18 CO 25/2022-105 — Krajský soud v Brně

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zvýšil výživné žalovaného pro žalobkyni, naposledy stanovené rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], částkou 1.000 Kč měsíčně, a to od 1. 10. 2017 na 3.000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2020 na 4.000 Kč měsíčně (výrok I), stanovil, že takto stanovené výživné je žalovaný povinen platit k rukám žalobkyně vždy do 5. dne v měsíci předem (výrok II), dlužné výživné za období od 1. 10. 2017 do 30. 9. 2021 ve výši 109.000 Kč zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok III), zamítl návrh na zvýšení výživného na částku 3.000 Kč měsíčně za období od 1. 9. 2017 do 30. 9. 2017 (výrok IV) a žalovaného zavázal nahradit České republice – Okresnímu soudu ve Znojmě náklady řízení, jejichž výše bude uvedena v samostatném usnesení, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok V). Rozhodl tak o žalobě žalobkyně jako zletilé dcery na zvýšení výživného podané proti žalovanému – jejímu otci, kterou se žalobkyně domáhala zvýšení výživného z částky 1.000 Kč měsíčně od 1. 9. 2017 na částku 3.000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2020 na částku 4.000 Kč měsíčně. 2. Proti rozsudku, a to jeho výrokům I, II, III a V, podal odvolání žalovaný a domáhal se jeho změny tak, že návrh žalobkyně na zvýšení výživného bude zamítnut. Namítal nesprávná skutková zjištění i nesprávné právní posouzení věci. Uvedl, že výživné na žalobkyni i jejího bratra hradil i po nabytí jejich zletilosti. Oba se s ním odmítali stýkat a přestali s ním komunikovat přibližně od 16 let věku žalobkyně. Žalobkyně jej neinformovala o dalším studiu, její bratr nestudoval a je výdělečně činný, neoprávněně tak téměř tři roky pobíral výživné. O studiu žalobkyně se dozvěděl až z této žaloby. Žalobkyně s ním nekomunikuje, nezasílá mu potvrzení studiu, bydlí s přítelem u jeho rodičů, kde má hradit 9.000 Kč měsíčně, doklady o tom považuje za účelové s tím, že žalobkyně takové náklady ve skutečnosti nemá. Jednání žalobkyně k němu vykazuje zjevnou neúctu, zvýšení výživného tak je rovněž v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně se k němu nechová jako ke svému rodiči. V tomto směru označil judikaturu soudů. Soud by tedy měl použít korektiv dobrých mravů, rozsudek soudu I. stupně změnit a žalobu na zvýšení výživného zcela zamítnout. 3. Usnesením soudu I. stupně ze dne 30. 11. 2021, č. j. 4 C 19/2021-92, bylo rozhodnuto o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobkyně celkovou částkou 35.453 Kč. 4. Žalobkyně se k odvolání žalovaného písemně nevyjádřila. 5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), subjektem k tomu oprávněným (§ 201 o. s. ř.) a je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadených výrocích I až III a V, řízení vydání rozsudku předcházející, k projednání odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), u kterého doplnil dokazování a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné, rozsudek soudu I. stupně proto ve výrocích I, II a V podle § 219 o. s. ř. potvrdil, ve výroku III s ohledem na probíhající exekuci, týkající se běžného výživného, změnil tak, že se o dlužném výživném nerozhoduje (§ 220 odst. 1 o. s. ř.). 6. Odvolací soud doplnil dokazování zprávou o příjmu žalovaného za II. pololetí roku 2021, ze které zjistil jeho průměrný čistý měsíční příjem u [anonymizována čtyři slova] [územní celek], [anonymizováno], ve výši 22.660 Kč, dále pravidelné vyplácení cestovních náhrad v průměrné výši 1.080 Kč měsíčně a pravidelně prováděné srážky ze mzdy na základě rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov, č. j. [číslo jednací], ve výši 1.000 Kč měsíčně. V lednu a v únoru 2002 činil čistý měsíční příjem otce 24.827 Kč, resp. 26.090 Kč, pokračovala i výplata cestovních náhrad a srážek ze mzdy. Jiné podstatné skutečnosti nebyly účastníky v odvolacím řízení uplatněny. 