19 CO 98/2022-367 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Řízení se zastavuje o části žaloby požadující zaplacení částky ve výši 108 111 Kč z titulu náhrady škody. II. Žalovaný je povinen vydat žalobci do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku následující movité věci: - nerezový stůl, - výdejní ohřívací stůl 3 GN 1/1 (tj. na tři gastronádoby o velikosti 53 cm × 32,5 cm) [číslo] cm nerez, - stůl s policí a zásuvkou 700×700 cm nerez, - dřez dvoudílný – lisovaný [číslo] cm nerez, - stůl s policí a zásuvkou [číslo] cm nerez, - stůl + police + nierolen deska zapuštěná včetně nierolen desky závěs. [číslo] cm nerez, - dřez nerez, - bílá kombinovaná lednice – mrazák, - dřez s výlevkou nerez, - stůl s dřezem, policí a zásuvkou 1900 cm nerez, - bílá chladící skříň kombinovaná 350 litrů, - bílá mrazící skříň 350 litrů, - jeden skladový regál čtyřpolicový, - jeden kotel varný 60 litrů Zanussi Professional elektrický nepřímý ohřev 700×700 nerez, - bílá mrazící truhla GT [číslo], - pracovní stůl s policí 1900 nerez, - pět plechů černých smalt. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 159 621 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 126 983,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce. V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na nákladech řízení částku ve výši 10 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Proti tomuto rozsudku, s výjimkou výroku pod bodem I., podal odvolání žalovaný. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobu zamítl pro rozpor s dobrými mravy, respektive aby jím zavázal žalovaného k povinnosti vydat věci dle článku II. rozsudku, s výjimkou těch, které tvoří součást nemovitosti, a ve zbytku aby nárok zamítl. Argumentoval, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání ani z protiprávního vztahu, který vyvolal, ochranu je třeba poskytnout tomu, kdo jednal v dobré víře. Připomněl okolnosti vzniku smluvního vztahu účastníků a zdůraznil, že i když uzavíral se žalobcem smlouvu, nepočítal s tím, že by se nájem neměl uskutečnit dle dohody, pročež není logický závěr soudu, že úmysl žalobce byl takový, že když nebude splněna lhůta 10 let, tak si věci odveze. Upozornil na to, že to byl právě žalobce, kdo nájemní smlouvu porušil a podal neoprávněně výpověď, se kterou on rozhodně nesouhlasil, jeho podpis na ní je jen důkazem převzetí. Nezbylo mu však než akceptovat, že místo žalobce se stal nájemcem jeho synovec, kteréžto jednání žalobce bylo rovněž nepoctivé, neboť [jméno] [příjmení] se projevil jako neseriózní obchodní partner, což muselo být žalobci jako jeho strýci známo. Dodatečně zjistil, že v době uzavření smlouvy bylo proti jmenovanému vedeno 5 exekučních řízení, kterážto skutečnost mu byla při uzavírání smlouvy zatajena. Jako svědek je tedy [jméno] [příjmení] nevěrohodný. [příjmení] k celé záležitosti přistupoval od počátku seriózně a navrhoval, že věci, které skutečně v restauraci zůstaly, je ochoten vydat, ale logicky požadoval i kompenzaci za porušení smlouvy. Žalobce však jakékoliv požadavky na spravedlivé uspořádání záležitosti odmítl a na soud se obrátil až po více než třech letech, kdy měl za to, že jeho případné nároky vůči němu budou promlčeny. V dalším obsahu odvolání žalovaný namítal, že ani znalecký posudek na movité věci nemůže obstát za situace, kdy svědek potvrdil, že se tyto nacházely v předmětné době v restauraci, kterou opustil bez řádného předání a s neuhrazenými dluhy za energie. Dále pak není logické, proč mu soud uložil povinnost uhradit hodnotu věcí, včetně daně z přidané hodnoty, když daň z přidané hodnoty z těchto věcí byla žalobci jako plátci daně z přidané hodnoty vrácena. Stejně tak je rozhodnutí nesprávné, když nelze uložit vydání věcí, které se staly součástí prostor, byly s nimi pevně spojeny a po jejich oddělení nelze věc užívat, jako jsou například dřezy. S argumentací soudu I. stupně prezentovanou v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně se neztotožňuje. Rovněž nebylo namístě aplikovat ustanovení § 150 o.s.ř. 3. Žalobce v písemném vyjádření k podanému odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného. Vyjádřil se tak, že všechny odvolací námitky žalovaného byly předmětem posuzování soudu I. stupně, který se s nimi vypořádal způsobem, jak z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně vyplývá. Zdůraznil, že žalovaný jako nájemce akceptoval pana [jméno] [příjmení] namísto žalobce, pročež jakékoliv důsledky spojené s tímto rozhodnutím musí nést sám. Ze strany žalovaného se jedná o nově tvrzenou skutečnost, která mohla být, leč nebyla, tvrzena a prokazována v řízení před soudem I. stupně do okamžiku koncentrace tohoto řízení. V těchto souvislostech poukázal na břemeno tvrzení a důkazní zatěžující žalovaného, o kterém soud I. stupně pojednává odst. 36 odůvodnění. Namítá-li žalovaný, že před ním nikdy nebyla provedena řádná inventarizace věcí a prostory mu nebyly nikdy řádně předány, odkazuje na odst. 47 a následující odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí. Pokud žalovaný tvrdil, že svědek nepřistupoval k celé věci od počátku seriózně, když žalovaný za porušení smlouvy požadoval kompenzaci, jaké porušení smlouvy má žalovaný na mysli? Vždyť žalovaný skončení nájemního vztahu mezi ním a žalobcem akceptoval a nebránil se tedy proti němu. Soud I. stupně se vyrovnal rovněž s osobou [jméno] [příjmení], kterého nelze vnímat jako osobu na věci zainteresovanou, tak jak vyplývá z příslušného odstavce odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Podle jeho názoru žalovaný účelově dezinterpretuje průběh předmětné svědecké výpovědi, důvod povinnosti nahradit mu hodnotu movitých věcí včetně DPH je náležitě vysvětlen v odůvodnění pojatém do odst. 55 odvoláním napadeného rozhodnutí. Ztotožňuje se pak i s tím, jak se soud I. stupně vypořádal v odst. 28 odůvodnění s otázkou věcí, které se staly součástí prostor, byly s nimi pevně spojeny a po jejich oddělení nelze věc užívat. Správná byla rovněž i aplikace ustanovení § 150 o.s.ř., proč jej soud aplikoval, důsledně vysvětlil. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející, jakož i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není ani částečně důvodné. 5. Soud prvního stupně se zcela správně vypořádal se skutkovým stavem věci, provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedeného dokazování dovodil zcela správné skutkové závěry. Na tyto skutkové závěry zcela přiléhavě aplikoval právo a s nastolenou materií se vyrovnal velmi pečlivým a srozumitelným způsobem. Odvolací soud tak nemá opravdu nic, co by chtěl k naprosto správnému odůvodnění rozsudku soudu I. stupně dodat, změnit či naformulovat jinak. Z toho důvodu lze se vší odpovědností konstatovat, že na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně může odvolací soud plně odkázat. Odvolací soud se totiž naprosto shoduje s posouzením jak skutkového, tak právního stavu věci způsobem, jak tento provedl soud I. stupně. Důvodnou přitom není žádná z odvolacích námitek žalovaného, všechny tyto jednotlivé argumenty byly předmětem posouzení soudu I. stupně, který se k nim obšírně a zcela správně vyjádřil v příslušných pasážích odůvodnění rozsudku soudu I. stupně a sdělil svůj právní názor na ně. S těmito názory se odvolací soud zcela ztotožňuje a žádnou z odvolacích námitek tak nepovažuje za důvodnou. Rozsudek soudu I. stupně rovněž neobsahuje ani žádný překvapivý závěr, veškeré závěry logicky vyplývají z provedeného dokazování a právního posouzení důkazů, včetně toho, jak soud I. stupně posoudil důkaz svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení] a jak se v odůvodnění rozsudku vyjádřil, proč jej považoval za věrohodného svědka jasně vysvětlil a odvolací soud se s tímto jeho názorem rovněž zcela ztotožňuje. Obstát nemůže ani odvolací námitka stran toho, že žalobce by snad měl porušit dobré mravy tím, že podal žalobu až po třech letech od skončení nájmu, kdy podle žalovaného tím sledoval cíl uniknout případným nárokům žalovaného. Odvolací soud se neztotožňuje s náhledem žalovaného na nastolenou otázku dobrých mravů, nespatřuje na chování žalobce naprosto nic, co by mělo k případnému odepření mu práva vést, soud I. stupně rozhodl správně, pokud žalovaného zavázal povinností věci, které vydat žalobci lze, aby vydal a za věci, které vydat nelze, aby nahradil škodu ve výši, kterou určil znalecký posudek. Rovněž správný je i výrok nákladový, pokud se týká námitek žalovaného co do základní úvahy o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. té části žalobního nároku, která byla žalobcem vzata zpět. Je nepochybné, že žalobce tak reagoval na závěry znaleckého posudku a že tudíž případný potencionální neúspěch byl tvořen právě jen rozdílem mezi laickým odhadem žalobce a odborným posouzením znalce ohledně ceny těch věcí, které nebylo lze již vydat. 6. Vycházeje z výše uvedeného proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný v napadených výrocích II., III., IV. a V. dle § 219 o.s.ř. potvrdil. Učinil tak nejen ve vztahu k výrokům