27 CO 119/2022-67 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci částku 232 350,86 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 5 500 Kč (I. výrok), řízení zastavil co do částky 10 199 Kč (II. výrok) a žalobu zamítl co do částky 10 195,81 Kč, 6,9% úroků z částky 272 844,33 Kč od 22. 1. 2020 do 25. 2. 2020, z částky 267 841,67 Kč od 26. 2. 2020 do 30. 7. 2020 a z částky 252 745,67 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení a co do 10% úroků z prodlení z částky 273 044,33 Kč od 22. 1. 2020 do 25. 2. 2020, z částky 267 841,67 Kč od 26. 2. 2020 do 30. 7. 2020 a z částky 252 745,67 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení (III. výrok). Dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12 625 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku (IV. výrok). Dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] uzavřené mezi účastníky 14. 7. 2019 a jako důvodný posoudil pouze nárok žalobce na vrácení bezdůvodného obohacení. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět co do částky 10 199 Kč, kterou žalovaný uhradil. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. Uzavřel, že žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 66 %, žalovaný v rozsahu 34 % a žalobci tak vznikl nárok na náhradu 32 % nákladů řízení. Náklady žalobce sestávají ze zaplaceného poplatku ve výši 10 110 Kč, odměny za dva úkony právní služby po 9 340 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) dle § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), odměny (v rozsahu jedné poloviny) za jeden úkon právní služby (jednoduchá předžalobní výzva k plnění) dle § 11 odst. 2 advokátního tarifu, náhrady za tři režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady za DPH (21 %). Vzhledem k tomu, že soud vyhověl žádosti žalovaného o povolení plnění ve splátkách ve vztahu ke splácení jistiny, stanovil delší lhůtu k plnění i ve vztahu k náhradě žalobci přiznaných nákladů řízení. 2. Proti IV. výroku rozsudku podal odvolání žalobce s tím, aby byl odvolacím soudem změněn a bylo mu přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 33 140,10 Kč. Uvedl, že se neztotožňuje se způsobem výpočtu výše náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Je přesvědčen, že jeho úspěch ve skutečnosti činil 92 % a mělo mu tak být přiznáno právo na 84 % nákladů řízení, což při tarifní hodnotě věci 252 745,67 Kč a úkonech právní služby dle zjištění soudu odpovídá právě částce 33 140,10 Kč. Soud prvního stupně při výpočtu poměru úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci vycházel ze součtu žalované jistiny a příslušenství kapitalizovaného ke dni vydání rozsudku. Podle názoru žalobce je takový postup zásadně chybný, neboť otevírá cestu ke zcela nové soudní praxi, kterou by okamžitě využili ve svůj prospěch žalobci, kteří by si mohli navýšit požadované náklady řízení a tyto počítat nejen z jistiny, ale právě i z příslušenství. To však odporuje výslovnému znění § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Z tohoto ustanovení vyplývá, že příslušenství pohledávky v případě, že netvoří samostatný předmět řízení, nemůže mít vliv na stanovení sazby odměny advokáta. Postup soudu prvního stupně je nesprávný i s ohledem na § 6 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, z něhož vyplývá, že příslušenství pohledávky, pokud netvoří samostatný předmět řízení, nemá vliv na výši soudního poplatku. Je tedy možné uzavřít, že není-li zákonem o soudních poplatcích ani advokátním tarifem k výši příslušenství přihlíženo, neměl by být podle příslušenství ani poměřován úspěch účastníků ve věci dle § 142 o. s. ř. Nadto k výši úrokového příslušenství by soud neměl přihlížet ani z důvodu jeho neurčitosti. Z pohledu hmotného práva není důvod pro kapitalizaci úroků ke dni vydání napadeného rozsudku, neboť takovýto postup má za následek ovlivňování výše tarifní hodnoty věci soudem prvního stupně tím, kdy ve věci samé rozhodne. V praxi jsou zcela běžné případy, kdy průtahy v řízení způsobí značný nárůst úrokového příslušenství žalované jistiny a šlo by proti smyslu ustanovení o náhradě nákladů řízení, aby takové průtahy v řízení byly přičítány k tíži kterékoliv ze stran sporu. Žalobce považuje úvahu soudu prvního stupně za vedoucí k absurdním závěrům, kdy i samotná délka trvání soudního řízení v nemalé míře rozhoduje o úspěchu či neúspěchu ve věci. Žalobce je tak krácen na svém právu na náhradu nákladů řízení nikoliv vlastním zaviněním, ale pouhým během času. 3. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není ve své podstatě důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že v řízení zahájeném 17. 8. 2021 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 252 745,67 Kč s příslušenstvím (úroky a úroky z prodlení) z titulu smlouvy o hotovostním úvěru č. [anonymizováno] uzavřené 14. 7. 2019, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 277 200 Kč. Z důvodu porušování smluvních povinností žalovaným, který nahradil řádně a včas sjednané splátky, žalobce od smlouvy ke dni 21. 1. 2020 odstoupil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že dlužná částka má představovat půjčku, kterou si jako dlužník půjčil a žalobci nevrátil. Jeho poměry mu však nyní nedovolují celou částku ihned uhradit z důvodu ztráty práce v období koronavirové pandemie. Protože nyní je už znovu zaměstnán, požádal o povolení plnění ve splátkách po 5 500 Kč a 1 000 Kč (na náklady řízení). Dále uvedl (a doložil), že na svůj dluh žalobci uhradil další tři platby. Žalobce v reakci na vyjádření žalovaného potvrdil, že žalovaný uhradil dne 15. 6. 2021 částku 5 499 Kč, dne 22. 8. 2021 částku 3 000 Kč a dne 28. 9. 2021 částku 1 700 Kč a v tomto rozsahu (10 199 Kč) vzal žalobu zpět. Soud ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř. a rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem. 6. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř., měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. 7. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). 8. Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, konstatoval, že„ odvíjí-li se posouzení náhrady nákladů řízení podle § 142 o. s. ř. od úspěchu ve věci a rozumí-li se věcí předmět řízení (sporu), potom je jedině důsledné, vezme-li se v úvahu úspěch ohledně celého předmětu sporu, tj. též stran příslušenství pohledávky“. Současně Ústavní soud uzavřel, že proti tomu nelze argumentovat § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ani § 14 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb., neboť„ v obou případech se jedná o specifickou úpravu, týkající se pouze výše soudního poplatku a paušálně stanovené výše odměny za zastupování, jíž nelze povyšovat na úroveň pravidla modifikujícího posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci (u citované vyhlášky je to obtížně představitelné už jenom z důvodu její nižší právní síly)“. Dále Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že„ neobstojí ani argument neurčitosti či neurčitelnosti výše úroků z prodlení tam, kde jsou požadovány od určitého data až do zaplacení; při absenci jiného výslovného pravidla soud vezme v úvahu jejich výši ke dni vyhlášení svého rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.)“. 9. Od uvedených závěrů se Ústavní soud neodklonil ani v rozhodnutí ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 729/2020, a vycházel z nich rovněž Nejvyšší soud (např. rozhodnutí ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017). 10. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci zohlednil i žalobou uplatněný nárok na příslušenství. Odvolací soud poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení před soudem prvního stupně přepočítal a dospěl k závěru, že žalobce byl úspěšný co do částky 232 350,86 Kč a částky 4 700 Kč (k zastavení řízení v tomto rozsahu došlo z důvodu platby žalovaného po podání žaloby) a jeho úspěch tak činí 66,6 %. Neúspěšný byl v rozsahu 33,4 %, tj. co do částky 10 195,81 Kč a částky 5 499 Kč (žalovaným uhrazena již před podáním žaloby a žalobce tak zavinil zastavení řízení v tomto rozsahu), úroků kapitalizovaných ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně částkou 42 050,60 Kč a úroků z prodlení kapitalizovaných ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně částkou 60 944,82 Kč. Žalobci tak vznikl nárok na náhradu 33,2 % účelně vynaložen