16 CO 239/2022-56 — Krajský soud v Brně

1. Výše uvedeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl tak, že návrh žalobkyně, aby byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene ve znění uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítl a žalobkyni zavázal k povinnosti nahradit žalované na nákladech řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění soud I. stupně zdůraznil, že za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl ve věci bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobkyně nevyzvala žalovanou k uzavření předmětné smlouvy včas, tudíž ve smyslu ustanovení § 1788 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) zanikla povinnost žalované smlouvu o zřízení věcného břemene uzavřít. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastnicemi odůvodnil za použití ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. 2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podala odvolání žalobkyně. V něm namítla, že soud I. stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem, dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jeho nesprávnost spočívá i v nesprávném právním posouzením. Soud I. stupně rozhodl bez nařízení jednání, ale takto může postupovat pouze tehdy, kdy má za to, že důkazy jsou úplné. Ukáže-li se, že účastník doposud nesplnil svou povinnost důkazní, musí soud I. stupně, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání vzdali, popř. souhlasili s projednáním bez jednání, vždy jednání nařídit, neboť účastníku řízení je třeba poskytnout poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. Bez nařízení jednání nemůže soud svoji poučovací povinnost splnit – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005. Dle názoru žalobkyně došlo k vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí. Dále žalobkyně provedla hmotněprávní rozpor věci a závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že nahradí projev vůle žalované uzavřít smlouvu ve znění dle navrhovaného žalobního petitu. 3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila. 4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno včas, oprávněným subjektem, proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dovodil, že odvolání žalobkyně je důvodné. 5. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 6. Z komentářové literatury se podává, že ustanovení § 115a o. s. ř. znamená prolomení zásady ústnosti a přímosti a umožňuje soudu rozhodnout bez nařízení jednání, pouze na základě listinných důkazů, ve sporech, ve kterých rozhodnutí závisí na právním posouzení listin. Jde o ustanovení výjimečné – a takto je nutno k němu přistupovat. Povaha věci musí umožňovat, aby bylo rozhodnuto jen na základě listinných důkazů, což obvykle není případ řízení, v nichž je třeba účastníkům poskytnout poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. (nejčastěji podle prvního a třetího odstavce tohoto ustanovení) – viz například závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005. Také ve sporném kontradiktorním řízení musí účastník dostat šanci dotvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout důkazy, než je odsouzen k neúspěchu pro neunesení břemene. Srov. Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. § 79-180 občanského soudního řádu 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, 251 až 252 s . 7. Dále odvolací soud připomíná právní větu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 773/2006, podle níž:„ Soud může bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. věc projednat a rozhodnout pouze za předpokladu, že skutkový stav věci byl na základě účastníky předložených listin náležitě zjištěn. Všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci, musí být v takovém případě prokázány na základě předložených listin. Soud prvního stupně zde nemůže rozhodovat na podkladě nesplněné povinnosti tvrzení nebo neunesení důkazního břemene.“ 8. V návaznosti na výše uvedené pak též právní větu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2440/19, ze které vyplývá:„ K projednání věci samé tedy není třeba ve smyslu § 115a o. s. ř. nařídit u soudu jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěn skutkový stav věci. V opačném případě nelze postupovat podle § 115a o. s. ř. a soud musí nařídit jednání, i kdyby se účastníci práva účasti na projednávané věci vzdali anebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili. Rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř. tak nelze založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 29 Cdo 543/2008).“ 9. Po takto provedené rekapitulaci je zřejmé, že ve věci nebyly splněny zákonné podmínky pro postup podle ustanovení § 115a o. s. ř., neboť soud I. stupně žalobu zamítl, aniž žalobkyni poskytl řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., čímž zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 10. Poučovací povinnost ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu, a proto poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud I. stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení o procesním právu či povinnosti poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo tak k porušení procesněprávních předpisů a řízení před soudem I. stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004. Současně platí, že tato poučovací povinnost má přednost před důsledky koncentrace řízení. 11. S přihlédnutím k výše uvedené argumentaci nemůže rozhodnutí soudu I. stupně obstát. Za tohoto stavu věci odvolacímu soudu nezbylo, než za použití ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně zrušit a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. 12. Na soudu I. stupně v dalším řízení bude, aby ve věci nařídil jednání, žalobkyni poskytl potřebné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a ve věci znovu rozhodl. 13. V novém rozhodnutí o věci soud I. stupně znovu rozhodne též o nákladech řízení, včetně náhrady nákladů tohoto odvolacího řízení (ustanovení § 224 odst. 3 o. s. ř.). 14. Právním názorem odvolacího soudu je soud I. stupně vázán (ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř.). 15. Výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz; rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz.