18 CO 67/2021-159 — Krajský soud v Brně

1. Napadeným rozsudkem zavázal soud I. stupně žalovaného zaplatit žalobkyni částku 108.000 Kč (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení zákonných úroků z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 54.000 Kč od 1. 1. 2013 do zaplacení a ve výši 8,05 % ročně z částky 54.000 Kč od 1. 1. 2014 do zaplacení (výrok II) a žalovaného zavázal nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce na nákladech řízení 32.920 Kč (výrok III). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala plnění – zaplacení smluvních úroků vycházejících ze smlouvy o půjčce částky 300.000 Kč uzavřené mezi účastníky dne 30. 4. 2008, kterou měl žalovaný vrátit do 1. 5. 2014 a ve které byly sjednány smluvní úroky ve výši 18 % ročně, splatné dvakrát za rok. Žalobou byl uplatněn nárok na zaplacení smluvních úroků za roky 2012 a 2013. 2. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný s tím, že odvolání směřuje proti všem jeho výrokům. Uvedl, že od 3. 10. 2012 byl trvale hlášen mimo území ČR, neměl možnost reagovat na žalobu. U stejného soudu byla již tato žaloba„ odsouzena“ a uvedl spisovou značku 14 C 1168/2012. Má za to, že když spor o jistinu není ukončen, není možné žalovat úroky. Smlouvu o půjčce beze zbytku splatil a poukázal na plnění, o kterém tvrdil, že je učinil se souhlasem žalobkyně dne 7. 4. 2009, kdy vložil na účet [anonymizována tři slova] v přepočtu 239.175 Kč a dne 26. 7. 2009 v přepočtu 235.664 Kč. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil a žalobu zamítl, případně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal napadený rozsudek, řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného proti výroku II není přípustné, a proto je podle § 218 písm. b/ o. s. ř. odmítl, ve vztahu k výroku I, jeho části o zaplacení 105.823 Kč, rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a v jeho části o zaplacení částky 2.177 Kč rozsudek soudu I. stupně změnil (§ 221 odst. 1 o. s. ř.) a žalobu v tomto rozsahu zamítl, neboť žalovaným bylo v tomto rozsahu plněno v insolvenčním řízení. 4. Výrokem II napadeného rozsudku byla žaloba v části požadavku žalobkyně na zaplacení zákonných úroků z prodlení (blíže specifikovaných) zamítnuta. Pokud se žalovaný odvolává i proti tomuto výroku, není jeho odvolání subjektivně přípustné, neboť v tomto rozsahu byl žalovaný úspěšný. Odvoláním již nemůže dosáhnout zlepšení svého postavení. Odvolací soud proto ve výroku I tohoto rozsudku odvolání žalovaného v části směřující proti výroku II rozsudku soudu I. stupně odmítl (§ 218 písm. b/ o. s. ř.). 5. Z obsahu spisu vyplývá, že v této věci byl původně soudem I. stupně vydán rozsudek pro uznání (rozsudek ze dne 19. 8. 2014, č. j. 9 C 63/2014-19, který však byl usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 21 Co 428/2014-45, zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení s tím, že bylo na žalobkyni, aby doplnila do té doby nedostatečná skutková tvrzení. To se stalo podáním nadepsaným jako doplnění žaloby ze dne 9. 2. 2016 – č. l. 54 spisu. Z obsahu spisu pak rovněž vyplývá, že k jednání dne 14. 11. 2016, u kterého soud I. stupně ve věci rozhodl, byl žalovaný předvolán a ve spise se pak na č. l. 93 a násl. nachází jeho písemná omluva a žádost o odročení jednání došlá poštou téhož dne, kdy se jednání konalo, ve které žalovaný tvrdí, že je od 1. 10. 2016 na montáži ve Španělsku a dokládá o tom potvrzení zaměstnavatele. 6. Usnesením Krajského soudu v [obec] ze dne 17. 1. 2017, č. j. [insolvenční spisová značka], byl zjištěn úpadek dlužníka [jméno] [příjmení] – žalovaného, byl odmítnut jeho návrh na povolení oddlužení, prohlášen konkurs na jeho majetek a ustanoven insolvenční správce blíže označený. Prohlášením konkursu došlo i k přerušení tohoto řízení (§ 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon). 7. Usnesením Krajského soudu v [obec] ze dne 8. 2. 2021, č. j. [insolvenční spisová značka], byl konkurs na majetek dlužníka – žalovaného zrušen po splnění rozvrhového usnesení. 8. Odvolací soud doplnil dokazování a ze seznamu přihlášených pohledávek zjistil, že žalobkyně do insolvenčního řízení vůči žalovanému přihlásila celkem tři pohledávky, všechny vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 30. 4. 2008, a to včetně pohledávky na zaplacení smluvních úroků z půjčky ve výši 108.000 Kč, o které je vedeno tohle řízení. Usnesením Krajského soudu v [obec] ze dne 4. 11. 