17 CO 161/2022-124 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen„ soud prvního stupně“) rozhodl usnesením ze dne 7. 7. 2022, č. j. 6 C 52/2021-112, že nepřipouští, aby do řízení na místo vedlejšího účastníka na straně žalovaného vstoupila [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (výrok I). Výrokem II bylo rozhodnuto, že řízení ve věci se zastavuje v celém rozsahu. Výroky III, IV, V, VI, VII, VIII bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků ve vztahu mezi všemi žalobci vůči žalovanému nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto usnesení podali odvolání všichni žalobci a) – f), které směřovalo pouze proti výrokům III – VIII, jimiž bylo rozhodnuto, že žalobci a) – f) nemají vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, a odvolací soud pro stručnost odkazuje na jeho písemné vyhotovení založené ve spise. Žalobci se neztotožňují se závěrem soudu prvního stupně, že by zastavení řízení zavinil některý z účastníků, jelikož žalobci vzali žalobu zpět z důvodu částečného uspokojení jejich nároků třetí osobou – pověřenou pojišťovnou, která není a nemůže být účastníkem řízení. Soud prvního stupně nesouhlasil s tvrzením žalobců, že zastavení řízení zavinil žalovaný tím, že byl zcela nečinný v rámci uspokojení pohledávek žalobců před podáním žaloby. Žalobci trvají na tom, že žalovaný byl v rámci uspokojení jejich pohledávek před podáním žaloby z procesního hlediska zcela nečinný, a proto zastavení řízení jednoznačně zavinil. Žalobci odkázali na komentář k ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., z něhož vyplývá, že za dlužníka může po podání žaloby zaplatit dluh také třetí osoba, která není účastníkem řízení, a soud za této situace nemůže aplikovat při rozhodování o nákladech řízení ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., poněvadž je dáno procesní zavinění jedné ze stran. Žalobci rovněž odkázali na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není důležité, kdo za žalovanou stranu plnil po podání žaloby. Byla-li pohledávka žalobců uhrazena po podání žaloby není důležité, kdo za žalovaného plnil, v takovém případě byl pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně. Žalobci proto navrhli, aby odvolací soud změnil napadené výroky III – VIII usnesení soudu prvního stupně tak, že jim bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalovaný se k odvolání žalobců vyjádřil písemně a navrhl potvrzení usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích III – VIII o nákladech řízení mezi účastníky, neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zastavení řízení nezavinil žádný z účastníků, neboť došlo k částečnému plnění nároků žalobců ze strany pověřené pojišťovny, soud prvního stupně proto postupoval správně dle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. 4. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání žalobců bylo podáno v zákonné lhůtě, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal v intencích odvolání žalobců usnesení soudu prvního stupně pouze ve výrocích III, IV, V, VI, VII a VIII, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi všemi žalobci a žalovaným, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a aniž bylo třeba ve věci nařizovat jednání (§ 214 odst. 2, písm. e) o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 5. Odvolání žalobců mělo suspensivní a devolutivní účinky pouze ve vztahu k výrokům III – VIII o náhradě nákladů řízení (§ 206 odst. 3 o. s. ř.). Odvoláním žádného z účastníků nebyl dotčen výrok I usnesení soudu prvního stupně, jímž soud nepřipustil, aby do řízení na místo vedlejšího účastníka na straně žalované vstoupila [právnická osoba] a výrok II, kterým bylo řízení ve věci samé zastaveno. Tyto výroky usnesení soudu prvního stupně nabyly samostatně právní moci a nestaly se předmětem přezkumu odvolacího soudu. 6. Poněvadž odvolání žalobců nesměřovalo proti rozhodnutí soudu vydanému ve věci samé, neuplatní se ustanovení § 205 odst. 2 o. s. ř. o odvolacích důvodech. 7. Z obsahu předloženého spisu se podává, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 17. 2. 