19 CO 9/2022-101 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 54 125,17 Kč se zákonným úrokem od 24. 6. 2017 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 17 424 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované. 2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu I. stupně vytýkal nesprávnost právního posouzení věci, konkrétně otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby a argumentoval, že se o vzniku bezdůvodného obohacení oprávněný dozví ve smyslu § 107 odst.1 obč. zák. až tehdy když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. když nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného, přičemž není rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši. Před zrušením rozhodnutí, dle nějž bylo plněno, nemohl začít běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, vzniká-li toto právo až právní mocí rozhodnutí, jímž bylo zrušeno vykonatelné rozhodnutí, dle nějž bylo plněno. Do doby odklizení usnesení o nařízení exekuce tak nemohla běžet nejenom subjektivní, ale ani objektivní promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení. U bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu se běh objektivní promlčecí doby odvíjí ode dne přijetí plnění. Jedná-li se naproti tomu o bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, je pro počátek běhu objektivní promlčecí doby určující okamžik odpadnutí řečeného titulu. Právní moc usnesení o zastavení exekuce nastala 24.6.2017. Uvedl, že nepožaduje k vrácení částku, která byla přiznána exekučním titulem na jistině a úroku, tato částka může mít oporu v hmotném právu při uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Z vymoženého plnění proto byla odečtena, přičemž veškeré další plnění, tedy částka 54 125,17 Kč, nebylo vymoženo podle hmotného práva a musí být vráceno obohaceným, jako jeho bezdůvodné obohacení - v tomto případě úmyslné, když plnění bylo vymoženo až po sjednocení judikatury Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011. Pokud soud I. stupně interpretuje ustanovení o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení tak, že by začala subjektivní promlčecí doba běžet dříve než objektivní promlčecí doba, tj. ještě před vznikem bezdůvodného obohacení, a v důsledku takové interpretace zamítl žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, porušil tím právo na ochranu majetku zaručené v čl. 11. odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud I. stupně přitom svůj názor o plynutí subjektivní promlčecí doby založil pouze na předpokládané, nikoliv skutečné, prokázané vědomosti oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto došlo; nerespektoval právní závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu a v konečném důsledku tím porušil jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Spatřoval odlišnosti mezi majetkovým prospěchem, získaným plněním bez právního důvodu a majetkovým prospěchem, získaným plněním z právního důvodu, který odpadl, kdy právě druhý případ nastal v posuzované věci, aniž by to soud I. stupně řádně reflektoval. Exekuce tudíž byla provedena na základě titulu, který byl po jejím nařízení zrušen. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který následně, v důsledku další právní skutečnosti ztratil své právní účinky (odpadl). Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením. V případě, že ochuzený plnil povinnost, uloženou mu pravomocným rozhodnutím soudu, které bylo posléze zrušeno, vzniká bezdůvodné obohacení na straně příjemce plnění až okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě plnění proběhlo, pravomocně zrušeno. Právní mocí se zde nepochybně míní právní moc absolutní, nikoli relativní. Soud I. stupně posoudil otázku promlčení nesprávně proto, že bez dalšího zdůvodnění na věc použil ustanovení o bezdůvodném obohacení, aniž by vyložil, které skutkové podstatě zjištěný skutkový stav subsumuje. Nedošlo-li k řádnému prověření otázky, zdali plnění proběhlo bez právního důvodu, na základě neplatného právního úkonu, anebo v souladu s právním důvodem platným a účinným, jenž posléze odpadl, nelze vůbec řešit problém promlčení žalovaného práva, neboť počátek promlčecí doby je u jednotlivých skutkových podstat určován odlišně. Nakonec žalobce rozhodnutí soudu I. stupně vytýkal jeho nepřezkoumatelnost a to právě z důvodu absence posledně vyjmenovaných úvah. 3. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného, když se ztotožnila se závěry soudu I. stupně, že subjektivní promlčecí doba začala běžet již 7.3.2017, když osoba zastupující žalobce a povinného v uvedené exekuci je totožná osoba a tedy jí musí být skutečnosti, týkající se uvedené exekuce známé. Nemůže tedy obstát námitka žalobce, že objektivní promlčecí doba počala běžet až právní mocí rozhodnutí o zatavení exekuce. Zároveň upozornila na skutečnost, že žalobce již v době sepsání návrhu na zastavení exekuce věděl výši částky, o kterou se údajně jeho majetek bezdůvodně snížil i kdo se na jeho úkor měl údajně obohatit, když v dotčeném návrhu zároveň požadoval vrátit vymožené plnění, tedy již žádal údajné bezdůvodné obohacení. Nemůže tedy obstát ani ta námitka žalobce, že subjektivní promlčecí doba počala běžet až právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce. Nakonec se žalovaná v písemném vyjádření k odvolání věnovala pohledu hmotného práva na žalovanou pohledávku, která má základ právě v hmotném právu, konkrétně v úvěrové smlouvě [číslo]. Pokud tedy žalobce uvádí, že právní důvod pro přijetí vymoženého plnění odpadl zastavením předmětné exekuce, nezakládá se jeho tvrzení na pravdě. Naopak jeho tvrzení jsou zde v přímém rozporu, kdy zároveň přiznává poskytnutí jistiny, a to jak ve své žalobě ze dne 29.5.2020, tak i v doplnění ze dne 17.10.2020 a je si tedy vědom hmotněprávního důvodu, pro který bylo vymožené plnění jí přijato. Žalobce ve svých podáních stvrzuje obdržení peněžní částky, která byla poskytnuta na základě výše uvedené úvěrové smlouvy. Platnost úvěrové smlouvy tedy nikdy nebyla ani zpochybněna a tak nemohou být ani nároky z ní vyplývající. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející, jakož i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 5. Soud I. stupně se zcela správně vypořádal se skutkovým stavem věci, provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedeného dokazování vyvodil zcela správné skutkové závěry. Na tyto skutkové závěry zcela přiléhavě aplikoval právo, s nastolenou materií se vyrovnal pečlivým a srozumitelným způsobem. Odvolací soud tak nemá v zásadě nic, co by chtěl ke správnému odůvodnění rozsudku soudu I. stupně dodat, změnit či naformulovat jinak, z toho důvodu lze se vší odpovědností konstatovat, že na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně může odvolací soud plně odkázat. Odvolací soud se totiž naprosto shoduje zejména s právním posouzením věci ohledně otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, která nepochybně začala běžet v okamžiku, kdy zástupce žalobce prokazatelně věděl o neplatnosti rozhodčí doložky a z tohoto důvodu navrhoval zastavení exekuce vedené žalovanou vůči povinné. Právě žalobce, resp. jeho zástupce p. [příjmení], povinnou v onom exekučním řízení zastupoval, tedy nepochybně návrh na zastavení exekuce sám koncipoval, tudíž nejpozději v den jeho sepisu ve smyslu § 621 obč. zák. věděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor povinné (když pohledávka povinné byla následně postoupena na zástupce žalobce p. [příjmení] a jím na žalobce) a současně věděl, kdo je osobou povinnou z tohoto bezdůvodného obohacení. Právě tyto dvě skutečnosti označuje hmotné právo za okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení. Platí totiž, že právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (§ 619 odst.2 obč. zák.). V souzené věci je tak nepochybné, že tříletá promlčecí lhůta (§ 629 odst.1 obč. zák.) uběhla dnem 7.3.2020 a žaloba žalobcem k soudu podaná dne 29.5.2020 tak byla podána po uplynutí této subjektivní promlčecí lhůty. Na tomto zcela správném závěru soudu I. stupně nejsou způsobilé ničeho zvrátit žádné odvolací námitky žalobce, který dovozuje počátek běhu promlčecí lhůty až okamžikem právní moci usnesení o zastavení exekuce. Uvedená konstrukce žalobce není správná. Nejenom účastníci exekučního řízení, nýbrž i exekutor samotný si měli být vědomi náhledu Nejvyššího soudu ČR na platnost rozhodčích dol