2020, č. j. [insolvenční spisová značka], bylo rozhodnuto o tom, že každá zjištěná pohledávka bude uspokojena poměrně do výše 2,0157 %, žalobkyně byla uspokojena celkovou částkou 12.457,76 Kč, přičemž na tohle řízení tak připadlo 2.177 Kč. V této části pak byl rozsudek soudu I. stupně změněn a žaloba ohledně částky 2.177 Kč jako nedůvodná zamítnuta (soud vychází ze stavu k datu vyhlášení rozhodnutí - § 211, § 154 odst. 1 o. s. ř.), neboť žalobkyně již byla uspokojena v rámci insolvenčního řízení (konkursu). 9. Ve zbylém rozsahu (o 105.823 Kč) nepovažuje odvolací soud odvolání žalovaného za důvodné, rozsudek soudu I. stupně proto správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Podstatou konkursu bylo, že z výtěžku zpeněžením majetkové podstaty dojde k poměrnému uspokojení věřitelů dlužníka s tím, že neuspokojené pohledávky nebo jejich části nezanikají a trvají i po skončení insolvenčního řízení. Žalobkyně na podané žalobě trvala, z obsahu konkursního řízení bylo zřejmé pouze nepatrné poměrné uspokojení věřitelů žalovaného a nebyl dohledán žádný jiný jeho majetek. Rozhodnutí vydané v tomto řízení tak nejméně bude představovat titul, který bude moci žalobkyně nejpozději 10 let od jeho právní moci vykonat (srov. § 640 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). 10. Odvolání žalovaného není důvodné, byť lze přisvědčit jeho námitce o tom, že soud I. stupně o věci dne 14. 11. 2016 jednal, ačkoli mu téhož dne byla doručena omluva žalovaného a žádost o odročení jednání. Z protokolu o jednání vyplývá, že jednání soudu začalo v 9:00 hodin a skončilo v 9:45 hodin, zatímco omluva na podatelnu soudu došla téhož dne později, v 10:15 hodin. Případné odnětí možnosti žalovaného před soudem jednat a uplatnit svou obranu je však zhojeno nyní v odvolacím řízení, kdy žalovaný měl možnost se jednání soudu účastnit (a svoji neúčast písemně omluvil a již nežádal o odročení jednání) a současně uplatnil námitky, obdobné těm, které uplatnil ve zmíněném podání v řízení před soudem I. stupně. S těmito se však odvolací soud nyní vypořádává. Pokud žalovaný namítal, že pohledávka žalobkyně zanikla započtením vůči jiné jeho pohledávce, kterou má mít za žalobkyní a tuto specifikuje, pak jeho obrana není důvodná, neboť o žalovaným označené pohledávce namítané k započtení již bylo soudem pravomocně rozhodnuto a v tomto řízení je soud pravomocným zamítavým rozhodnutím o ní vydaným v jiném řízení vázán, nemůže tedy sám dospět k jinému závěru stran její existence. Uvedeným rozhodnutím je rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 10. 2012, č. j. 13 C 305/2011-77, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 26. 10. 2013, č. j. 54 Co 239/2013-112, kde se žalovaný domáhal po žalobkyni peněžitého plnění z důvodů, na kterých zakládal svoji pohledávka namítanou k započtení. Jeho žaloba byla pravomocně zamítnuta mj. s tím, že k podpisu úvěrových smluv žalovanou došlo za situaci, kdy si nejen nebyla vědoma, že by sama měla cokoli platit, ale byl to žalobce, kdo u ní omyl vyvolal. Pokud„ za ni“ plnil, musel tak činit nejen bez jejího výslovného zmocnění, ale i s vědomím, že úvěrovou smlouvu podepsala v omylu. Zamítavý výrok výše uvedených rozsudků je pak závazný pro účastníky řízení i pro všechny orgány (srov. § 159 odst. 1, 3 o. s. ř.) Odvolací soud tak obranou žalovaného ani zabývat nemůže, a naopak je povinen vycházet z výše uvedených pravomocných rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího, ve kterých oba soudy uzavřely, že nebylo zjištěno, že by žalovaný měl takovou pohledávku vůči žalobkyni ani z titulu smluvního, ani z titulu bezdůvodného obohacení, ani neprokázal, že by ho žalobkyně k plnění společnosti zmíněné zmocnila. Mezi účastníky přitom nebylo sporné, že došlo k uzavření smlouvy o půjčce, ve které byly sjednány 18% smluvní úroky, sporu nebylo ani o převzetí částky 300.000 Kč žalovaným, jež byla předmětem půjčky. Odvolací soud tak rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil, když žalobkyně má za výše uvedené období let 2013 a 2014 v rozsahu částky 105.823 Kč nárok na sjednané smluvené úroky (§ 657, § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“). 11. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů vychází z ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. (v odvolacím řízení za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.), kdy neúspěch žalobkyně (v části o 2.177 Kč) lze ve vztahu k celému předmětu řízení hodnotit jako zcela nepatrný, žalobkyně proto má právo n