2021 se žalobci domáhali po žalovaném náhrady nemajetkové újmy na zdraví, a to žalobkyně a) ve výši 1.000.000 Kč s příslušenstvím, žalobci b), c) každý ve výši 760.000 Kč s příslušenstvím, žalobci d), e) každý ve výši 880.000 Kč s příslušenstvím a žalobce f) ve výši 1.000.000 Kč s příslušenstvím. Uplatněný nárok opírali o tvrzení, že žalovaný je provozovatelem motorového vozidla tovární značky VOLVO [anonymizována dvě slova] FH [anonymizováno], [registrační značka] (RO) a současně zaměstnavatelem [jméno] [příjmení], který dne 29. 4. 2020 zavinil dopravní nehodu na dálnici D2 ve směru na [obec], při níž byl usmrcen [jméno] [příjmení], narozený dne [datum], druh žalobkyně a), otec žalobců b), c), syn žalobců d), e) a bratr žalobce f). Všichni žalobci měli k zemřelému [jméno] [příjmení] velmi silnou citovou vazbu, jeho ztrátu pociťují jako nepopsatelnou citovou újmu umocněnou jeho mladým a produktivním věkem a bezproblémovým zdravotním stavem, který nebýt násilného a tragického ukončení života, předurčoval prožití výrazně větší části jeho života. Žalobci po žalovaném uplatnili nárok na náhradu nemajetkové újmy dle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v částkách, které považují za přiměřenou finanční kompenzaci. 8. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě neuznal nárok žalobců na náhradu nemajetkové újmy ani z části, navrhl zamítnutí žaloby a poukázal na to, že zemřelý [jméno] [příjmení] byl zaměstnancem [anonymizováno] silnic a dálnic ČR, přičemž toto zaměstnání sebou nese jistá rizika a jeho smrt při plnění pracovních povinností není nikterak ojedinělá. 9. Žalobci ve své replice na vyjádření žalovaného uvedli, že považují přinejmenším za nevhodné až nemravné a zcela irelevantní pro projednávanou věc skutečnost, že zaměstnání [jméno] [příjmení] u [anonymizováno] silnic a dálnic sebou nese jistá rizika a že musel být srozuměn s tím, že jeho zaměstnání je vysoce nebezpečné. [příjmení] [jméno] [příjmení] striktně dodržoval veškeré povinnosti zaměstnance z pohledu bezpečnosti práce a dobrovolně se nevystavoval nebezpečí zranění se smrtelným následkem. 10. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 8. 6. 2022 vzali žalobci svoji žalobu v celém rozsahu výslovně zpět, jelikož ze strany pojišťovny žalovaného [právnická osoba] jim byla dne 2. 6. 2022 vyplacena náhrada nemajetkové újmy, kdy žalobkyně a) obdržela částku 682.500 Kč, žalobci b), c) každý částku 442.500 Kč, žalobci d), e) každý částku 562.500 Kč a žalobce f) částku 511.875 Kč. Žalobci s tímto vypořádáním souhlasí a zbylou část žalovaných částek včetně požadovaného úroku z prodlení nepožadují. 11. Soud prvního stupně poté napadeným usnesením ze dne 7. 7. 2022 rozhodl, že řízení ve věci samé se v celém rozsahu zastavuje (výrok II), výrokem I nepřipustil, aby do řízení na místo vedlejšího účastníka na straně žalované vstoupila [právnická osoba] a výroky III – VIII rozhodl, že žádný z účastníků ve vztahu mezi všemi žalobci a žalovaným nemá právo na náhradu nákladů řízení. 12. Své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně co do základu nároku a byla vzata zpět pro chování osoby – pověřené pojišťovny, která není účastníkem řízení a které spočívalo ve vyplacení částek nižších, než požadovaných žalobci, které akceptovali. Dle soudu prvního stupně nelze dospět k tomu, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného a nelze souhlasit s tvrzením žalobců, že zastavení řízení zavinil žalovaný tím, že byl zcela nečinný v rámci uspokojení pohledávek žalobců před podáním žaloby. Soud prvního stupně neshledal, že by zastavení řízení zavinil některý z účastníků, proto rozhodl, že dle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. 13. Vycházeje ze shora uvedeného lze konstatovat, že v daném případě soud prvního stupně zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby žalobci před tím, než bylo jednáno ve věci samé (§ 96 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Při zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby musí soud vždy postupovat podle § 146 odst. 2 o. s. ř. a při rozhodování o náhradě nákladů řízení zkoumat, zda žalobce procesně zavinil zastavení řízení nebo zda návrh byl podán důvodně a ke zpětvzetí došlo v důsledku chování žalovaného. Jinými slovy řečeno, zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku, a nikoliv podle hmotného práva, neboť pak by se jednalo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Proto vezme-li žalobce žalobu zpět, z procesního hlediska zásadně platí (nejde-li o případ podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), že zavinil zastav