18 CO 50/2021-375 — Krajský soud v Brně

1. Soud I. stupně o věci rozhodoval opakovaně a napadeným rozsudkem poté, co předchozí rozhodnutí soudu I. stupně (rozsudek ze dne 30. 10. 2017, č. j. 12 C 212/2016-226) i odvolacího soudu (rozsudek ze dne 15. 10. 2019, č. j. 21 Co 21/2018-267) byla na základě dovolání žalobkyně zrušena a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení, zamítl žalobu na určení, že Česká republika je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. [číslo] na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [okres] (výrok I), žalobkyni zavázal nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 53.324 Kč (výrok II) a státu nepřiznal právo„ na úhradu soudního poplatku“ (výrok III). Vycházel z rozhodnutí v tomto řízení již vydaných a zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 28 Cdo 526/2020-303, obsahujícího závazný právní názor o tom, že žalovaný pozemek parc. [číslo] v k. ú. [okres] nenabyl na základě ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., na základě kterého bylo vlastnické právo žalovaného do katastru nemovitostí zapsáno, ale dovodil, že žalovaný vlastnické právo k předmětnému pozemku, k němuž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva k jeho ideální části, podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vydržel, když byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že k němu nabyl vlastnické právo na základě zákona č. 172/1991 Sb., a jako vlastník se i choval - své vlastnické právo vykonával ve stejném rozsahu jako předchozí vlastník, o čemž svědčí uzavření řady smluv nájemních a o výpůjčce, uzavíraných postupně v období let 2000 až 2012. Žalobu jako nedůvodnou proto zamítl. 2. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně a domáhala se jeho změny a vyhovění žalobě, případně změny výroku II a nepřiznání žalovanému náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila a tvrdí, že nedošlo k přechodu vlastnického práva na žalovaného podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., když nebyly kumulativně splněny všechny tři jeho podmínky. Dovozovala, že žalovaný vlastnické právo nenabyl ani vydržením. Nejvyšší soud závěr o nenaplnění podmínek § 1 zákona č. 172/1991 Sb. posvětil a soudům uložil zabývat se otázkou případného vydržení pozemku, tedy zda byl žalovaný jeho oprávněným držitelem (měl vůli nakládat s věcí jako s vlastní a fakticky ji ovládal). Z odůvodnění rozsudku není zřejmé, od kterého data považuje soud uchopení držby pozemku za prokázané. Mělo-li jít o dobu před 24. 5. 1991, pak by musela být splněny podmínka § 1 odst. 1 o faktickém hospodaření, což nebyla. Pokud by měla být držba pozemku dovozována tím, že stát strpěl zastavění pozemku stavbou bytového družstva, pak odkazuje na výklad pojmu hospodaření v hospodářském zákoníku a vyhlášce o hospodaření s národním majetkem. Pokud by byla prokázána existence trvalého užívání ze strany bytového družstva, pak je aplikace § 1 odst. 1 s ohledem na ustanovení § 4 odst. 1 písm. c/ vyloučena. To vše vede žalobkyni k závěru, že žalovaný před 24. 5. 1991 pozemek nedržel. Žalovaný sám vztahoval okamžik uchopení držby k okamžiku podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí, tj. k datu 2. 10. 1996, zde se však jedná pouze o knihovní držbu, nejde o akt uchopení se faktické držby pozemku. Vztahuje-li se okamžik uchopení držby k okamžiku uzavření smlouvy o výpůjčce dne 22. 12. 2000, pak si již žalovaný měl být vědom, že nenaplnil zákonem stanovené podmínky pro přechod majetku. [obec] víra se musí vztahovat i k titulu, na obec jako právnickou osobu s odborným aparátem nelze pohlížet optikou běžného občana, po kterém nelze spravedlivě požadovat, že se bude pravidelně seznamovat s judikaturou soudů. Lze konstatovat, že žalovaný při běžné opatrnosti nemohl mít po celou vydržecí dobu dobrou víru, že mu pozemek patří, že jsou z jeho strany naplněny všechny podmínky pro přechod vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb. Tím spíše, že státem po celou dobu od roku 1996 dosud nebyl nijak utvrzován, že je vlastníkem. Případná nečinnost státu není určující a nemohla dobrou víru založit. Žalobkyně tak své vlastnické právo k pozemku nikdy nepozbyla. Pokud jde o výrok II a náhradu nákladů řízení, dovozoval, že žalovaný má dostatečné vybavení zaměstnanci – osobami s právnickým vzděláním, aby nemusel být zastoupen advokátem a pokud byl, nejedná se o náklady vynaložené účelně. