38 CO 102/2021-190 — Krajský soud v Brně

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I. zamítl návrh žalobkyně, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 300.000 Kč. Výrokem II. rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 25.804,38 Kč k rukám zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení], a to do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání a navrhla jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení s tím, že zhodnocení nemovité věci platila, neboť syn, s nímž dům užívala, neměl dostatek vlastních peněz. Žalobkyně financovala opravy, syn zařizoval potřebné řemeslníky, a žalovaný nemovité věci zdědil, aniž by si to zasloužil, protože s otcem nekomunikoval a nenavštěvoval ho. Kdyby tušila, že žalovaný dům zdědí, nikdy by do domu neinvestovala takovou částku. Pokud by nadále v domě bydlela, prováděla by jen nutné opravy a údržbu. Dle jejího názoru měl soud zkoumat, co investovala, v jaké hodnotě a jakou měrou nemovité věci užívala, a jakou zemřelý syn. Do zhodnocení domu, který nyní žalovaný bezpracně získal, vložila veškeré své úspory. Rozsudek se příčí dobrým mravům, protože soud nezjistil všechny okolnosti případu. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně písemně nevyjádřil. Při jednání odvolacího soudu navrhl potvrzení napadeného rozsudku soudu I. stupně. 4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně nelze považovat za důvodné. 5. Soud I. stupně v této věci neprováděl dokazování, neboť dospěl k závěru, že o uplatněném nároku tak, jak jej žalobkyně svými tvrzeními vymezila, lze rozhodnout bez provádění dokazování s tím, že vynaložením„ investic“ plnila žalobkyně svou zákonnou povinnost vyplývající pro ni ze vztahu založeného věcným břemenem. 6. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že syn žalobkyně [příjmení] [příjmení] byl předchozím vlastníkem rodinného domu ve [obec], který žalobkyně užívala na základě oprávnění vyplývajícího z věcného břemene. Mezi žalobkyní a synem [jméno] došlo, jak ze žaloby vyplývá, k uzavření dohody, že syn [obec] bude zajišťovat opravy a úpravy domu, a to za peníze žalobkyně, která mu bude ze svého důchodu měsíčně dávat 3.000 Kč, a syn je bude buď ukládat na svůj účet, nebo je bude jiným způsobem šetřit pro mimořádné výdaje. Žalobkyni šlo o to, aby měla našetřeno dostatek prostředků na opravy domu, v němž bydlela, a kde chtěla mít potřebné pohodlí. Vždy, když vyvstala potřeba v domě něco opravit, syn jí to oznámil, uvedl předběžně, kolik oprava může stát, a žalobkyně souhlasila, aby opravu zajistil a financoval z jejích našetřených peněz. Na předmětné investice se vyčerpaly její úspory, což za dobu od roku 2010 do smrti syna v roce 2019 představuje asi 300.000 Kč. Přesnou částku nedokáže určit a trvá na tom, aby investice dle jejího popisu a prohlídky domu ocenil znalec. 7. Z ust. § 151n odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 vyplývá, že pokud se účastníci nedohodli jinak, je ten, kdo je na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni oprávněn užívat cizí věc, povinen nést přiměřeně náklady na její zachování a opravy; užívá-li však věc její vlastník, je povinen tyto náklady nést podle míry spoluužívání. 8. Jak vyplývá z obsahu spisu, především z textu samotné žaloby, byla žalobkyně dohodnuta s původním vlastníkem nemovitosti, svým synem, na formě úhrady nákladů na zachování a opravy věci, zatížené věcným břemenem, tato dohoda byla ze strany obou účastníků dohody plněna, a žalobkyní poskytnuté finanční prostředky za tímto účelem byly vynaloženy v souladu s výše uvedenou dohodou. Ani smrt původního vlastníka věci, nemá vliv na existenci věcného břemene ani na další užívání domu ze strany žalobkyně, neboť nedošlo k tomu, že by se plnění poskytnuté žalobkyní stalo plněním bez právního důvodu nebo plněním poskytnutým na základě právního důvodu, který později odpadl, a žalobkyně tedy není oprávněna žádat vrácení poskytnutých finančních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 občanského zákoníku, neboť konkrétní podoba plnění byla mezi ní a tehdejším vlastníkem nemovitosti dohodnuta. Rovněž z tvrzení žalobkyně neplyne, že by se její syn zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit v návaznosti na nějakou budoucí událost, tudíž smrt původního vlastníka nepředstavuje žádnou právní skutečnost, se kterou by byl spojen vznik práva žalobkyně požadovat po žalovaném, který je právním nástupcem původního vlastníka, vrácení částek, které byly na zachování a opravy nemovitosti vynaloženy. Námitka žalobkyně, že rozsudek soudu I. stupně je v rozporu s dobrými mravy, rovněž neobstojí, kdy žalovaný získal nemovitost v řízení o pozůstalosti po svém zemřelém otci [jméno] [příjmení], synu žalobkyně, a tvrzení žalobkyně, že jeho vztah k otci nebyl dobrý, a pokud by nedošlo k tragickému úmrtí otce, nemovitost by nezískal, není pro posouzení věci právně relevantní. 9. Jelikož soud I. stupně rozhodl ve věci samé věcně správně, pokud žalobu žalobkyně na zaplacení částky 300.000 Kč jako nedůvodnou zamítl, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně správného výroku II. o nákladech řízení účastníků, jejichž výše byla rovněž vyčíslena soudem I. stupně správně. 10. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný měl i v odvolacím řízení plný úspěch, je proto žalobkyně povinna nahradit mu náklady odvolacího řízení spočívající v odměně za právní zastoupení. V odvolacím řízení byl právním zástupcem žalovaného učiněn 1 úkon právní služby (účast při jednání odvolacího soudu) - § 711 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, a to ve výši 9.500 Kč, k tomu náleží režijní paušál 300 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky), úhrnem spolu s 21 % DPH (2.058 Kč) činí náklady odvolacího řízení částku 11.858 Kč.