27 CO 24/2021-545 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 3 051 663,20 Kč s příslušenstvím (I. výrok), žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (II. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení (III. výrok). Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou odůvodnil odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že důvody hodné zvláštního zřetele shledal ve zjištění, že na vzniku sporu měli výrazný podíl oba účastníci řízení. Žalobcův podíl viny na vzniku sporu spatřoval v tom, že se ani v obecné rovině nevěnoval prověření úvěruschopnosti žalované. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy o meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření [číslo] (tj. ke dni 25. 7. 2013), sice žalobci povinnost prověřovat schopnost žalované splácet úvěr neukládal, přesto dle názoru soudu bylo takové prověření namístě z hlediska obecné zákonné povinnosti předcházet škodám (jednalo se o úvěr ve výši 3 000 000 Kč, který si brala v té době 22letá dívka, která nikdy dřív nepracovala). Na straně žalované poukazoval na to, že při jednání o uzavření smlouvy nezachovala ani elementární úroveň opatrnosti a smlouvu, kterou jí daly cizí osoby podepsat, si ani nepřečetla. Tím by totiž velmi jednoduše zjistila, že se nejedná o tvrzenou půjčku na 10 000 Kč, ale o úvěr na 3 000 000 Kč, který je poskytován na její jméno. Do této situace se žalovaná dostala sama vlastní vinou a ničeho na tom nemůže změnit ani drogová závislost žalované či případný vliv drog v době podpisu smlouvy, jelikož ze znaleckého posudku vyplynulo, že její rozpoznávací schopnost zůstala zachována. Soud prvního stupně proto uzavřel, že vzhledem ke všem v soudním řízení zjištěným okolnostem případu by bylo vůči žalobci velmi nespravedlivé, aby byla žalované přiznána náhrada nákladů řízení, neboť v době podání žaloby skutečnosti, pro jejichž existenci byla žaloba zamítnuta, nemohl předvídat, a jiná možnost než domáhat se svého nároku soudní cestou, mu nezbývala. 2. Proti II. výroku rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalovaná. Vytkla soudu prvního stupně, že dostatečně řádně neposoudil všechny okolnosti projednávané věci, včetně možného dopadu přiznání či nepřiznání náhrady nákladů na každého z účastníků řízení. Poukazovala na to, že v řízení byla úspěšná ze 100 % a vyslovila nesouhlas s paušalizací postavení obou stran z hlediska jejich zavinění na celé skutkové situaci. Je přesvědčena, že na žalobce je třeba hledět jako na stavební spořitelnu s více než milionem klientů a na ni jako na„ bílého koně, jejíž vůli jako osoby drogově závislé ovlivňovaly osoby, které jako organizovaná skupina spáchaly na úkor žalobkyně úvěrový podvod“. Závěr soudu, že žalovaná má na vzniku sporu se žalobcem stejně výrazný podíl, proto není správný. Žalobce by vzhledem ke svému postavení na trhu neměl ke klientům přistupovat čistě formalisticky, ale naopak by měl prověřovat fyzickou identitu a především, alespoň v elementární míře, schopnost poskytnuté finanční prostředky splácet. Je přesvědčena, že její zavinění není natolik výrazné, aby odůvodňovalo nepřiznání náhrady nákladů řízení, neboť to nebyla ona, kdo falšoval potvrzení o příjmech jako předpoklad pro poskytnutí úvěru. Nesouhlasila ani s tím, že žalobce nemohl předvídat výsledek sporu, neboť se jedná o finanční ústav s licencí ČNB a rozsáhlým odborným aparátem, který musel vědět o tom, že tato žaloba je riskantní. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že náhradu nákladů řízení jí ve výši vyúčtované podáním z 25. 11. 2020 přizná. 3. Žalobce ve vyjádření k odvolaní souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná na vzniku předmětného sporu nese výrazný podíl. Vyslovil přesvědčení, že postupoval v souladu s právem, když na podkladě platně uzavřené smlouvy o úvěru podal žalobu na plnění. V době podání žaloby přitom nemohl nikterak předpokládat, že by se mohlo jednat o jakoukoli formu podvodu, a proto nemohl predikovat zamítnutí žaloby z důvodu, k jakému dospěl soud. Je toho názoru, že zavinění za vznik sporu nelze přenášet pouze na jeho stranu, když se žalovaná do soudem hodnocené situace dostala sama vlastní vinou. Nad rámec tehdy platné právní úpravy požadoval od žalované potvrzení o příjmu. Nemůže proto souhlasit s názorem, že nedostál své povinnosti prověřit úvěruschopnost žalované. Navrhl, aby odvolací soud II. výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201 a 202 o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 6 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není ve své podstatě důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že v řízení zahájeném dne 12. 