17 CO 165/2022-111 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v Prostějově (dále jen„ soud prvního stupně“) rozhodl usnesením ze dne 12. 7. 2022, č. j. 13 C 122/2022-65, že řízení se zastavuje (výrok I) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. Proti tomuto usnesení podal odvolání žalobce, které směřovalo pouze do výroku II o nákladech řízení, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a odvolací soud pro stručnost odkazuje na jeho písemné vyhotovení založené ve spise. Žalobce namítá, že žalobu vzal v celém rozsahu výslovně zpět, neboť žalovaný doložil kupní smlouvu ze dne 16. 12. 2016, z níž lze mít za prokázáno, že nebyl vlastníkem vozidla [registrační značka], [VIN kód] v rozhodném období od 24. 5. 2019 do 31. 7. 2019 a od 26. 8. 2020 do 3. 12. 2020 a tudíž není možné po něm požadovat zaplacení příspěvku nepojištěných. Soud prvního stupně však nesprávně při rozhodování o náhradě nákladů řízení použil ustanovení § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. a v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že podání žaloby zavinil žalobce, když žalovanému nedoručoval výzvy k zaplacení dluhu do datové schránky, pokud by tak učinil, žalovaný by na výzvy nejspíše reagoval a převod vlastnického práva k vozidlu prokázal daleko dříve než v průběhu soudního řízení. Žalobce uvádí, že kdyby žalovaný doložil prodej vozidla již na základě výzev zaslaných před podáním žaloby, k podání žaloby by nepřistoupil. Vzhledem k tomu, že žalovaný před zahájením řízení přes opakované výzvy žalobce prodej vozidla nedoložil a důkazy o prodeji vozidla zaslal až v průběhu soudního řízení, byla žaloba v době podání důvodná. Veškerá korespondence byla žalovanému doručována na adresu sdělenou žalobci Ministerstvem dopravy, která je shodná s adresou trvalého pobytu žalovaného. Žalobce rovněž zdůraznil, že není orgánem veřejné moci, a nemá tudíž povinnost doručovat do datové schránky. Žalobce žalovaného o vzniku dlužné částky vyrozuměl způsobem, který po něm lze spravedlivě požadovat, žalovanému veškeré zásilky adresoval na jedinou známou adresu. Prodej vozidla byl žalovaným doložen až po podání žaloby, tato skutečnost nemohla být žalobci dříve známa, v době podání žaloby byl žalovaný evidovaným vlastníkem vozidla. Žalovaný byl navíc povinen do deseti pracovních dnů ode dne převodu vlastnického práva k vozidlu podat žádost o zápis změny vlastníka vozidla. Žalovaný svou pasivitou zavinil podání žaloby a s tím související náklady a měl by být povinen žalobci vzniklé náklady nahradit. Žalobce současně doložil rozhodnutí odvolacích soudů ve skutkově obdobných věcech podporující jeho závěry a navrhl, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2.252 Kč, včetně nákladů odvolacího řízení. 3. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil písemně, uvedl, že s ním nesouhlasí, poněvadž žalobce mu nikdy nedoručil žádnou korespondenci, pokud má žalovaný trvalé bydliště na adrese obecního úřadu, nemůže se zde logicky zdržovat. Datovou schránku si žalovaný zřídil právě proto, aby mu tam mohla být veškerá korespondence doručována a tuto možnost žalobce nevyužil. Při využití datové schránky by vůbec nemuselo dojít k podání žaloby. 4. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení a že směřuje proti rozhodnutí proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal v intencích podaného odvolání usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II o náhradě nákladů řízení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a aniž bylo třeba ve věci nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Poněvadž odvolání žalobce nesměřovalo proti rozhodnutí soudu vydanému ve věci samé, neuplatní se ustanovení § 205 odst. 2 o. s. ř. o odvolacích důvodech. 5. Odvolání žalobce mělo suspensivní a devolutivní účinky pouze ve vztahu k výroku II usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (§ 206 odst. 3 o. s. ř.). Výrok I usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo řízení ve věci samé zastaveno, nebyl napaden odvoláním žádného z účastníků, nabyl samostatně právní moci a nestal se předmětem přezkumu odvolacího soudu. 6. Z obsahu předloženého spisu se podává, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu prvního stupně dne 11. 3. 