k novelizaci § 44 odst. 5. V rámci přestupkového řízení, které po 1. 1. 2022 vedou zdravotní pojišťovny, je možné uložit zneuživateli i povinnost nahradit škodu, která zneužitím vznikla. Pokud by byla pochybnost o evidenci a správnosti údajů u zdravotních pojišťoven, tak by k tomuto kroku zákonodárce nedospěl. Mimo uvedené dále žalobkyně poukazuje na to, že v případě, že by žalovaný čerpal zdravotní péči mimo ČR, tak VZP ČR není oprávněna vyžadovat další doklady k platbě a požadovanou platbu musí uhradit bez dalšího, když v tomto směru odkazuje na čl. 3 rozhodnutí č. S9 Správní komise pro koordinaci systému sociálního zabezpečení ze dne 20. 6. 2013 o postupech a poskytování náhrad za účelem provádění čl. 35 a 41 nařízení (ES) č. 883/2004. Žalobkyně v neposlední řadě pak uvádí, že i v případě, že by došlo např. na zkoumání úhrad soudním znalcem a byl vypracováván znalecký posudek, tak by soudní znalec rovněž mohl vycházet pouze z podkladů VZP ČR a zdravotnických zařízení. V situaci, kdy žalovaný čerpal zejména psychiatrickou péči, tak není možné tuto prokázat„ zkoumáním/prohlídkou“ žalovaného, jako např. provedení operace, kdy došlo k odstranění žlučníku, léčbě zlomeniny apod. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje,