18 CO 115/2022-101 — Krajský soud v Brně

1. Napadeným usnesením soud I. stupně zamítl návrh, aby žalovaní byli povinni zdržet se rušení držby věcného břemene jízdy, z něhož je oprávněn vlastník pozemku parc. č. st. [číslo] v k. ú. [obec] – žalobě (výrok I) a žalobce zavázal zaplatit žalovaným 1/ a 2/, oprávněným společně a nerozdílně, na nákladech řízení 7.260 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných (výrok II). Rozhodl tak o žalobě z rušené držby podané soudu dne 7. 2. 2022, ve které žalobce uváděl, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. [číslo] v k. ú. [obec], jejíž součástí je stavba rodinného domu a ke které náleží věcné břemeno jízdy, jež již v katastru nemovitostí zapsané není, příjezdu přes pozemek ve vlastnictví žalovaných, jež takto od nabytí užívá, přičemž žalovaní mu brání ve výkonu věcného břemene skládáním nepořádku a blokováním motorovými vozidly. Soud I. stupně žalobu z rušené držby zamítl, když zjistil, že ve věci stejných účastníků již bylo rozhodováno v řízení vedeném u soudu I. stupně pod sp. zn. 11 C 209/2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2021, č. j. 21 Co 195/2020-49, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní 1/ a 2/ byli povinni zdržet se rušení držby věcného břemene jízdy zapsaného na [list vlastnictví] v k. ú. [obec], z něhož je oprávněn vlastník pozemku parc. č. st. [číslo] v k. ú. [obec] – žalobce. Důvodem zamítnutí předchozího návrhu bylo jeho pozdní podání, po uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty šesti týdnů uvedené v § 1008 o. z. V této věci je opětovně podán návrh na zdržení se rušení držby věcného břemene jízdy za situace, kdy již toto věcné břemeno v katastru nemovitostí není zapsáno, má být rušeno žalovanými stejným způsobem jako v prvém případě, a to jak skladováním nepořádku v průjezdu a bránění v bezpečném průjezdu osobním automobilem, tak i dlouhodobém a opakovaném blokování průjezdu vozidly. Soud I. stupně nyní dovodil, že v tomto případě uběhla nejen subjektivní, ale i objektivní lhůta uvedená v § 1008 o. z., jež obě jsou prekluzivní a musí být naplněny současně. Vycházel z toho, že žalobce vyzval žalované, aby se zdrželi bránění výkonu práva odpovídajícímu věcnému břemeni výzvou ze dne 13. 7. 2020, subjektivní lhůta uběhla dne 24. 8. 2020. Tato žaloba je podána dne 7. 2. 2022, kdy uplynula i jednoroční objektivní lhůta. Uvedl, že žalobce nemůže opětovně podávat žalobu z rušené držby, ve věci samé již probíhá řízení pod sp. zn. 11 C 87/2021, ve kterém má možnost využít institutu předběžného opatření (§ 102 odst. 1 o. s. ř.). 2. Proti usnesení podal odvolání žalobce, které následně odůvodnil tak, že soud I. stupně nesprávně posoudil počátek běhu lhůty uvedené v § 1008 o. z. v návaznosti na nesprávný názor vyslovený v rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 21 Co 195/2020. Měl za to, že žalovaní 1/ a 2/ opakovaně ruší držbu odpovídající právu věcného břemene a v případě opakujícího se rušení počíná prekluzivní lhůta běžet až po skončení rušení, obdobně jak je tomu u věcí trestních. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. 3. Žalovaní ve vyjádření k odvolání navrhli potvrzení usnesení a označili nový důkaz, kterým je rozsudek Okresního soudu ve Znojmě z 9. 3. 2022, č. j. 11 C 87/2021-117, jímž byl zamítnut návrh na určení zatížení jejich pozemku věcným břemenem podaný žalobcem. Jedná se o dosud nepravomocné rozhodnutí. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal napadené usnesení, řízení jeho vydání předcházející a za splnění podmínek § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání k projednání odvolání dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 5. Podle § 1008 odst. 1 o. z. soud zamítne žalobu na ochranu nebo na uchování držby, pokud bude žaloba podána po uplynutí šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu i osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé. 6. Po přezkoumání věci má odvolací soud za to, že soud I. stupně o věci samé rozhodl věcně správně a své rozhodnutí i správně odůvodnil, přičemž na důvody napadeného usnesení ve vztahu k posouzení věci samé lze pro stručnost odkázat (zejména bod 10. až 13. odůvodnění). Subjektivní prekluzivní lhůta v trvání šesti týdnů k podání žaloby z rušené držby – jak vyplývá z výše citovaného ustanovení - počíná běžet ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu i osobě, která jeho držbu ohrožuje nebo ruší, tedy od okamžiku, kdy se držitel věci nebo práva dozví o skutečnostech, které zakládají jeho právo podat posesorní žalobu. Z textu zákona rozhodně nelze dovodit takový výklad uvedeného ustanovení, který nabízí odvolatel – tedy že by počátek jejího běhu měl nastat až po ukončení (zde rušícího) jednání (srov. § 34 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon). Žalobu pak je třeba podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl uplatnit své právo poprvé (objektivní lhůta). Tato lhůta přitom uběhne i v případě, kdy se o osobě rušitele žalobce nedozví. V daném případě, jak správně dovodil soud I. stupně, již uběhla jak subjektivní šestitýdenní, tak i objektivní jednoroční lhůta, způsobem a v časech uvedených soudem I. stupně v odstavci 13. odůvodnění napadeného usnesení. Judikatura soudů o výkladu běhu lhůt uvedených v ustanovení § 1008 o. z. je zcela jednotná, odvolacímu soudu není známo žádné rozhodnutí, které by věc vykládalo způsobem, jak navrhuje odvolatel. Uvedené totiž odpovídá i účelu a existenci posesorní žaloby jako rychlého prostředku k zachování stávajícího faktického stavu po té, co nastalo jeho rušení nebo ohrožení, při kterém soud neposuzuje žádné právní okolnosti věci a je povinen o věci rozhodnout v krátké lhůtě – do 15 dnů od zahájení řízení. Soud I. stupně pak správně dodal, že žalobci tak zůstává pouze ochrana v podobě možnosti podat návrh na nařízení předběžného opatření podle § 102 o. s. ř. v řízení, které nyní souběžně vede. Z těchto všech důvodů bylo usnesení soudu I. stupně ve výroku I o věci samé podle § 219 o. s. ř. potvrzeno. 7. Ve výroku II o náhradě nákladů řízení bylo napadené usnesení změněno, kdy na rozdíl od soudu I. stupně má odvolací soud za to, že v případě, že jsou žalovaní zastoupeni jedním advokátem, náleží jim ke každému stejnému úkonu právní služby pouze jeden režijní paušál, a nikoliv dva (více srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014, bod 10. odůvodnění, ze kterého vyplývá, že u společných úkonů při zastupování více osob přísluší advokátu ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada). Náhradu nákladů řízení odvolací soud snížil o dva režijní paušály (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a nižší je i základ pro výpočet náhrady daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Z tohoto důvodu jinak správné usnesení soudu I. stupně ve výroku II změnil tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto usnesení. 8. Žalovaní 1) a 2) byli zcela úspěšní i v řízení před odvolacím soudem, za které jim podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží náhrada nákladů, jež tvoří náklady na jejich zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci u každého ze žalovaných ve snížené sazbě mimosmluvní odměny, tj. 1.200 Kč + 1.200 Kč a jeden režijní paušál 300 Kč, to vše navýšené o 21% daň z přidané hodnoty představující částku 567 Kč Náklady odvolacího řízení v celkové výši 3.267 Kč byl žalobce zavázán zaplatit žalovaným společně a nerozdílně s ohledem na jejich spoluvlastnický poměr k pozemku, na kterém mělo k rušení držby docházet, v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci usnesení (§ 167 odst. 2, § 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalovaných – advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).