18 CO 257/2021-127 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem, který byl napaden odvoláním, soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci a/, b/ a c/ domáhali určení, že jsou dědici po zůstaviteli [jméno] [příjmení], narozeném 8. 8. 1935 a zemřelém 12. 8. 2019 (výrok I). Žalobci byli zavázáni zaplatit žalované 1/ náhradu nákladů řízení ve výši 23.196 Kč k rukám její zástupkyně (výrok II). Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 2/ a 3/ bylo rozhodnuto tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že v řízení po zůstaviteli [jméno] [příjmení], zemřelém [datum], vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 33 D 1372/2019, bylo zjištěno, že zůstavitel měl manželku [jméno] [příjmení], narozenou [datum] a pět dětí, [jméno] [příjmení], narozenou [datum], [jméno] [příjmení], narozenou [datum], [jméno] [příjmení], narozeného [datum], [jméno] [příjmení], narozenou [datum] a [jméno] [příjmení], narozenou [datum]. Zůstavitel zanechal závěť ze dne 1. 8. 2018, ve které ustanovil pro případ své smrti dědičkou veškerého majetku dceru [jméno] [příjmení] a současně přikázal, aby na povinný díl [jméno] [příjmení] byly započteny finanční dary ve výši 200.000 Kč a na povinný díl [jméno] [příjmení] finanční dary ve výši 210.000 Kč. [příjmení] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a syn [jméno] [příjmení] neuznali závěť zůstavitele za platnou, když namítali, že zůstavitel trpěl v době pořízení závěti nikoli přechodnou duševní poruchou. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 8. 2020, č. j. 33 D 1372/2019-121, byla uložena povinnost potomkům zůstavitele [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] podat do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení žalobu proti závětní dědičce [jméno] [příjmení] o určení, že jsou dědici po zůstaviteli (§ 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Soud prvního stupně poté, co zjistil, že žaloba byla podána včas a byl vyčerpán okruh účastníků, se zabýval nejprve platností allografní závěti ze dne 1. 8. 2018 a zjistil, že závěť byla vyhotovena v písemně formě, sepsána ve formě soukromé listiny, se dvěma dvěma svědky, s uvedením data sepisu listiny, vlastnoručním podpisem zůstavitele a přítomných svědků. Soud učinil závěr, že uvedený projev vůle zůstavitele není neplatným (absolutně) z formálního hlediska (§ 574 a násl., § 1532 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník dále jen „o. z.“), ani pro nedostatek náležitostí právního úkonu (§ 1534 o. z.), či pro absolutní svědeckou nezpůsobilost zúčastněných svědků advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (§ 1539 odst. 2 o. z.). Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že závětní svědkyně [jméno] [příjmení] není nezpůsobilým závětním svědkem, a to i za situace, kdy byla sestřenicí závětní dědičky. V řízení žalobci již neuplatňovali tvrzení o tom, že zůstavitel byl lehce zmanipulovatelný, a že trpěl duševní poruchou, nikoli přechodnou. 3. Proti rozsudku podali žalobci odvolání. V něm uvedli, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Jsou přesvědčeni, že závětní svědkyně [jméno] [příjmení] je osobou blízkou závětní dědičce paní [příjmení], neboť z výpovědí žalobců, žalovaných i závětní svědkyně vyplynuly nesporné skutečnosti, že závětní svědkyně a závětní dědička jsou první sestřenice, vyrůstaly spolu, vzájemně se účastnily trachet, když jim zemřel jeden z rodičů, a závětní dědička familiárně oslovuje závětní svědkyni jako„ Světlanka“. Spornou zůstala intenzita kontaktů mezi závětní svědkyní a závětní dědičkou, když z jejich výpovědí je zřetelná snaha o mlžení informací, které jsou podstatné pro rozhodnutí soudu. Rozpory ve výpovědích se týkají četnosti vzájemných telefonních hovorů, poslední návštěvy, znalosti data narození závětní svědkyně. Z drobných rozdílů, které byly zmíněny, vyplývá, že kontakty mezi závětní dědičkou a závětní svědkyní byly a jsou intenzivnější, než bylo jimi účelově uváděno, což lze také vyčíst z účastnické výpovědi [jméno] [příjmení], která popsala jejich vztah jako pěkný s tím, že se nikdy nepohádaly. Z toho je zřejmé, že se nejednalo o vztah čistě formální. Žalobci jsou přesvědčeni, že i osoby, které bydlí od sebe relativně daleko, volají si přibližně pětkrát ročně a občas se navštíví, si mohou být vzájemně blízké a tuto blízkost (pociťování újmy druhé jako vlastní) projeví např. vzájemnou dobrovolnou účastí na rodinné trachtě v úzkém kruhu pozvaných nejbližších. Nadstandardní vztah závětní dědičky a závětní svědkyně lze vyčíst i z toho, že zatímco závětní svědkyně byla osobně pozvána na trachtu zůstavitele, tak jeho vlastní děti a sourozenci manželky zůstavitele osobně pozváni nebyli. Navrhli, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, případně věc vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaná 1/ se vyjádřila k odvolání tak, že soud prvního stupně provedl podrobné dokazování, ze kterého učinil správný závěr o tom, že mezi závětní svědkyní a závětní dědičkou se jednalo o běžné vztahy. Správně tedy posoudil intenzitu jejich vzájemného vztahu a v této souvislosti učinil správný závěr o tom, že závěť zůstavitele je platná. 5. Opatrovník žalované 2/ uvedl k odvolání, že vhodnost účasti [jméno] [příjmení] posuzoval Mgr. [příjmení]. V případě, že by měl pochybnosti, mohli povolat jiného svědka závěti. Navíc v jiném soudním řízení sám zůstavitel prohlásil, že vše odkazuje [jméno] [příjmení]. Z hlediska vztahů mezi závětní dědičkou a závětní svědkyní uvedl, že jsou z malé vesnice, kde se každý znal. 6. Žalovaná 3/ se vyjádřila tak, že nesouhlasí s argumentací uvedenou v odvolání. 7. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.), a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), napadený rozsudek, jakož i řízení jeho vydání předcházející, při jednání přezkoumal. 8. Podle § 22 odst. 1 zákona o. z. osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen„ partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí. 9. Podle § 1534 o. z. závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. 10. Podle § 1540 o. z. dědic nebo odkazovník není způsobilý svědčit o tom, co se mu zůstavuje. Stejně není způsobilá být svědkem osoba dědici nebo odkazovníkovi blízká, ani zaměstnanec dědice nebo odkazovníka (odstavec 1). K platnosti ustanovení závěti učiněného ve prospěch některé z osob uvedených v odstavci 1 se vyžaduje, aby je zůstavitel napsal vlastní rukou, nebo aby je potvrdili tři svědci (odstavec 2). 11. Z důkazů provedených soudem prvního stupně, citovaných v odůvodnění rozsudku, dospěl odvolací soud po zhodnocení všech důkazů, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.), k závěru, že soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci, když z jednotlivých provedených důkazů učinil správná zjištění, tato zjištění správně zhodnotil jednotlivě i v jejich souvislostech, vyvodil z nich správné skutkové hodnocení věci a zjištěný skutkový stav pak posoudil podle příslušných ustanovení zákona. Na jeho správné závěry odvolací soud odkazuje do odůvodnění napadeného rozsudku. 12. K odvolací námitce, že závětní svědkyně [jméno] [příjmení] je osobou blízkou závětní dědičce paní [příjmení], a proto není způsobilou svědkyní závěti, lze uvést následující. Soud prvního stupně se na základě námitky žalobkyň zabýval tím, zda byl naplněn požadavek, že závěť podepsala osoba, která nebyla dědici či zůstaviteli blízká (§ 1540 odst. 1, § 22 odst. 1 o. z.). Ke sporné otázce mezi účastníky řízení o tom, zda [jméno] [příjmení] byla způsobilou svědkyní závěti a zda nebyla vyloučena z důvodu, že je osobou blízkou závětní dědičce [jméno] [příjmení], provedl soud prvního stupně dokazování směřující k objasnění, jaký byl vztah závětní dědičky [jméno] [příjmení] a závětní svědkyně [jméno] [příjmení] za účelem zjištění, jaké intenzity byl jejich vzájemný vztah. 13. Pojem„ osoba blízká“ soud prvního stupně správně vymezil v souladu s judikaturou, kterou ve svém rozhodnutí citoval. Lze jen doplnit, že při posuzování nezbytné podmínky, aby újmu jedné z osob právem pociťovala druhá osoba jako újmu vlastní, jsou soudy povinny v každém individuálním případě zkoumat, zda mezi těmito osobami je silný citový vztah. Existenci poměru těchto osob i důvodnost pociťované újmy je třeba opírat o objektivní skutečnosti, zpravidla nebude postačovat pouh