17 CO 58/2022-315 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v Prostějově (dále jen„ soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 26. 7. 2021, č. j. 9 C 7/2021-274, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 200.000 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Výrokem II. byla žalovanému uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 118.382 Kč rovněž do patnácti dnů od právní moci rozsudku. 2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný a odvolací soud pro stručnost odkazuje na jeho písemné vyhotovení založené ve spise. Žalovaný se odvolává na svoji výpověď učiněnou před soudem prvního stupně a před orgány činnými v trestním řízení, jakož i na výpovědi slyšených svědků. Za procesní chybu soudu prvního stupně žalovaný považuje odmítnutí jeho návrhu na výslechy svědků, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, zásadu rovnosti před soudem a žalovaného poškodil. Svědci a listinné důkazy by jednoznačně potvrdili činnost žalovaného včetně jeho nákladů. Soud prvního stupně však ve věci rozhodl předčasně, měl vyčkat skončení trestního řízení a v napadeném rozsudku řádně neodůvodnil, proč návrhy svědků a listinných důkazů odmítl. Žalovaný rovněž zdůraznil, že částka 200.000 Kč byla určena na jeho pohledávku za [jméno] [příjmení], neboť 170.000 Kč dlužil žalovanému a 30.000 Kč představovaly náklady žalovaného na cestovné, právníky apod. Pan [anonymizována dvě slova], bývalý manžel žalobkyně, úvěr získal, čerpal, žalobkyně se svobodně rozhodla pohledávku odkoupit, žalovaný nikoho nepodvedl a nikoho neuvedl v omyl. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a k provedení navrhovaných důkazů. 3. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila písemně s tím, že je částečně nečitelné a především nedůvodné a navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Poukázala na to, že sám žalovaný při prvním jednání před soudem prvního stupně uvedl, že spolupracoval se společností [právnická osoba] při řešení rizikových klientů, tuto práci vykonával na základě dohody. Manažer společnosti [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] však uvedl v usnesení o zahájení trestního stíhání žalovaného, že žalovaný nikdy nebyl smluvním partnerem společnosti [právnická osoba] ani jejím zaměstnancem. Žalovaný rovněž při prvním jednání před soudem prvního stupně nerozporoval, že přijal od žalobkyně částku 200.000 Kč, jednalo se o plnění na dluh bývalého manžela žalobkyně, tento tvrzený důvod však žalovaný nebyl schopen prokázat. Z dokazování provedeného soudem prvního stupně vyplynulo, že žalovaný opakovaně žalobkyni neříkal pravdu, představoval se a vystupoval též jako advokát, předložil zfalšovanou plnou moc advokátní kanceláře [příjmení] – [příjmení], je nepochybné, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 200.000 Kč vydat. 4. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání žalovaného bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Odvolací důvody, o které žalovaný opřel své odvolání, lze podle názoru odvolacího soudu podřadit pod ust. § 205 odst. 2 písm. d), e), g) o. s. ř., tzn. že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti, zakládající odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které odvolací soud zkoumá z úřední povinnosti, nebyly odvolatelem tvrzeny a odvolací soud je ze spisu nezjistil. 6. Z obsahu předloženého spisu se podává, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 9. 10. 2020, resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 200.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Uplatněný nárok opírala o tvrzení, že prostřednictvím účtu svého partnera [jméno] [příjmení] zaplatila žalovanému na jeho účet č. [bankovní účet] částku 200.000 Kč na odkup pohledávky společnosti [právnická osoba] za bývalým manželem žalobkyně [jméno] [příjmení]. Žalovaný vystupoval jako osoba jednající za společnost [právnická osoba], žalobkyni oslovil s nabídkou odkupu pohledávky z úvěru, který za trvání manželství čerpal u této společnosti její bývalý manžel [jméno] [příjmení]. Žalovaný zaslal žalobkyni návrh úvěrové smlouvy, včetně splátkového kalendáře, žalobkyně nepochybovala, že žalovaný jedná za společnost [právnická osoba], byl velmi dobře s poměry [jméno] [příjmení] i žalobkyně, jakož i s podmínkami úvěru obeznámen. K odkupu pohledávky však nedošlo, žalovaný si však ponechal částku 200.000 Kč, kterou od žalobkyně přijal dne 27. 10. 2019, což potvrdil v e-mailu zaslaném téhož dne právnímu zástupci žalobkyně. Žalovaný začal tvrdit, že částka 200.000 Kč je jeho pohledávkou za [jméno] [příjmení] a zčásti jde o náklady na přípravu odkupu nemovitosti, kterou vlastní dlužník [jméno] [příjmení]. Žalovaný uvedl žalobkyni v omyl, na úkor žalobkyně se bezdůvodně obohatil a je povinen žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 200.000 Kč vydat. O vydání bezdůvodného obohacení (vrácení částky 200.000 Kč) byl žalovaný žalobkyní opakovaně vyzýván dne 10. 7. 2018, 11. 9. 2018, avšak bezvýsledně. 7. Soud prvního stupně ve věci vydal dne 11. 12. 2020, pod č. j. EPR 255193/2020-10, elektronický platební rozkaz, kterým uložil žalovanému, aby do patnácti dnů ode dne jeho doručení zaplatil žalobkyni částku 200.000 Kč a náklady řízení ve výši 36.200 Kč k rukám jejího právního zástupce. Proti elektronickému platebnímu rozkazu podal žalovaný odpor, v němž uvedl, že nárok žalobkyně neuznává, poněvadž částku 200.000 Kč zaplatila na dluh svého bývalého manžela [jméno] [příjmení] v době, kdy jejich společné jmění manželů trvalo. 8. Soud prvního stupně po dokazování provedeném výslechy účastníků, jejich e-mailovou komunikací, listinou ze dne 31. 12. 2019 označenou jako„ uznání dluhu“, předžalobní výzvou k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 27. 10. 2019, usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Karlovarského kraje, územní odbor [obec] ze dne 15. 4. 2021 o zahájení trestního stíhání žalovaného pro spáchání přečinu podvodu, přihláškou pohledávky společnosti [právnická osoba] do insolvenčního řízení dlužníka [jméno] [příjmení] vedeného Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. [insolvenční spisová značka], dospěl k závěru, že žaloba je zcela důvodná. 9. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně zaslala dne 10. 10. 2017 z účtu svého partnera [jméno] [příjmení] č. [bankovní účet] částku 200.000 Kč na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalobkyně svůj dluh vůči [jméno] [příjmení] ze smlouvy o zápůjčce ve výši 200.000 Kč uznala dne 31. 12. 2019, jak je zřejmé z listiny založené ve spise, a zavázala se tuto částku mu vrátit nejpozději do 31. 12. 2020. 10. Žalobkyně a žalovaný se rovněž shodli na tom, že spolu jednali o odkupu pohledávky společnosti [právnická osoba] za dlužníkem [jméno] [příjmení], bývalým manželem žalobkyně, kdy žalobkyně o odkup této pohledávky projevila zájem. Z toho důvodu žalobkyně zaslala žalovanému na jeho účet částku 200.000 Kč a následně mezi nimi probíhala e-mailová komunikace ohledně odkupu pohledávky. Došlo i k několika osobním schůzkám, na kterých žalovaný opakovaně žalobkyni ujišťoval, že k odkupu pohledávky [jméno] [příjmení] za společností [právnická osoba] dojde. Žalobkyně však následně zjistila, že společnost [právnická osoba] přihlásila svoji pohledávku za [jméno] [příjmení] z nespláceného úvěru v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Plzni a rozhodla se podat na žalovaného trestní oznámení pro spáchání přečinu podvodu. Trestní stíhání žalovaného bylo zahájeno dne [datum] usnesením Policie ČR, Krajské ředitelství Karlovarského kraje, územní odbor [obec]. Žalovaný při všech jednáních se žalobkyní vystupoval jako osoba zastupující a jednající za společnost [právnická osoba], u které si bývalý manžel žalobkyně [jméno] [příjmení] sjednal úvěr ve výši 1.700.000 Kč. Z odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání žalovaného vyplynulo, že žalovaný nebyl nikdy zaměstnán ve společnosti [právnická osoba] ani nebyl jejím společníkem, jednatelem či smluvním partnerem, což potvrdil manažer [právnická osoba] [příjmení]. Žalovaný se rovněž vydával za zmocněnce [jméno] [příjmení], dokonce i pracovníka advokátní kanceláře [příjmení] – [příjmení] z [obec]. Z vyjádření této advokátní kanceláře vyplynulo, že žalovaný nebyl pracovníkem ani klientem této advokátní kanceláře, nikdy nebyl zapsán v seznamu České advokátní komory jako advokát. Z průběhu trestního řízení bylo potvrzeno, že žalovaný pro žalobkyni neprovedl odkup pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy společnosti [právnická