17 CO 161/2021-261 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v Jihlavě („ dále soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. 12 C 474/2018-224 („ dále rozsudek soudu prvního stupně“) tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 63.113 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 61.580 Kč od 27. 11. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9% z částky 1.533 Kč od 18. 12. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 54.952 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok II). 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, ve kterém namítl, že žalobce před podáním žaloby nesplnil podmínku předběžného projednání u příslušného orgánu, kdy i orgán samosprávy musí mít stejnou možnost se s požadovaným nárokem seznámit a ve lhůtě shodné jako u státu jej posoudit ve smyslu ustanovení § 14 – 15 zákona č. 92/1998 Sb. Dále vyslovil názor, že splatnost a případné prodlení odvisí od ukončení procesu předběžného projednání nároku. Podle žalovaného nárok není splatný ani v současné době, a proto on nemůže být v prodlení. Žalovaný vyslovil názor, že žalobce jednal do jisté míry šikanózně a opakovaným návrhem fakticky obcházel právní úpravu a sám tak vyvolal nejasnost ohledně svých procesních práv. Žalovaný poukázal na skutečnost, že původní žádost žalobce ze dne 16. 11. 2015 byla pravomocně odmítnuta rozhodnutím žalovaného [číslo jednací] ze dne 5. 2. 2016, toto rozhodnutí žalobce nenapadl a místo toho podal opakovanou a obsahově shodnou žádost ze dne 29. 2. 2016. Žalobce se domáhal opakované odpovědi na již dříve položené otázky. Podle žalovaného žalobce vyvolal procesní situaci, kdy mimo otázek spojených s obsahem dotazu bylo nutné řešit i další procesní konsekvence, čímž žalobce zvýšil složitost řízení. Vznášení opakovaných shodných dotazů či stížností je vnímáno jako jednání šikanózní, které správní orgán neúměrně zatěžuje. Žalovaný uvedl, že minimálně do vyjasnění procesních otázek měl zcela pochopitelný důvod pro odmítnutí žádosti. Poukázal na skutečnost, že v rozhodné době byl vydán tzv. platový Nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 1378/16 ze dne 17. 10. 2017, který fakticky potvrdil jeho právní názor a postup. Přesto je jeho postup prezentován tak, jako by byl od počátku svévolný. Soud prvního stupně se podle žalovaného nevypořádal a nepřihlédl k judikatuře a jím uváděným tvrzením. Rozsudek soudu prvního stupně označil za nepřezkoumatelný. Žalovaný označil za nesprávné závěry učiněné soudem prvního stupně, že řízení nebylo složité a že se na jeho trvání žalobce nepodílel. Nesprávné je rovněž hodnocení významu řízení pro žalobce. Za nesprávné, rozporné a nepřezkoumatelné označil žalovaný závěry soudu prvního stupně ohledně určení výše náhrady nemajetkové újmy, když soud bez jakéhokoliv hodnocení přejal zdůvodnění vyčíslení provedené žalobcem. Soudu prvního stupně vytkl, že nijak nezdůvodnil, proč se odchýlil od pravidla, které sám cituje v odst. 24 odůvodnění rozsudku a za první dva roky řízení přiznal základní částku v plné výši. Fakticky tak soud vyjádřil neudržitelný závěr, že újma ve správním řízení je pojmově vyšší a měla by tedy být odškodňována výrazněji, než u řízení před soudem. Zvýšení o dobu tvrzené absolutní nečinnosti pak nemůže obstát, neboť v celém rozsudku není uvedeno, v čem by tato absolutní nečinnost měla spočívat. Žalovaný vyslovil názor, že řízení je třeba posoudit v celém kontextu, tedy včetně chování a jednání žalovaného ještě před podáním žádosti o poskytnutí informací ze dne 29. 2. 2016. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 3. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného poukázal na komentář k zákonu o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem [právnická osoba] 2017, z něhož vyplývá, že ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se týká uplatnění nároku vůči státu, nikoliv vůči orgánu samosprávy. K dalším námitkám žalovaného uvedl, že k jeho argumentům se již vyjadřoval v průběhu prvostupňového řízení, tvrzení žalovaného o překážce věci rozhodnuté označil za absurdní a vyslovil názor, že protiprávní postup (jsoucí navíc v rozporu s opakovaným právně závazným pokynem nadřízeného úřadu) nemůže být shledán předvídatelným. Za nepravdivé označil tvrzení žalovaného, že jeho postup byl v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 ze dne 17. 10. 2017. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 4. Odvolací soud posoudil odvolání žalovaného jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu – dále již jen o. s. ř.). Ve svých důvodech je odvolání podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., tedy, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání nebyly namítány. 5. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. 6. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 63.113 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z této částky od 27. 11. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 1.533 Kč od 18. 12. 2018 do zaplacení z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalovaného spočívajícím v průtazích řízení, kdy Krajský úřad kraje [obec] při vyřizování jeho žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. více jak šedesátkrát překročil 15 ti denní lhůtu, ve které mu měl požadovanou informaci podle citovaného zákona poskytnout. 7. Žalovaný v průběhu řízení vznesl námitku překážky věci pravomocně rozhodnuté, přičemž poukázal na rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 19 C 36/2015-205, kde již mělo být o požadovaném nároku žalobce rozhodnuto, a to ze stejného důvodu, jak je uplatňován žalobcem v tomto řízení. Dále žalovaný poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 ze dne 17. 10. 2017, který měl postup žalovaného potvrdit. Žalovaný uvedl, že v době, kdy vydával svoje rozhodnutí stran zveřejňování, neexistovalo pro postup v dané věci všeobecně akceptovatelné a jednoznačné stanovisko. Žalovaný připomenul, že peněžitá náhrada má povahu subsidiární a nastupuje až tehdy, když vzniklou újmu nelze kompenzovat jinak – např. samotným konstatováním porušení práva. 8. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které v odůvodnění svého rozsudku popsal, dospěl k závěru, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, neboť v dané věci se při poskytnutí informací jednalo o samostatnou působnost žalovaného. Dále konstatoval, že v případě rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 4. 2015, č. j. 19 C 36/2015-205 se nejedná o překážku pravomocně rozhodnuté věci, když dospěl k závěru, že zde není dána totožnost účastníků ani totožnost předmětu řízení. Soud prvního stupně poukázal na ústavní garanci práva na informace (článek 17 odst. 1 listiny) a na skutečnost, že žalovaným bylo toto právo žalobci i přes opakované porušení jím vydaných zamítavých rozhodnutí ve vztahu k žádosti žalobce o poskytnutí informací odpíráno. Poskytnutí požadovaných informací se žalobce domohl až na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2020, č. j. 29 A 35/2019-265. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný při vyřizování žádosti žalobce o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. postupoval v rozporu s tímto zákonem, kdy žalobci ve lhůtě 15 ti dnů jím požadovanou informaci neposkytl a stejně tak porušil § 90 správního řádu. Soud prvního stupně konstatoval, že v činnosti žalovaného lze vysledovat nesprávný úřední postup, který pokračoval až do 21. 12. 2020, kdy mu bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně, č. j. 29 A 35/2019 – 265 uloženo poskytnout žalobci jím požadované informace. Soud prvního stupně shledal nesprávný úřední postup žalovaného při vyřizování žádosti žalobce o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., přičemž nesprávný úřední postup shledal v nepřiměřené délce řízení, čímž vznikla žalobci nemateriální újma spočívající ve stavu nejistoty ohledně výsledků řízení, do níž byl v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž tak byl udržován. Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 22 odst. 1, § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a s poukazem na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího so