37 CO 43/2022-249 — Krajský soud v Brně

1. Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 11. 2021 bylo rozhodnuto výrokem I., že se určuje, že vozidlo typu traktor kolový, tovární značky New Holland, typ [číslo], [registrační značka], [příjmení]: [anonymizováno], je ve vlastnictví žalobce. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 53.081 Kč a výrokem III., že žalovaný je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 1.736 Kč. 2. Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě dle § 204 odst. 1 o. s. ř. odvolání jak žalobce tak i žalovaný. 3. Žalovaný svým odvoláním napadl rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Uvedl, že nedošlo k převodu vlastnictví z žalovaného na společnost [právnická osoba] podle kupní smlouvy ze dne 30. 9. 2012, neboť žalovaný od této kupní smlouvy odstoupil dopisem ze dne 1. 4. 2015 adresovaným společnosti [právnická osoba], přičemž převzetí tohoto odstoupení je stvrzeno přímo na předmětné listině. Není pak správná úvaha soudu I. stupně, že sjednaná kupní cena mezi těmito subjekty byla splacena započtením ke dni 31. 12. 2015, neboť k tomuto datu již žalovaný od kupní smlouvy platně odstoupil. Jelikož žalovaný nikdy vlastnického práva k traktoru nepozbyl, nebyl žádný z následných převodců převodcem oprávněným a ani oprávněným nabyvatelem. Dále pak odvolatel dodal, že společnost [právnická osoba], tedy prodávající, je ve vztahu k žalobkyni, tedy kupující, zemědělským podnikatelem s hlavním předmětem podnikání zemědělskou prvovýrobou. Nezabývá se tedy standardně prodejem dopravní techniky, a tudíž prodej traktoru nelze považovat za uskutečnění při podnikatelské činnosti společnosti [právnická osoba] v rámci běžného obchodního styku. Nelze tedy postupovat dle § [číslo] ani § 1110 občanského zákoníku. Kromě toho při aplikaci tohoto zákonného ustanovení absentuje dle odvolatele na straně žalobce také dobrá víra, že druhá strana, tedy společnosti [právnická osoba] byl vlastníkem věci, když tato nebyla uvedena v technickém průkazu k vozidlu, který také nebyl prodávajícím kupujícímu předán. Konečně dobrá víra na straně žalobce by v tomto směru scházela i při případné aplikaci § 111 OZ, kde je dokonce povinností žalobce takovou dobrou víru prokazovat. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl. 4. K odvolání žalovaného se písemně vyjádřil žalobce, který se v podstatě ztotožnil se závěry soudu I. stupně s tím, že pokud jde o dobrou víru žalobce k prokázání vlastnictví [právnická osoba] ohledně převáděného vozidla, vycházel žalobce ze skutečnosti, že v době uzavírání smlouvy bylo vozidlo užíváno zaměstnanci převodce, tento předložil žalobci doklady, z nichž bylo seznatelné jeho vlastnictví vozidla, a pokud jde o technický průkaz, který byl veden na jinou osobu, zavázal se převodce v kupní smlouvě zajistit v určitém termínu změnu zápisu v registru vozidel. V tomto smyslu dále žalobce poukázal na skutečnost, že zápis v technickém průkazu nevypovídá ničeho o vlastnictví věci. Navrhl proto, aby odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 5. Žalobce se současně odvolal do výroku o nákladech řízení, kde uvedl, že soud I. stupně sice žalobci tyto náklady správně přisoudil, avšak nesprávně vyčíslil. Žalobci nebyla správně přiznána částka na náhradě cestovného, dále pak mu nebylo přiznáno DPH z této částky a konečně nebyla mu přiznána ani náhrada za ztrátu času za jednu půlhodinu ve výši 100 Kč. Navrhl proto, aby odvolací soud v této části prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobci přiznal na nákladech řízení před soudem I. stupně celkovou částku 54.124 Kč. 6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu, přičemž postupoval dle § 214 odst. 3 o. s. ř. a o věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno pouze z důvodu jejího nesprávného právního posouzení a účastníci na výzvu soudu sdělili, že souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. 7. Z obsahu spisu a dokazování provedeného soudem I. stupně bylo zjištěno, že žalovaný, jako prodávající, uzavřel se společností [právnická osoba], jako kupujícím, dne 30. 9. 2012 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl výše označený traktor za kupní cenu celkem 1.320.000 Kč. Žalovaný potom na základě písemného podání ze dne 1. 4. 2015, které [právnická osoba] téhož dne převzalo, od smlouvy odstoupil z důvodu nezaplacení celé kupní ceny. [právnická osoba] traktor prodal [právnická osoba] a [právnická osoba] s předmětem podnikání zemědělská prvovýroba prodal kupní smlouvou z 26. 11. 2018 traktor žalobci, tedy [právnická osoba] za kupní cenu 726.000 Kč. Kupující potvrdil, že při podpisu kupní smlouvy od prodávajícího vozidlo převzal a seznámil se s jeho technickým stavem. Prodávající v této smlouvě výslovně prohlásil, že traktor nabyl od [jméno] [příjmení] a doposud neprovedl změnu zápisu v registru motorových vozidel. Zavázal se současně, že tuto změnu provede nejpozději do třiceti pracovních dnů a dodá takto kupujícímu technický průkaz vozidla. 8. Jak vyplývá z již uvedeného, k zápisu žalobce do technického průkazu nedošlo z důvodu nespolupráce žalovaného, který argumentoval tím, že je vlastníkem vozidla, neboť [právnická osoba], jemuž traktor prodal v roce 2012, neuhradil kupní cenu a žalovaný proto následně od smlouvy odstoupil. 9. Podle § 1109 písm. b) OZ se vlastníkem věci stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu a byl, vzhledem ke všem okolnostem, v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku. 10. Prvořadě je třeba zdůraznit, že odvolací soud považuje za správný závěr soudu I. stupně, že registr motorových vozidel není veřejným seznamem ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Přiléhavý je také odkaz soudu I. stupně na judikaturu soudu nejvyššího (22 Cdo 5330/2015). Správný je také závěr prvého soudu, že technický průkaz nelze považovat za listinu prokazující vlastnictví věci, když technický průkaz pouze osvědčuje určité skutečnosti předpokládané zákonem č. 56/2001 Sb. (32 Odo 1411/2005). 11. Za této situace není potom významné, zda došlo k zaplacení kupní ceny nebo odstoupení od smlouvy, jak tvrdí žalovaný. I pokud by totiž prodávající, tedy [právnická osoba] nenabyl vlastnictví k traktoru, byl tento převeden nevlastníkem při jeho podnikatelské činnosti (zemědělská prvovýroba) v rámci běžného obchodního styku. Zde je důležité, že [právnická osoba] prodávalo věc spadající do oboru jeho podnikatelské činnosti, o čemž neměl nabyvatel, tedy žalobce, důvodu pochybovat. [obec] víra nabyvatele se v režimu § 1109 písm. b) OZ na rozdíl od ustanovení § 1111 OZ předpokládá. Soud I. stupně uvádí, že nemá pochyb, že žalobce jednal při uzavření kupní smlouvy v dobré víře, přičemž tento jeho závěr koresponduje s odstavcem 4 odůvodnění, v němž se uvádí, že bylo nesporné, že mezi žalobce a [právnická osoba] byla 26. 1. 2018 uzavřena kupní smlouva na označenou věc za kupní cenu 760.000 Kč a žalobce převzal věc do svého držení, v němž je doposud. Odvolací soud pouze dodává, že všechny tyto okolnosti svědčící dobré víře žalobce, nemůže narušit ani skutečnost, že v technickém průkazu vozidla byl ke dni uzavření smlouvy zapsán žalovaný, když technický průkaz ničeho nevypovídá o vlastnictví vozidla, jak vysvětleno výše a prodávající se výslovně zavázal, coby vlastník, zajistit změnu zápisu ve stanovené lhůtě přímo na nabyvatele. 12. Veden těmito úvahami soud potom rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil, přičemž potvrzení týká se i rovněž správného výroku o nákladech státu v tomto řízení, označeného jako III. 13. Pokud jde o náhradu nákladů řízení mezi účastníky, bylo správně vycházeno z úspěšnosti v řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Pokud se však jedná o výši těchto nákladů, považuje odvolací soud odvolání žalobce za důvodné v následujících částech. Náhrada cestovného náleží žalobci skutečně v celkové výši 3.428,08 Kč, nikoliv ve výši 3.226 Kč, jak byla přiznána soudem I. stupně. Rozdíl tak představuje 202,80 Kč. Dále žalobci skutečně náleží dalších 100 Kč za jednu půlhodinu ztráty času a soudem I. stupně nepřiznané DPH z náhrady cestovných výdajů, tedy z částky 3.428,08 Kč, tj. 719 Kč. Součet částek 202,80 Kč, 719 Kč a 121 Kč (zmíněných 100 Kč ztráty času včetně DPH) činí dohromady 1.042,80 Kč, tedy celkem po započtení ostatních správně vyčíslených nákladů žalobce před soudem I. stupně částku 54.124 Kč, na niž byly za použití § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. náklady přiznané žalobci před prvým soudem změněny. 14. V odvolacím řízení úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada odvolacích nákladů za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k odvolání) v částce 2.500 Kč a jeden úkon za podání odvolání do nákladů řízení (z punkta 54.124 Kč) dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/96 Sb. částka 3.300 Kč snížená dle § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb.