17 CO 37/2022-131 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud ve Vyškově („ dále jen soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 4 C 195/2020-83 (dále jen rozsudek soudu prvního stupně) rozhodl tak, že I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20.615 Kč spolu s úrokem z prodlení, ve výši 8,25 % ročně z částky 20.615 Kč za dobu od 20. 9. 2020 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Na náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 25.650 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice do pokladny Okresního soudu ve Vyškově z titulu soudního poplatku částku 1.030 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, ve kterém namítl, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a nesprávně aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen zákon o pozemních komunikacích). Uvedl, že stav předmětné komunikace, která je lokálního významu (neboť zajišťuje přístup toliko do bytového domu, ve kterém žalobkyně bydlí), je dlouhodobý a zcela zřejmý. Žalobkyně v bytovém domě bydlí, stav chodníku (nerovnosti, zvlnění a popraskání) jí musel být v době pádu dobře znám. [obec], kde mělo dojít k pádu žalobkyně, je dobře viditelné a nejedná se o ojedinělé mírné zvlnění. Nejednalo se o žádnou zlomenou, viklající se či nečekaně vystouplou dlaždici. Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobkyně se mohla místu pádu vyhnout, a to chůzí po komunikaci k předmětnému chodníku přiléhající. Povrch předmětné komunikace přiléhající k chodníku je zcela nezávadný a schůdný, neboť je tvořen uježděným štěrkem drobného zrna. Podle žalovaného z dokazování vyplynulo, že nerovnosti chodníku nejsou ojedinělé a nepředvídatelné. Chodník, na kterém došlo k pádu žalobkyně, byl celkově ve špatném stavebním stavu, přičemž dle § 27 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích uživatelé chodníku nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací. Žalovaný připomenul, že se stará a primárně opravuje frekventované chodníky podél komunikací sloužící nikoliv jen pro malou skupinu obyvatel. Podle žalovaného nebyly naplněny podmínky vzniku jeho odpovědnosti za škodu, a proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání rovněž i vedlejší účastník na straně žalovaného, avšak odvolací řízení o odvolání tohoto vedlejšího účastníka bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 18. 11. 2021, č. j. 4 C 195/2020-103 zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Toto usnesení nabylo právní moci dne 9. 12. 2021. 4. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného odkázala na místní šetření provedené soudem prvního stupně na místě samém a uvedla, že na základě její výpovědi i svědka [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že povrch komunikace přiléhající k předmětnému chodníku rozhodně nelze popsat jako zcela nezávadný a schůdný, tvořený uježděným štěrkem drobného zrna, když naopak nejen štěrkové, ale i mnohem větší kameny (hrubý makadam) z této komunikace odlétávají, a to i na chodník, na kterém se jí stal předmětný úraz. Žalobkyně připomenula, z jakého důvodu nezvolila cestu na přiléhající komunikaci k předmětnému chodníku a opakovaně uvedla, že tak učinila z obavy, že by se jí tam mohla zvrtnout noha, nebo že by jí to tam sklouzlo. Žalobkyně vyslovila nesouhlas s tvrzením žalovaného, že se primárně dobře stará a opravuje frekventované chodníky a uvedla, že pokud žalovaný k opravám chodníku přistupuje tímto způsobem, je pak zřejmé, z jakého důvodu předmětný chodník neumožňuje již desítky let bezpečný pohyb chodců. Své vyjádření uzavřela tím, že sama ke vzniku újmy, která jí vznikla, nijak nepřispěla a navrhla, aby odvolací soud odvolání žalovaného zamítl. 5. Vedlejší účastník na straně žalovaného ve svém písemném vyjádření vyslovil shodný názor jako žalovaný, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť v dané věci se nejedná o závadu ve schůdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích. Vedlejší účastník provedl rozbor ustanovení § 26 a 27 zákona o pozemních komunikacích a poukázal na to, co se rozumí závadou ve schůdnosti komunikace. Vyslovil názor, že stav předmětné komunikace je dlouhodobý a zcela zřejmý, žalobkyně v předmětné ulici bydlí a vedle chodníku je k dispozici jiná přístupová cesta. V případě chodníku vedoucího pouze do vnitrobloku bytového domu, v němž bydlí žalobkyně, se nejednalo o ojedinělé místo v jinak bezvadném chodníku, o nějakou místní nerovnost, kterou by žalovaný mohl jednoduše a rychle odstranit. V předmětném místě pádu žalobkyně se v důsledku používání chodníku časem projevily nerovnosti prakticky po celé šíři chodníku a jejich odstranění by vyžadovalo nákladnou a složitou komplexní úpravu dané lokality. Podle vedlejšího účastníka se nejednalo o závadu ve schůdnosti dle § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, nýbrž o špatný stavební stav dle § 26 odst. 3 tohoto zákona Vedlejší účastník připomenul, že se jednalo o chodník zcela lokálního charakteru, sloužící jako příchod k bytovému domu velmi malému počtu uživatelů. Navazující chodník, vedoucí vedle silnice podél celé ulice Hybešova, byl opravený a ve zcela bezvadném stavu. Závěr soudu o tom, že uvedený chodník, představující jedinou přístupovou cestu k bydlišti žalobkyně, obsahuje celý řetězec nepředvídatelných změn ve schůdnosti, z nichž jedna z těchto závad způsobila zranění žalobkyně, označil vedlejší účastník za nesprávný a odporující současné soudní judikatuře, na kterou odkázal. Vedlejší účastník navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. 6. Odvolací soud posoudil odvolání žalovaného jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o. s. ř.). Ve svých důvodech je odvolání podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., tedy, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání nebyly namítány. 7. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. 8. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobkyně se svojí žalobou podanou u soudu I. stupně dne 18. 10. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 20.615 Kč spolu s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 20. 9. 2020 do zaplacení z titulu nemajetkové a majetkové újmy, která jí vznikla v souvislosti s jejím pádem dne 20. 2. 2020 v cca 17:30 hod na chodníku přiléhajícím z boku k budově [adresa] nacházejícím se na pozemku p. [číslo] v katastrálním území Vyškov, který je ve vlastnictví žalovaného. Příčinou pádu žalobkyně byl špatný technický stav chodníku, v němž žalobkyně shledávala závadu ve schůdnosti. Při tomto pádu žalobkyně utrpěla zlomeninu horního konce pažní kosti pravé končetiny. Žalovaná částka představuje bolestné, které žalobkyně utrpěla, ve výši 20.475 Kč a 140 Kč náklady, které musela vynaložit na zpracování lékařské zprávy pro odškodnění vytrpěné bolesti. 9. Žalovaný ani přistoupivší vedlejší účastník na jeho straně nárok žalobkyně neuznávali s tím, že předmětný chodník je dlouhodobě ve špatném technickém stavu, nejednalo se o ojedinělou závadu chodníku, která by byla nepředvídatelná, přičemž žalobkyně o stavu chodníku dobře věděla. 10. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které v odůvodnění svého rozsudku popsal, dospěl k závěru, že v daném případě je na straně žalovaného dána objektivní odpovědnost za újmu, která žalobkyni v důsledku jejího pádu na předmětném chodníku vznikla, když dospěl k závěru, že v daném případě žalovaný odpovídá za škodu, jejíž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku ve smyslu ustanovení § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Podle soudu prvního stupně příčinou úrazu žalobkyně byla nedostatečná údržba chodníku, který představuje riziko pro chůzi i pro naprosto zdravého člověka. K tíži žalobkyně nemůže jít skutečnost, že trpí určitým zdravotním handicapem. Z řízení nevyplynula žádná skutečnost, že by žalobkyně jakkoliv zanedbala obvyklou opatrnost při chůzi, případně si jakkoliv počínala riskantně. Jedinou příčinou vzniku škody soud shledal stav chodníku. Soud prvního stupně konstatoval, že dlouhodobá rezignace žalovaného na údržbu této komunikace nemůže jít k tíži žalobkyně. Námitky žalovaného, že žalobkyně měla zvolit jinou trasu, označil soud prvního stupně za bez