19 CO 187/2021-192 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15.6.2021, č.j. 15 C 140/2019-173, bylo rozhodnuto takto: I. Žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 449 916 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 449 916 Kč od 10. 7. 2018 do zaplacení, se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 88 088 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž poukázal na průběh vztahů účastníků a rozebíral, jak je Nejvyšším soudem vykládána tzv. sféra dispozice, kterou je konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem, přičemž odesílatel má povinnost prokázat, že předmětná zásilka došla do dispoziční sféry adresáta a takovým důkazem není pouhé předání projevu vůle do dispozice poštovního úřadu k přepravě. Uvedl, že s jeho osmiměsíčním nehrazením splátek v roce 2003 nespojil žalovaný žádné důsledky a ani po březnu 2006, kdy opětovně přestal splátky hradit, nedošlo k jeho vyloučení ani odstoupení žalobce od smlouvy, když bylo na žalovaném, aby prokázal, že údajný dopis z 13.7.2006, v němž mělo být uvedeno, že je žalobce ze systému vyloučen, byl doručen do sféry žalobce, což žalovaný neprokázal a neunesl tak své důkazní břemeno při prokázání, že dopis s vyloučením byl žalobci skutečně doručen. Sdělil, že je s podivem, že žalovaný jako akciová společnost v postavení podnikatele nakládal s velkými obnosy peněz svých členů v postavení spotřebitelů, avšak žádným způsobem neevidoval korespondenci se svými členy a zasílal důležitá sdělení svým klientům poštou, nedoporučeně, prostými dopisy a soud měl naopak dospět k závěru, že doručení předmětné pošty nebylo prokázáno a tudíž žalobce nebyl z realitního systému žalovaného nikdy účinně vyloučen. Poukazoval na to, že proti argumentu o jeho vyloučení stojí také fakt, že 22.1.2018, kdy osobně navštívil sídlo žalovaného, mu byl statutární zástupkyní žalovaného předán předchystaný formulář s výpovědí, jenž mu zástupkyně pomohla vyplnit a poté jej převzala, takže pokud žalovaný tvrdil, že všechny informace mají zachyceny v jejich systému, pak nerozumí tomu, proč mu dané nebylo předestřeno při osobním kontaktu se statutárním orgánem žalovaného, což jej jen utvrzuje v tom, že tvrzení o zaslání dopisu o jeho vyloučení ze systému je smyšlené a pouze účelové pro dané řízení. Uvedl, že smlouva účastníků byla uzavřena jako inominátní smlouva na dobu neurčitou a on odmítá, že by byla uzavřena na dobu určitou o délce 180 měsíců, když dané by bylo v rozporu se samotným smyslem smlouvy, pokud by po 180 měsících smluvní vztah zanikl, a to včetně závazku žalovaného získat pro žalobce nemovitost. Sdělil, že vrácení uhrazených záloh pak bylo sjednáno v čl. VII. odst. 8 stanov větě třetí, avšak z této věty plyne, že dané se vztahuje pouze na vyloučené či odstupující členy, což on nebyl, k řádné výpovědi ze strany žalobce a tedy ukončení smlouvy uzavřené na dobu neurčitou došlo až dne 22.1.2018, když se žalobce osobně dostavil do kanceláře žalovaného a smlouvu tento den ukončil výpovědí, takže jeho právo nemohlo být ke dni podání žaloby 28.3.2019 promlčeno. Navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn a žalobě bylo zcela vyhověno. 3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Závěr soudu I. stupně, že nárok žalobce je promlčen, není správný a soud I. stupně k němu, s ohledem na obsah spisu, dospěl velmi povrchně (zvláště to vynikne ve srovnání s velmi pečlivým odůvodněním v typově obdobné věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 247 C 7/2018, kde soud v rozsudku vyhovujícím žalobě, podrobně rozebral, proč nárok promlčen být nemůže a v níž posléze žalovaný vzal i odvolání proti rozsudku zpět, poté, co byl seznámen s předběžným názorem odvolacího soudu o tom, že nárok promlčen není). Pokud jde o skutkový stav (účastníci další návrhy na dokazování nevznášeli, a to ani v odvolacím řízení), lze se ztotožnit s tím, co soud I. stupně uvedl v bodu 4. odůvodnění rozsudku s výjimkou předposlední věty bodu 4. odůvodnění rozsudku, protože právě vyloučení žalobce ze systému žalovaného v roce 2006 prokázáno nebylo. Tvrzení o vyloučení žalobce odvozoval žalovaný od dopisu s datem 13.7.2006 (č.l. 24 spisu), ovšem v řízení nebylo doloženo ani odeslání tohoto dopisu, natož jeho doručení žalobci do jeho sféry dispozice, tedy do sféry, kde by měl žalobce konkrétní možnost se seznámit s jemu adresovaným právním úkonem. Bylo na žalovaném, aby prokázal, že tento dopis došel do dispoziční sféry žalobce, což žalovaný neprokázal a ani neprokazoval se sdělením, že doklady o doručování natož doručení nemá, protože dopis o vyloučení žalobce posílal jen jako obyčejnou zásilku. Dle názoru odvolacího soudu jde o tvrzení účelové a vytvořené až dodatečně jako obrana proti nároku žalobce na vrácení splátek žalobce. Je naprosto absurdní, že by žalovaný posílal doporučeně například dopisy o výzvách k úhradě dlužných splátek (jak tvrdil), ale přitom by tak důležitou listinu jako dopis o vyloučení ze systému žalovaného a ukončení smlouvy neposlal doporučeně. Pokud by tak stupidně opravdu žalovaný postupoval, musí mu to, že není schopen doložit doručení dopisu žalobci do sféry dispozice, jít k tíži, ale dle názoru odvolacího soudu neposlal žalobci žalovaný nic, a všechno si účelově vymyslel až dodatečně. Statutární zástupkyně žalovaného p. [jméno] [příjmení] ani svědkyně [jméno] [příjmení] o doručování dopisu přímo žalobci vůbec nic konkrétně nevěděly. Co si o vyloučení žalobce uvedl žalovaný ve svých elektronických databázích je naprosto nepodstatné a nic to nedokazuje, protože do svých databází si může napsat, co chce, to je podobné, jak s údajným dopisem ze 13.7.2006, ten si také mohl (a nejspíš to tak bylo) žalovaný vytvořit až po podání žaloby v této věci. Soud I. stupně úplně pominul všechny souvislosti věci například to, že když se 22.1.2018 dostavil žalobce do sídla žalovaného, smlouvu vypovědět, dala mu ředitelka žalovaného p. [příjmení] oficiální formulář žalovaného na výpověď smlouvy (viz č.l. 83 spisu), žalobce jej s její pomocí vyplnil a ona jej přijala, aniž by mu řekla, že už byl dříve vyloučen a nic o vyloučení neplyne ani z toho formuláře, v němž naopak je uvedeno, že žalobce má požadavek na zúčtování závazků mezi účastníky. Závěr o tom, že tvrzení žalovaného o vyloučení žalobce v roce 2006 není pravdivé, jednoznačně potvrzuje i další reakce žalovaného na výpověď v dopise ze 16.4.2018 (č.l. 36 spisu), v němž v reakci na výpověď žalobce z 22.1.2018, uplatňoval promlčení nároku žalobce na vrácení zálohových plateb jen s tím, že platnost smlouvy skončila dle stanov po 15ti letech jejího trvání v roce 2013, a proto došlo k promlčení nároku vrácení zálohových plateb a o nějakém předchozím vyloučení žalobce vůbec žalovaný nepsal (dopis je podepsán výkonným ředitelem žalovaného a od 22.1.2018 měl žalovaný do 16.4.2018 dost času si to ujasnit); následně pak žalovaný o vyloučení žalobce nic nepsal ani ve stručném dopisu ze 17.7.2018, coby reakci na výzvu žalobce k vyplacení peněz z 20.6.2018. 4. Smlouva žalobce [číslo] kterou podepsal 8.10.1998, nebyla na dobu určitou, ale na dobu neurčitou, když doba jejího trvání nebyla ve smlouvě ohraničena dobou splácení splátek. Jednak dle čl. VI.3.stanov se tzv. aktivní členství žalobce dalo pozastavit až na 7,5 roku s tím, že doba pozastavení aktivního členství se nezapočítává do smluvní doby splacení splátek. Dále pak platí (jak bylo též řečeno ve věci Městského soudu v Brně sp.zn. 247 C 7/2018), že uvedených 180 měsíčních splátek vůbec nevylučuje to, že smlouva účastníků pokračuje dále, tím spíše, když by žalovaný nesplnil svoji povinnost nabídnout žalobci ke koupi konkrétní nemovitost (smlouva není naplněna zaplacením splátek, ale až tím, že je pro žalobce zajištěna konkrétní nemovitost dle zvolených parametrů). Smlouva a stanovy také počítaly s tím, že žalobce může dlužit a pak, kdyby dlužil přes 3 měsíce, mohl by ho žalovaný vyloučit, ale také by to nemusel udělat a mohl nechat smlouvu dále pokračovat, i kdyby žalobce dlužil víc a víc (jeho smlouva nezanikala automaticky při určité úrovni dlužných splátek). Logický i jazykový výklad smlouvy i stanov jednoznačně svědčí žalobci a jeho verzi, že šlo o smlouvu na dobu neurčitou a vzhledem k tomu, že žalobce byl v daném vztahu spotřebitelem a šlo o smlouvu adhezní, neboť smlouva i stanovy byly předchystány na formulářích žalovaného, měl soud I. stupně při výkladu, jestli šlo o smlouvu na dobu určitou nebo neurčitou, použít výklad příznivější pro žalobce. 5. Názor soudu I. stupně, že není podstatné kdy a případně jakým způsobem smlouva zanikla, není správný. Po dobu trvání smlouvy nemohl žalobce požadovat vrácení poskytnutých splátek, což plyne jak z logiky věci (peníze žalobce do systému žalovaného spořil za trvání smlouvy právě proto, aby pak za naspořené peníze obdržel nemovitost – viz bod 1 sml