2022 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 6.800 Kč příslušenstvím představující příspěvek ve smyslu § 4 odst. 6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. Uplatněný nárok opíral o zjištění, že osobní automobil se zdvihovým objemem válců motoru nad 1.850 cm³ do 2.500 cm³, [registrační značka], [VIN kód], číslo technického průkazu vozidla UB585207, je evidován v registru silničních vozidel jako provozovaný. Žalobce obdržel od Ministerstva dopravy informaci, že žalovaný je zapsán v registru silničních vozidel jako vlastník – provozovatel vozidla. Podle § 4 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla se při určení osoby povinné k zaplacení příspěvku má za to, že osoba zapsaná jako vlastník vozidla v registru silničních vozidel je vlastníkem vozidla a jeho provozovatelem. Žalobce vychází z informací poskytnutých Ministerstvem dopravy z registru silničních vozidel a je oprávněn považovat je za správné. Žalovaný jako vlastník a provozovatel předmětného vozidla neměl v době od 24. 5. 2019 do 31. 7. 2019 a v době od 26. 8. 2020 do 3. 12. 2020 k vozidlu sjednáno pojištění odpovědnosti, ačkoliv tuto povinnost mu ukládá ustanovení § 1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. Žalobci tak dle § 4 odst. 1 tohoto zákona vznikl nárok na příspěvek, jehož výše se vypočte jako součin počtu dní, kdy byla porušována povinnost, a denní sazba podle druhu vozidla. Žalobce zaslal žalovanému opakované výzvy k úhradě dlužného příspěvku, včetně výzvy předžalobní, žalovaný nijak nereagoval. 7. Soud prvního stupně ve věci vydal dne 31. 3. 2022, č. j. EPR 64175/2022-5, elektronický platební rozkaz, kterým žalobě vyhověl, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 11.585 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 2.252 Kč k rukám jeho právní zástupkyně. Proti tomuto elektronickému platebnímu rozkazu podal žalovaný v zákonné lhůtě odpor, v němž namítl, že v rozhodném období nebyl vlastníkem a provozovatelem předmětného vozidla OPEL VECTRA CARAVAN, [registrační značka], neboť jej dne 16. 12. 2016 prodal [jméno] [příjmení], bytem [obec a číslo], kterému při podpisu kupní smlouvy dal plnou moc k přepisu vozidla. Dále žalovaný namítl, že za celou dobu od prodeje vozidla mu nebyla ze strany žalobce doručena výzva k zaplacení dlužného příspěvku ani upomínka o prodlení s placením pojistného. K odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu doložil žalovaný kupní smlouvu uzavřenou dne 16. 12. 2016 mezi ním jako prodávajícím a [jméno] [příjmení] jako kupujícím. 8. Následně podáním ze dne 26. 4. 2022 vzal žalobce svoji žalobu v celém rozsahu výslovně zpět s odůvodněním, že na základě listiny (kupní smlouvy ze dne 16. 12. 2016) předložené žalovaným lze mít za prokázáno, že žalovaný nebyl vlastníkem předmětného vozidla v rozhodném období od 24. 5. 2019 do 31. 7. 2019 a v období od 26. 8. 2020 do 3. 12. 2020, a není tudíž možné po něm požadovat zaplacení příspěvku nepojištěných dle § 4 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. Žalobci nebyly tyto skutečnosti před podáním žaloby známy, když při zjišťování údajů o vozidle, neexistenci pojištění a povinné osobě vychází z údajů, které eviduje Ministerstvo dopravy, jež provozuje registr silničních vozidel. 9. Soud prvního stupně poté napadeným usnesením ze dne 12. 7. 2022 rozhodl výrokem I, že řízení se zastavuje (§ 96 odst. 1 a 3 o. s. ř.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Své rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., když dospěl k závěru, že to byl právě žalobce, který svým jednáním zavinil podání žaloby, když nedoručoval žalovanému výzvy k zaplacení dluhu do datové schránky, kterou má zřízenu, pokud by výzvy k zaplacení takto doručoval, lze se důvodně domnívat, že by žalovaný na ně reagoval a doložil by žalobci převod vlastnictví k předmětnému vozidlu daleko dříve než ve skutečnosti učinil a k podání žaloby by tak vůbec nedošlo. Soud prvního stupně doručuje žalovanému písemnosti do datové schránky bez problémů, žalovaný vždy ihned reaguje a dokonce se dostavil k ústnímu jednání. Dle názoru soudu prvního stupně by žalovanému náležela náhrada nákladů řízení, neboť jde o účastníka, který podání žaloby nezavinil, resp. žalobce mohl svým jednáním podání žaloby zabránit. Žalovaný se náhrady nákladů řízení vzdal, soud prvního stupně proto žádnému z účastníků právo na