28 CO 413/2016-90 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č.j. 20 C 147/2016-50, vydaným jako rozsudek pro uznání tak, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 275 524,90 Kč s 9,7 % úrokem ročně z částky 257 160,74 Kč od 1. 7. 2016 do zaplacení, s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částek: 257 160,74 Kč od 1. 7. 2016 do zaplacení, 326,08 Kč od 23. 2. 2016 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrokem č. I), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 42 344,50 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrokem č. II) 2. Tímto rozsudkem rozhodl soud prvého stupně o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 260 036,82 Kč, to v souvislosti se smlouvou o úvěru ze dne 27. 11. 2014 registrační [číslo] na základě níž žalobkyně poskytla žalované úvěr, jenž žalovaná řádně nesplácela, touto žalobou se proto žalobkyně domáhala nároků z řádně neplněné úvěrové smlouvy. 3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalovaná podáním doručeným soudu prvního stupně dne 1. 11. 2016, v němž namítala, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro vydání tohoto rozsudku, vydaného jako rozsudek pro uznání, přičemž poukazovala dále na rozhodnutí Krajského soudu v Brně jako soudu insolvenčního ze dne 18. 8. 2016, č.j. [insolvenční spisová značka], kdy řízení bylo takto ze zákona přerušeno. 4. Z předloženého spisu vyplývá, že žalobou ze dne 3. 8. 2016 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 260 036,82 Kč s příslušenstvím s poukazem na shora uváděná žalobní tvrzení, a s poukazem na to, že žalovaná se dostala do nepovoleného debetu na svém běžném účtu a z těchto důvodů se domáhala zaplacení žalobou uplatněných nároků. 5. Ze spisu vyplývá, že poté, kdy byla věc předložena Krajskému soudu v Brně jako soudu odvolacímu, odvolací soud zjistil, že dne 23. 1. 2017 rozhodl Krajský soud v Brně jako soud insolvenční o úpadku žalované spojeného s povolením oddlužení, a to usnesením dne 23. 1. 2017 č.j. [insolvenční spisová značka], o této skutečnosti vyrozuměl Krajský soud v Brně jako soud odvolací účastníky a o přerušení řízení z tohoto důvodu a spis vrátil dopisem ze dne 7. 1. 2022 soudu prvního stupně. Spis byl opakovaně vrácen soudem prvního stupně soudu odvolacímu s poukazem na to, že Krajský soud v Brně jako soud insolvenční usnesením ze dne 14. 7. 2002 č.j. [insolvenční spisová značka] vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice [jméno] [příjmení], narozené [datum], bytem [adresa], plněním splátkového kalendáře, tímto usnesením současně přiznal odměnu a hotové výdaje insolvenčnímu správci Mgr. [jméno] [příjmení], jehož zprostil funkce a naposledy rozhodl (výrokem č. [příjmení]), že dlužnice [jméno] [příjmení] se osvobozuje od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu. 6. Jak odvolací soud zjistil, předmětné usnesení insolvenčního soudu nabylo v jednotlivých výrocích právní moci ve dnech 14. 7. 2022 a 4. 8. 2022. 7. Podáním ze dne 11. 4. 2022 vzala žalobkyně svoji žalobu z důvodu pravomocného skončení oddlužení žalované zpět v celém rozsahu. 8. Vzhledem ke skončení insolvenčního řízení rozhodl odvolací soud o pokračování v odvolacím řízení (výrokem č. I). 9. Dle ustavení § 222a odst. 1 o.s.ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné. 10. Protože žaloba byla v průběhu odvolacího řízení vzata zpět, žalovaná v souvislosti s tímto procesním úkonem žalobkyně nesdělila vážné důvody, pro něž by se zpětvzetím žaloby nesouhlasila, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení podle shora citovaného ustanovení § 222a odst. 1 o. s. ř. zastavil. 11. Dle ustanovení § 146 odst. 1 o.s.ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení za a/ skončilo smírem, pokud v něm nebylo o náhradě nákladů ujednáno něco jiného, b/ bylo zastaveno. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). 12. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a nákladů odvolacích (§ 224 odst. 1 o.s.ř.) kdy, žalobkyně zpětvzetím své žaloby, bráno výlučně procesně, zavinila, že odvolací řízení muselo být zastaveno a žalobkyně by tak byla povinna hradit žalované náklady odvolacího řízení. 13. V daném případě však žalované, právně nezastoupené, jež byla osvobozena od placení soudního poplatku,. žádné náklady, o nichž by muselo být rozhodnuto, nevznikly. 14. V uvedeném směru ještě závěrem poukazuje odvolací soud na závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. 29 ICDO 155/2017, jež se týká nákladů řízení ohledně pohledávky, od jejíhož placení byl dlužník ve zbývajícím rozsahu osvobozen, v němž dovolací soud zaujal stanovisko, že v řízení o pohledávce, od jejíhož vrácení byl dlužník osvobozen, nelze (nedojde-li k separaci nákladů vesměs v ustanovení § 147 a § 148 odst. 2 o.s.ř.) dlužníka po dobu trvání účinku přiznaného osvobození zavázat k náhradě nákladů řízení. 15. V tomto rozhodnutí dovolací soud dále uvedl, mimo jiné, že náklady řízení patří coby náklady spojené s uplatněním pohledávky mezi příslušenství pohledávky (§ 121 odst. 3 zákona - občanský zákoník), v občanském soudním řízení přitom platí zásada, že náklady řízení, které vznikají účastníkům i jeho zástupce, si platí každý účastník sám ze svého (§ 140 odst. 1 o.s.ř.), přičemž o povinnosti k náhradě nákladů řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení ve věci skončí (§ 141 odst. 1 o.s.ř.). V odůvodnění dovolací soud uvedl, že již vyložil, že příslušenství pohledávky (byť vzniká později, to je až k právní moci soudního rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení) nemůže mít z hlediska uplatnění možnosti uspokojení pohledávky (jistiny) a jejího případného exekučního vymožení, jiné (lepší) pořadí, než pohledávky (jistina) samotná, k tomu poukaz na rozhodnutí dovolacího soudu dne 30. 11. 2015 sp. zn. 29 NS ČR 110/2015, jež bylo uveřejněno pod číslem 83/2016 ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V daném případě žalovanou nelze zavázat k placení nákladů řízení, neboť na tuto část příslušenství dopadají účinky přiznaného osvobození, tato pohledávka se stala naturální obligací, kterou nelze věřiteli přiznat, k tomu poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020 sp.zn. 29 Cdo 3509/2010. K uvedenému lze dodat, že i kdyby byl dlužník, jemuž bylo přiznáno osvobození od placení zbytku dluhu, zavázán k náhradě nákladů řízení, nebylo by možno danou pohledávku, co by naturální obligaci vymáhat soudním výkonem rozhodnutí (exekucí). 16. S poukazem na shora uvedené, kdy rovněž judikatura dovolacího soudu dovodila, že v případě, kdy byl dlužník osvobozen od placení zbytku dluhu a k náhradě nákladů řízení jej nelze zavázat odvolací soud o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, když výsledek odvolacího řízení nelze posoudit za procesní úspěch žalobkyně a žalované žádné náklady odvolacího řízení, o níž by bylo třeba rozhodnout, nevznikly.