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku jako správného. Uvedl, že Nejvyšší soud nevyloučil možnost vydržení vlastnického práva a nařídil soudům doplnit dokazování k doplnění otázky, zda a kdy se žalovaný ujal držby pozemku. Soud I. stupně po doplnění žaloby tuto správně zamítl. Odkázal na doplnění skutkových tvrzení učiněné podáním ze dne 31. 7. 2020. Uvedl, že držbu vykonával ke dni 2. 10. 1996, a to prostřednictvím třetí osoby – detentora. Předmětný pozemek byl spolu s dalšími poskytnut pro bytovou výstavbu, o kterou byl tehdejší [anonymizováno] národní výbor ve [obec] povinen pečovat. Pozemek byl zastavěn bytovým domem ve vlastnictví SBD [anonymizováno]. Poskytnutí pozemku představovalo projev dispozičního oprávnění k věci. Žalovaný na základě § 68 zákona č. 367/1990 Sb. byl povinen zabezpečovat i bytové potřeby. [příjmení] pozemek v bezplatném užívání SBD [anonymizováno]. Žalovaný se neujal toliko držby knihovní, ale prostřednictvím detentora i držby faktické. Dne 22. 12. 2000 uzavřel žalovaný jako půjčitel s SBD [anonymizováno] smlouvu o výpůjčce – přenechání pozemku do bezplatného užívání výpůjčiteli. Následně byly uzavřeny i další smlouvy. Podle žalovaného prvním okamžikem, kdy prokazatelně vykonával držbu předmětného pozemku, byl den 2. 10. 1996, kdy podal příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na zápis svého vlastnického práva a současně uchoval zavedený právní stav vytvořený předchozím vlastníkem – strpěl bezplatné užívání pozemku ze strany stavebního bytového družstva. Skutečnost, že nebylo prokázáno, že na pozemku předtím fakticky nehospodařil, je irelevantní. Žalovaný uvedl, že jednal v omluvitelném právním omylu, zásada, že neznalost zákona neomlouvá, se nevztahuje na neznalost judikatury, podmínka faktického hospodaření nebyla interpretačně ustálená. Navrhl potvrzení rozsudku a žádal přiznání náhrady nákladů řízení. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal napadený rozsudek, řízení jeho vydání předcházející, k projednání odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), u kterého dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné a že jsou dány podmínky pro potvrzení rozsudku jako ve výroku věcně správného (§ 219 o. s. ř.). 5. V odvolacím řízení nebyly uplatněny žádné nové skutečnosti ani nové důkazy. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož závěry jsou za nezměněného skutkového stavu v této věci závazné, lze mít za to, že vlastnictví předmětného pozemku na žalovaného nepřešlo podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Soudům bylo uloženo zabývat se otázkou jeho možného vydržení žalovaným, Tedy zkoumat zejména to, zda obec byla v dobré víře o tom, že byly splněny zákonné podmínky pro přechod vlastnického práva podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. a toto přesvědčení hodnotit z objektivního pohledu a v návaznosti na to, zda případný omyl obce o skutečnostech rozhodujících pro závěr o zákonném přechodu vlastnictví lze označit za omyl omluvitelný či nikoli. Právní omyl přitom znamená neznalost nebo neúplnou znalost obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývající nesprávné právní posouzení právních skutečností, tedy bylo třeba zabývat se otázkou, zda žalovaný se svému omylu nemohl vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat. Může se přitom jednat i o nejasné znění zákona (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001). Pominout nelze ani to, že zásada - neznalost zákona neomlouvá, se nevztahuje na znalost judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5823/2017). Skutkový stav, jak byl zjištěn soudem I. stupně a je popsán v předchozích rozhodnutích zůstal nezměněn. Pozemky v dané lokalitě, včetně pozemku předmětného, byly v minulosti ([číslo]) zastavěny domy ve vlastnictví bytového družstva. Třetí podmínkou ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pak byla podmínka faktického hospodaření obce s pozemkem. Výklad naplnění uvedené podmínky však nebyl po dlouhou dobu interpretačně ustálen, tak tomu bylo i v době, kdy byl učiněn zápis o vlastnickém právu žalovaného do katastru nemovitostí (1996), osciloval od toho, že postačuje pouhá evidence majetku až po požadavek na jeho faktické užívání. Otázku, zda držitel, tedy město Znojmo, nemohl mít v době zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí pochybnosti, při dodržení běžné opatrnosti, o svém vlastnictví, je třeba zodpovědět kladně. Otázka, zda se žalovaný stal držitelem pozemku, je třeba hodnotit podle toho, zda měl vůli nakládat s ním jako s vlas