7. Přezkum odvolacího soudu se netýkal zamítavého výroku IV, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na zvýšení výživného za měsíc září 2017, neboť tento výrok nebyl odvoláním napaden a nabyl již právní moci. 8. Po doplnění dokazování a přezkumu řízení před soudem I. stupně má odvolací soud za to, že soud I. stupně učinil na základě provedeného dokazování odpovídající skutková zjištění a tato i správně právně zhodnotil. Při rozhodování o změně výživného dříve soudem stanoveného je třeba provést srovnání poměrů, které byly dány v době posledního rozhodnutí, s těmi, které nastaly v době soudem posuzované, přičemž tou může být doba nejdéle tří let zpětně před podáním návrhu na zvýšení výživného (srov. § 923 odst. 1, § 922 odst. 1 o. z.). Posledním rozhodnutím soudu o výživném žalovaného pro žalobkyni je zde rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze srpna 2006, vyhlášený v době, kdy žalovaný (otec) i matka žalobkyně měli vyživovací povinnost vedle žalobkyně i k jejímu bratru [jméno], narozenému [datum], a otec se zavázal pro dobu po rozvodu přispívat na výživu každého ze svých dětí částkou 1.000 Kč měsíčně. V té době byla žalobkyně nezletilá, navštěvovala mateřskou školu, její matka dosahovala příjem 6.443 Kč měsíčně čistého a její otec – žalovaný - pak 12.843 Kč měsíčně čistého. Od té doby se podstatným způsobem změnily poměry jak žalobkyně, tak i obou jejích rodičů. Od září 2017 byla žalobkyně studentkou [ulice] [anonymizována tři slova] [obec] a od září 2020 je studentkou [anonymizováno] [obec], [anonymizována dvě slova], bakalářského studia vykonávaného denní formou. Lze tedy mít za to, že vyživovací povinnost rodičů k ní stále trvá, žalobkyně dosud nenabyla schopnosti sama se živit, neboť stále řádně studuje (srov. § 911 o. z.). Vyšším věkem současně (oproti věku předškolnímu) narostly i pravidelné běžné odůvodněné potřeby žalobkyně. Žalovanému pak dne [datum] odpadla vyživovací povinnost k synovi [jméno]. Stran jeho příjmů lze vycházet z odůvodnění napadeného rozsudku a zjištění tam učiněných o tom, že tyto se po celé posuzované období pohybovaly kolem 22.500 Kč měsíčně čistého. Ani v průběhu odvolacího řízení se jejich výše zásadně nezměnila. Matka žalobkyně již neplní svoji vyživovací povinnost k žalobkyni výkonem osobní péče, ale přispívá na její výživu pravidelným finančním plněním, a to s ohledem na to, že již s žalobkyní nesdílí společnou rodinnou domácnost, kdy žalobkyně bydlí společně s přítelem u jeho rodičů. Zvýšení výživného za období a na částky, jak o nich rozhodl soud I. stupně, když byl vázán návrhem žalobkyně, odpovídá zjištěným změnám v poměrech účastníků i všem zákonným kritériím uvedeným v § 913 a § 915 odst. 1 o. z., tj. odůvodněným potřebám oprávněné žalobkyně a jejím majetkovým poměrům, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného rodiče – žalovaného, jakožto jejího otce. Je zcela zjevné, že odůvodněné potřeby podstatně žalobkyně narostly v důsledku jejího vyššího věku, dospívání a nástupu na střední školu, oproti těm, které byly posuzovány v době, kdy navštěvovala pouze školu mateřskou. Žalovanému pak již v prosinci 2017 odpadla vyživovací povinnost k synovi [jméno], takže žalobkyně zůstala jeho jedinou vyživovací povinností, a oproti dříve zvažovanému se navýšil jeho čistý měsíční příjem přibližně o 10.000 Kč. Stanovení výše výživného, i jeho změny, je vždy věcí posouzení individuálních okolností, pro dokreslení toho, že soud I. stupně postupoval adekvátně a nikterak nevybočil s mezí soudní praxe, lze poukázat na doporučená výchozí rozmezí pro stanovení výše výživného za účelem sjednocení rozhodovací praxe soudů v otázkách výživného na nezaopatřené děti, jež jsou dostupná na webových stránkách ministerstva spravedlnosti, a která pro věk dítěte 15 – 17 let stanoví procentuální rozmezí 16 – 22 % z čistého příjmu rodiče; a pro věk 18 a více let pak rozmezí 19 - 25 %. To vše tedy odůvodňuje zvýšení výživného, jak o něm rozhodl soud I. stupně a potvrzení rozsudku ve výrocích I a II. 9. Přiznání výživného (zvýšeného) nepovažuje v daném případě odvolací soud za příčící se dobrým mravům. Stran neadekvátního chování žalobkyně pak žalovaný neuvedl žádné konkrétní excesivní závadné jednání žalobkyně vůči jeho osobě, samotná skutečnost, že se s ním žalobkyně nestýká a nepodává mu o sobě informace, sice žádoucím a slušným vztahům mezi dítětem a rodičem neodpovídá, ale jak i soud I. stupně sám dovodil, důvodem pro odepření plnění výživného není. Skutečnost, že výživné měl neoprávněně pobírat zletilý bratr žalobkyně, jí rovněž k tíži přičítat nelze. Důvodem pro odepření zvýšeného výživného není ani to, že žalobkyně již nebydlí společně s matkou, ale žije v rodině přítele – tato skutečnost nemá vliv ani na trvání vyživovací povinnosti ani jeho soulad s dobrými mravy. Navíc i odvolací soud považuje příspěvek ve výši 9.000 Kč měsíčně na úhradu všech nákladů bydlení a stravy za adekvátní, a nikoli účelový. Ostatně v tomto řízení o úpravu výživného zletilého dítěte byl soud již vázán podanou žalobou, zvýšené výživné nedosahuje ani poloviny běžný