7. 2016 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 3 051 663,20 Kč s příslušenstvím, a to z titulu neuhrazených splátek dle smlouvy o stavebním spoření ze dne 10. 6. 2013 a smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření [číslo] ze dne 25. 7. 2013 (poskytnut za účelem koupě rodinného domu, splacení úvěru a rekonstrukce rodinného domu, zajištěn měl být mj. zástavním právem k pořizované nemovitosti). Jelikož úvěr nebyl řádně splácen, žalobce dopisem ze dne 15. 4. 2015 od úvěrové smlouvy odstoupil a požadoval úhradu celé pohledávky. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že smlouva o úvěru nebyla platně uzavřena. Svůj podpis na úvěrové smlouvě nebo příkazech, na jejichž základě došlo k čerpání úvěru, sice nerozporovala, bránila se ale tím, že tyto dokumenty podepsala v omylu. V době podpisu úvěrové smlouvy byla mnoho let drogově závislá, nepracovala a nevlastnila žádný účet. Domnívala se, že si bere půjčku 10 000 Kč, což v dané době dělávala. Namítala dále, že se stala obětí organizovaného úvěrového podvodu v rámci zločineckého spiknutí třetích osob, které využily její dlouhodobé drogové závislosti. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že domnělá trestná činnost popisovaná žalovanou byla předmětem trestního šetření Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor hospodářské kriminality v [obec], sp. zn. KRPB [číslo], které bylo zahájeno na základě podání matky žalované. Policie věc odložila, když dospěla k závěru, že k naplnění skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu, na kterém se muselo podílet více osob, sice došlo, ale s odstupem času již není možné objektivně určit, která osoba a jakým jednáním se na tomto trestném činu podílela. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně rovněž vyplývá, že žalovaná dne 29. 7. 2013, 1. 8. 2013, 31. 8. 2013, 16. 10. 2013 a 18. 10. 2013 podepsala příkazy, na jejichž základě došlo k čerpání meziúvěru, a to zasláním peněžních prostředků na bankovní účty v příkazech uvedené. V řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že osoby jednající jménem žalobce se žalovanou při uzavírání smlouvy ověřovaly předkládaná potvrzení o příjmech žalované. Soud prvního stupně uzavřel, že posuzovaná úvěrová smlouva byla mezi účastníky platně uzavřena a že úvěr byl vyčerpán na základě pokynů žalované v žalobě popsaným způsobem. Přitom bylo prokázáno, že tímto úvěrem byly řešeny pohledávky různých třetích osob, které se žalovanou nijak nesouvisely a že žalovaná z těchto peněžních prostředků nezískala nic. Soud prvního stupně žalobě nevyhověl, když při zohlednění, že: 1) žalovaná smlouvu uzavírala jako tzv. bílý kůň – byla využita jinými osobami, které cíleně a organizovaně spáchaly úvěrový podvod; 2) žalovaná z čerpaných částek nezískala ničeho; 3) se jednalo o organizovanou trestnou činnost pod vedením [jméno] [příjmení], případně i [jméno] [příjmení] – na tomto závěru dle soudu prvního stupně nic nemění ani skutečnost, že dvě trestní řízení byla orgány činnými v trestním řízení odložena s tím, že se nepodařilo zjistit, které osoby přesně se na úvěrovém podvodu podílely; 4) žalobce byl z titulu obecné prevenční povinnosti předcházet škodám (§ 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) povinen před uzavřením smlouvy prověřit úvěruschopnost žalované, zejména když jí (tehdy 22leté osobě, která nikdy nepracovala, od dětských let byla drogově závislá a nikdy nebyla majitelkou žádného bankovního účtu) měl být poskytnut úvěr ve výši 3 000 000 Kč; uzavřel, že výkon práva žalobcem, byť činěný na základě formálně platné smlouvy, je v hrubém rozporu s dobrými mravy. Současně však soud prvního stupně dodal, že byť se ani policii doposud nepodařilo vyšetřit, kdo přesně úvěrový podvod spáchal, z důkazů provedených v řízení jednoznačně vyplývá, že to samotná žalovaná nebyla. Svůj velký podíl ale na jeho spáchání měla, neboť se chovala minimálně nedbale. Dle názoru soudu prvního stu