19 CO 109/2021-55 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně ve výroku I. byl zamítnut návrh, aby žalovaný a všichni, kdo s ním bydlí, byli povinni vyklidit jednotku [číslo] – byt, nacházející se v bytovém domě [adresa], část [územní celek], postaveném na pozemku parc. [číslo] [katastrální uzemí] a vyklizenou předat žalobkyni a ve výroku II. pak žalobkyně byla uznána povinnou nahradit žalovanému na náklech řízení částku 6 050 Kč, k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], [ulice a číslo], [PSČ] [obec], do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Uvedla, že nesouhlasí s rozsudkem soudu I. stupně a rozsudek je pro ni předně nepředvídatelný, žalobkyni nebylo poskytnuto poučení podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. Dále pak poukázala, že soud I. stupně založil své rozhodnutí na závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření nájemní smlouvy, přičemž žalobkyně tvrdila, že žalovaný nemá k užívání bytové jednotky žádný právní důvod, žalovaný se bránil tím, že s žalobkyní uzavřel dohodu o bezplatném užívání bytové jednotky a soud I. stupně tak věc po právní stránce posoudil jinak než podle právního názoru žalobkyně a žalovaného, aniž by jim poskytl právě poučení podle ust. § 118a odst.2 o. s. ř. Podle názoru žalobkyně na základě zjištěných skutečností soud dospěl k nesprávným právním závěrům. Žalobkyně poukázala také na to, že soud I. stupně, pokud jde o civilní sporné řízení, toto je ovládáno zásadou projednací, nikoliv vyšetřovací a soud nesmí vzít za prokázanou skutkovou okolnost, kterou netvrdila žádná procesní strana, byť by vyplývala z provedeného dokazování. Pokud jde o skutečnosti, které jsou v rozsudku soudu I. stupně, pak tyto netvrdila ani žalobkyně ani žalovaný. Rozsudek soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud I. stupně dospěl ke zcela mylnému právnímu závěru, že vzhledem k tomu, že žalovaný v předmětném bytě bez výhrad bydlel až do října 2020 v dobré víře, že je nájemcem bytu, hradil všechny náklady spojené s užíváním bytu, má soud za to, že je splněna podmínka ust. v § 2238 OZ, tj. žalovaný je považován za řádného nájemce předmětného bytu. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť doposud nájem bytu neskončil žádným zákonným způsobem. Toto ustanovení použil soud I. stupně nesprávně, neboť uvedené ustanovení řeší situaci, ve které strany neuzavřely platnou nájemní smlouvu, přesto nájemce byt užívá v dobré víře, že nájemní smlouva byla platně uzavřena, jde o stav, kdy nájemce nevěděl o důvodech neplatnosti smlouvy a ani o nich vědět nemohl. Mezi žalobkyní a žalovaným přitom bylo nesporné, že nikdy neuzavřeli ohledně bytové jednotky nájemní smlouvu a že žalovaný za užívání bytové jednotky nehradil žalobkyni žádnou úplatu. Použití ust. § 2238 OZ je tak zjevně vyloučeno. Stejně tak je vyloučeno, že by žalovaný byl v dobré víře, že je nájemcem bytové jednotky, neboť podle samotných skutkových tvrzení žalovaného 1) ví, že nebyla uzavřena nájemní smlouva a za 2) ví, že nehradí žalobkyni za užívání bytové jednotky žádnou úplatu. Pokud se týká tvrzení žalovaného ohledně toho, že uzavřel s žalobkyní dohodu o bezplatném užívání bytové jednotky, pak šlo pouze o jeho tvrzení, k němuž nepředložil žádné důkazy. Žalobkyně také v mezidobí vyzvala žalovaného, aby předmětného bytovou jednotku vyklidil a podle žalobkyně je prokázáno, že žalovaný nejpozději od 16.11.2020 nemá žádný právní důvod k užívání bytové jednotky. Žalobkyně pak z opatrnosti upozornila, že užívací právo k bytu nelze vydržet, nejedná se o právo věcné, nýbrž právo obligační. Na základě všech těchto skutečností navrhla žalobkyně, aby rozsudek soudu I. stupně byl změněn a žalobě žalobkyně v plném rozsahu bylo vyhověno. 3. Žalovaný se písemně k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně a řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je naprosto důvodné. 5. Ač soud I. stupně zjistil dostatečným způsobem skutkový stav, nevyvodil z něj správný právní závěr. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětné bytové jednotky, mezi žalobkyní a žalovaným nebyla uzavřena žádná nájemní smlouva, přičemž nutno vycházet i z konstantní judikatury v tom směru, že uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu § 2238 OZ jen tehdy, jestliže by užíval předmětný byt alespoň 3 roky v dobré víře, že je jeho nájemcem a zároveň by od něčeho tuto dobrou víru také odvozoval. Rozhodně takovou skutečností je například uzavření neplatné nájemní smlouvy apod., kdy by měl žalovaný za to, že je nájemcem předmětného bytu, byť nájemní smlouva byla uzavřena neplatně. K ničemu takovému nedošlo a nic takového nebylo tvrzeno ani ze strany žalobkyně ani ze strany žalovaného. Pouhé užívání předmětného bytu k bydlení, nemůže vyvodit závěry, jak vyvodil soud I. stupně, že by se dlouhodobým užíváním předmětné bytové jednotky stal žalovaný nájemcem předmětného bytu. Pokud jde o otázku posouzení dobré víry domnělého nájemce, toto nemůže vycházet jen z posouzení jeho subjektivních představ. Dobrá víra tak, jak již bylo uvedeno, se musí vztahovat k okolnostem, za nichž vůbec mohlo nájemní právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán, postačí, aby tu byl alespoň domnělý právní titul. Dobrá víra ve smyslu ust. § 2238 OZ pak zaniká v okamžiku, kdy se domnělý nájemce seznámí s okolnostmi, které u něj objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává, tedy nájemcem bytu. V tomto směru poukazuje odvolací soud i na rozsudky Nejvyššího soudu např. sp.zn. 22 Cdo 1843/2000, rovněž tak rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 3301/2018. Lze tedy říct, že jen užívání bytu k bydlení, popř. placení úhrad za jeho užívání, nepostačuje k tomu, aby mohl být žalovaný považován za řádného nájemce bytu ve smyslu ust. § 2238 OZ Odvolací soud opětovně zdůrazňuje tu skutečnost, že ani žalobkyně ani žalovaný nikdy netvrdili, že by mezi nimi byla uzavřena jakákoliv smlouva o nájmu bytu a že by od této skutečnosti mohl žalovaný odvozovat své nájemní právo k předmětnému bytu. Závěrem tedy lze shrnout, že bylo prokázáno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětné bytové jednotky, mezi žalobkyní a žalovaným nikdy nebyla uzavřena žádná nájemní smlouva, ze které by žalovaný mohl dovozovat, že je nájemcem předmětného bytu. Žalovaný byl vyzván k vyklizení předmětného bytu a v předmětném bytě bydlí tedy bez jakéhokoliv právního důvodu. Rovněž nebyly ani zjištěny žádné další okolnosti, netvrdil je ani nikdo z účastníků řízení, ze kterých by mohl dovozovat žalovaný, že je snad v dobré víře, že je nájemcem předmětného bytu. 6. Na základě všech těchto skutečností proto odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně, neboť soud I. stupně, ač zjistil dostatečným způsobem skutkový stav, nevyvodil správný právní závěr a odvolací soud rozhodl o povinnosti žalovaného předmětný byt vyklidit v souladu s žalobou podanou ze strany žalobkyně (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). 7. V souvislosti se změnou rozsudku ve věci samé odvolací soud změnil i výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem, přičemž vycházel z účelně vynaložených nákladů řízení na straně žalobkyně za právní zastoupení advokátem a šlo o úkon – příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, výzva, vyjádření žalobkyně k vyjádření žalovaného a účast u jednání 15. 4. 2021, celkem 5 úkonů dle advokátního tarifu vyhl.č. 177/1996 Sb. po 1 500 Kč, 5 x 300 Kč paušální náhrada, dále pak promeškaný čas [obec] – [obec], 4 půlhodiny po 100 Kč, tj. 400 Kč, celkem šlo o částku 9 400 Kč a včetně 21 % DPH, neboť právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH, pak jde o částku 11 374 Kč + zaplacený soudní poplatek z návrhu ve výši 5 000 Kč, celkem tedy náklady řízení na straně žalobkyně za právní zastoupení advokátem + zaplacený soudní poplatek činily částku 16 374 Kč a tuto částku byl žalovaný uznán povinným nahradit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. 8. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a vychází ze skutečnosti, že žalobkyně byla úspěšná v odvolacím řízení, vznikly jí náklady za právní zastoupení advokátem, a to za 2 úkony po 1 500 Kč, tj. sepis odvolání a účast u odvolacího jednání, 2 x 300 Kč paušální náhrada, celkem tedy šlo o částku 3 600 Kč + 21 % DPH, jde o částku 4 356 Kč + zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 5 000 Kč. Jde celkem o částku 9 356 Kč a tuto částku byl žalovaný uznán povinným uhradit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku na nákladech odvolacího řízení k rukám právního zástupce žalobkyně.