37 CO 107/2021-291 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo z podstatné části vyhověno žalobě na zaplacení specifikované finanční částky, ohledně menší části byla žaloba zamítnuta a dalším rozhodnutím bylo řízení částečně zastaveno. V rozsudku bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i ve vztahu ke státu. 2. Včasným odvoláním byl rozsudek soudu I. stupně napaden oběma účastníky. 3. Žalovaná napadla rozsudek v jí nepříznivé části s tím, že rozporovala především právní hodnocení soudu I. stupně, tedy, že ve vztahu mezi účastníky jde o výprosu a že tento právní vztah již měl skončit, dle ní šlo o vztah bezúplatného užívání nemovitosti. Své námitky podrobně odůvodnila a navrhla, aby byl rozsudek změněn ve zcela zamítavý. 4. Žalobce napadl rozsudek v jemu nepříznivé části, přičemž zejména namítal, že soud I. stupně nesprávně posoudil okamžik, ke kterému výprosa (a tedy možnost bezplatného užívání) skončila, poukazoval na korespondenci mezi účastníky s tím, že by mu měla být přiznána náhrada za užívání v celém rozsahu žaloby po jejím částečném zpětvzetí a tedy by měl být rozsudek změněn ve zcela vyhovující. 5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že žádné z odvolání není důvodné. 6. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval právní kvalifikací věci, neboť případná změna právního hodnocení by mohla mít vliv na ostatní aspekty věci, zejména na to, jaké skutkové okolnosti by pro nové posouzení byly důležité. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením soudu I. stupně v tom smyslu, že mezi účastníky řízení šlo o výprosu dle § 2189 o.z., když byly splněny všechny podmínky pro takovéto právní hodnocení, přičemž v podrobnostech lze zcela odkázat na bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku. Naopak námitky žalované nejsou dle odvolacího soudu důvodné, výprosu nelze považovat za„ nouzové“ hodnocení právního vztahu, pokud nejde o nic jiného, soud I. stupně pak zcela srozumitelně vysvětlil, proč se k tomuto hodnocení přiklonil. 7. Za tohoto stavu pak bylo zřejmě, že odvolání žalované není důvodné. Pokud jde o odvolání žalobce, zde šlo o posouzení toho, kdy došlo k ukončení výprosy dle § 2190 o.z. Soud I. stupně zcela srozumitelně a dle odvolacího soudu správně hodnotil relevantní důkazy v bodě 14 odůvodnění napadeného rozsudku a i odvolací soud dospívá k závěru, že prvním jednoznačným jednáním žalobce ve smyslu ukončení výprosy byl dopis jeho zástupkyně ze dne 13. 3. 2017, v podrobnostech pak lze zcela odkázat na zbylou část uvedeného bodu. 8. Vzhledem k tomu, že i výše bezdůvodného obohacení byla soudem I. stupně stanovena správným postupem (viz body [číslo] odůvodnění) byl v konečném důsledku rozsudek soudu I. stupně potvrzen jak v části, kde žalobě bylo vyhověno, tak v části zamítavé, rovněž pak i ve správných výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i ve vztahu ke státu. 9. V odvolacím řízení byl žalobce vůči žalované úspěšný v rozsahu 64 %, když v odvolacím řízení šlo jiný předmět řízení, než před soudem I. stupně (již se neprojednávala část, kde byla žaloba částečně vzata zpět). To vede k přiznání náhrady nákladů žalobci dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Tyto náklady sestávají ze tří úkonů po 9.400 Kč, tří paušálů po 300 Kč, náhrady ztráty času 12 x 100 Kč, vše dle advokátního tarifu a dále cestovného 1.200 Kč dle předložené likvidace, vše zvýšeno o 21 % DPH činí 40.426 Kč, 64 % pak 25.873 Kč.