17 CO 59/2022-123 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v Hodoníně („ dále již jen soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 26. 11. 2021, č. j. 5 C 43/2020-87 („ dále již jen rozsudek soudu prvního stupně“) tak, že žalovaným 1) a 2) uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 349.060,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 349.060,27 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). V části, aby žalovaní 1) a 2) byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 349.060,27 Kč za období od [datum] do [datum] soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok II) a žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 44.309,80 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). 2. Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho výrokům I a III podali žalovaní odvolání, ve kterém po provedení rekapitulace obsahu rozsudku soudu prvního stupně namítli, že nejsou ve věci pasivně legitimováni. Poukázali na ustanovení § 594 občanského zákoníku a na komentář k tomuto ustanovení se vztahující, přičemž uvedli, že oni přímo s dědicem v dané věci nejednali a ani z odporovaného jednání (odmítnutí dědictví dlužníkem) nenabyli prospěch. Poukázali na skutečnost, že předmětný majetek nabyli ze zákona, neboť se stali v důsledku předchozího odmítnutí dědictví dlužníkem a jeho babičkou dědici po zemřelé zůstavitelce. Právním titulem nabytí prospěchu v podobě pozůstalosti žalovaných tedy nebylo jednání konkrétních osob, nýbrž zákon. Připomenuli, že i kdyby majetkový prospěch v podobě pozůstalosti získali, získali by tak tento prospěch jednáním své matky [jméno] [příjmení], a nikoliv jednáním dlužníka. Zdůraznili, že jejich majetkový prospěch nesouvisí s odmítnutím dědictví dlužníkem, ale souvisí s odmítnutím dědictví ze strany jejich matky [jméno] [příjmení]. Žalovaní v této souvislosti poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3480/2007. Žalovaní vyslovili názor, že do žádného, ze zákona vymezeného okruhu osob, vůči nimž lze podat odpor či žalobu, nespadají. Žaloba je tedy z tohoto důvodu vůči nim nedůvodná. Dále namítli, že za nesprávný považují názor, že odmítnutí dědictví dlužníkem je bezúplatným právním jednáním dlužníka, a tedy je třeba při posouzení práv a povinností vycházet z ustanovení § 591 občanského zákoníku ve spojení s § 592 občanského zákoníku, jak učinil soud prvního stupně. Podle jejich názoru není správný závěr soudu prvního stupně, že odmítnutí dědictví dlužníkem je bezúplatným právním jednáním dlužníka, jelikož se v důsledku tohoto odmítnutí nerozšířil majetek dlužníka, který by se jinak rozšířil, a naopak se rozšířil majetek žalovaných, který by se jinak nerozšířil. Žalovaní připomenuli, že v souvislosti s odmítnutím dědictví a jeho nabytím získali nejen aktiva, ale i pasiva, které museli uhradit. Nelze tedy uvažovat o bezúplatném právním jednání. Dále vyslovili nesouhlas s výší částky, kterou jim soud uložil uhradit žalobci jako objektivní hodnotu toho, co se, nebýt odmítnutí dědictví, mohlo stát majetkem dlužníka. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně a žalobu zamítl a dále, aby změnil i výrok o náhradě nákladů řízení a přiznal jim náklady řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaných uvedl, že závěry soudu prvního stupně považuje za správné, přičemž žalovaní ve svém odvolání neuvádějí žádné nové skutečnosti. Připomenul, že jediný, kdo získali majetkový prospěch v důsledku odmítnutí dědictví dlužníkem [jméno] [příjmení] po zemřelé matce a následně odmítnutím dědictví babičkou dlužníka paní [jméno] [příjmení] byli žalovaní. Dle jeho názoru z výkladu a smyslu zákonné úpravy vyplývá, že podstatné je to, kdo získal majetkový prospěch, tedy v tomto případě, kdo pozůstalost nabyl. Žalobkyně vyslovila názor, že žalovaní se od počátku svým jednáním snaží o zneužívající výkon práva, když jejich jednání je od počátku ryze účelové. K žalovanými zmiňovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3480/2007 žalobce uvedl, že předmětné rozhodnutí vychází ze starého občanského zákoníku, přičemž stávající právní úprava odpůrčího práva byla podstatným způsobem upravena a rozšířena ve prospěch zkracovaných věřitelů. Žalobce se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že odmítnutí dědictví je bezúplatným právním jednáním a že odmítnutím dědictví se nerozšířila majetková sféra dlužníka, který za ně neobdržel od žalovaných ani jiné osoby žádné protiplnění. Skutečnost, že žalovaní měli zaplatit náklady pohřbu a odměnu soudnímu komisaři dle žalobce nečiní z bezúplatného jednání jednání úplatné. K nesouhlasu žalovaných s výší požadované škody žalobce uvedl, že reálná část kupní ceny představuje objektivní hodnotu toho, co nebýt odmítnutí dědictví dlužníkem, se mohlo stát jeho majetkem a z tohoto majetku mohl svoji pohledávku uspokojit. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. 4. Odvolací soud posoudil odvolání žalovaných jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o.s.ř.). Ve svých důvodech je odvolání podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., tedy, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání žalovaných nebyly namítány. 5. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné. Odvolací soud se nezabýval přezkoumáním výroku II rozsudku soudu prvního stupně, který byl výrokem zamítavým, přičemž žalovaným z povahy tohoto zamítavého výroku ani právo odvolání proti němu nepříslušelo, neboť tímto výrokem jim žádná újma způsobena nebyla. Žalobce, který mohl proti tomuto výroku odvolání podat, však odvolání proti němu nepodal. Výrok II tedy ve smyslu ustanovení § 206 odst. 2 o.s.ř. nabyl samostatně právní moci. 6. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobce se po připuštěné změně žaloby soudem prvního stupně domáhal po žalovaných zaplacení částky 349.060,27 Kč s úrokem z prodlení od [datum] z této částky do zaplacení, a to z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že [jméno] [příjmení], vůči kterému má vykonatelnou pohledávku z titulu směnečného platebního rozkazu č. j. [číslo jednací] vydaného Krajským soudem v Brně, na dlužnou částku ničeho neuhradil a odmítl nabýt pozůstalost po své zemřelé matce, čímž ho úmyslně zkrátil v uspokojení jeho pohledávky z ideální 1/6 pozemku [parcelní číslo], jehož součástí je stavba [adresa], a pozemku [parcelní číslo], v k. ú. [anonymizována dvě slova] Tyto nemovitosti v důsledku odmítnutí dědictví dlužníkem [jméno] [příjmení] nabyli žalovaní jako strýcové [jméno] [příjmení]. Žalovaní toto dědictví nabyli poté, co dědictví odmítla rovněž i jejich matka, tedy babička dlužníka [jméno] [příjmení], paní [jméno] [příjmení]. Žalovaní nárok žalobce neuznávali a rovněž i v průběhu řízení před soudem I. stupně poukazovali na skutečnost, že nejsou ve věci pasivně legitimováni, neboť majetkový prospěch nezískali přímým jednáním s dlužníkem, ale přímo ze zákona v důsledku odmítnutí dědictví jejich matkou, babičkou dlužníka. Rovněž zpochybňovali bezúplatnost nabytí dědictví. Žalovaní poukazovali na skutečnost, že nabyli i pasiva dědictví a vznikla jim povinnost uhradit náklady soudního komisaře. Namítali, že jednání dlužníka ovlivnit nemohli. Rovněž tak nesouhlasili s výší částky žalované, která dle jejich názoru neodpovídá hodnotě jimi nabytého podílu. 7. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které v odůvodnění svého rozsudku popsal, nárok žalobce podřadil pod ustanovení § 586 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že tím, že dlužník [jméno] [příjmení] odmítnul nepředlužené dědictví po své zemřelé matce, zkrátil tak žalobce v možnosti uspokojit se coby věřitele z tohoto dědictví (§ 589 odst. 1 občanského zákoníku). Soud prvního stupně se pod bodem 18 odůvodnění rozsudku vyjádřil k otázce pasivní legitimace žalovaných a dospěl k závěru, že pasivní legitimace je ve smyslu ustanovení § 594 občanského zákoníku dána na straně žalovaných, jelikož to byli oni, nikoliv babička dlužníka, kdo měl z odmítnutí dědictví ze strany dlužníka přímý majetkový prospěch a jeho jednáním se jim zvýšila výše spoluvlastnického podílu k daným nemovitostem. Tím, že babička dlužníka odmítla dědictví, se na ni hledí, jakoby dědictví nikdy nenabyla. Jednáním dlužníka se jí ani na okamžik fakticky nerozšířila majetková sféra a v důsledku toho ona nikdy nezískala majetkový prospěc