44 CO 101/2021-67 — Krajský soud v Brně

1. Nadepsaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 43 312,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % úrokem z uvedené částky od 6.10.2019 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 46 687,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 6.10.2019 do zaplacení (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15 600 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů o právní moci rozsudku (výrok III.) Žalobce se v řízení domáhá náhrady nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem, a to za průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 229 C 114/2015 (dále jen„ průtažné řízení“). Předmětem průtažného řízení byla taktéž náhrada nemajetkové újmy způsobené žalobci nesprávným úředním postupem za průtahy v řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 63 C 122/2011 (dále jen„ původní průtažné řízení“). V nynějším kompenzačním řízení se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení peněžité satisfakce v částce 90 000 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že průtažné řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, když trvalo 3 roky a 9 měsíců a kdy ze strany soudu prvního stupně a odvolacího soudu nebyly činěny úkony po dobu 11 měsíců a kdy u odvolacího soudu bylo jednání nařízeno až po 16 měsících. Dovodil, že je namístě odškodnění žalované újmy peněžitou formou, kterou stanovil s přihlédnutím k zákonným kritériím částkou 15 000 Kč ročně, z toho v poloviční snížené částce 7 500 za první dva roky trvání řízení, s dalším navýšením o 5 % takto stanovené celkové částky s ohledem na kritérium složitosti řízení a postupu soudu v řízení. Z hlediska dalších zákonných kritérií (význam předmětu řízení pro poškozeného a jednání poškozeného) neshledal podmínky pro zvýšení či snížení základní částky. Oproti stanovisku žalovaného zahrnul do doby k odškodnění též dobu trvání předsoudního uplatnění nároku u žalovaného. Soud prvního stupně tedy na základě uvedených úvah celkem přiznal žalobci rozsudkem peněžité zadostiučinění v částce 43 312,50 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř., když výše přiznané peněžité částky záležela na úvaze soudu. 2. Proti tomuto rozsudku si podali odvolání žalovaný i žalobce. 3. Žalobce odvoláním napadl výroky II. a III. z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vytkl soudu prvního stupně nesprávný přístup k aplikaci kritéria složitosti řízení, kdy přistoupil ke snížení základní částky o 5 % z důvodu, že průtažné řízení probíhalo před dvěma instancemi, což je dle judikatury Nejvyššího soudu nedostatečný počet pro to, aby mohlo být toto kritérium zvažováno, neboť řízení u odvolacího soudu je běžnou součástí většiny soudních řízení. Také zvýšení základní částky o 10 % v rámci kritéria postupu soudu v řízení není dostatečné. Mělo být násobně vyšší, jelikož postup soudu byl výlučným faktorem, který prodloužil průtažné řízení zásadním způsobem a způsobil jeho celkovou nepřiměřenou délku. Ohledně významu namítá, že se soud prvního stupně nevypořádal s relevantní žalobní argumentací žalobce, v níž naopak poukazoval na nutnost razantního navýšení odškodnění. Soud prvního stupně otázku peněžního zadostiučinění uplatněného v průtažném řízení zúžil toliko na ekonomické hledisko, aniž zohlednil aspekt morálního zadostiučinění peněžní formou, když pouhé konstatování porušení práva se nejevilo jako dostačující. Žalobce též nesouhlasí s hodnocením zprávy klinického psychologa psychoterapeuta popisující systematickou psychoterapii žalobce v období od konce roku 2014 do prvního čtvrtletí 2015, kterou nepovažoval za průkaznou pro dovození zásadního vlivu průtažného řízení na psychiku žalobce, poté, co se rozhodl odcestovat s přítelkyní za svou matkou do Anglie. Je nepochybné, že pokud jej výrazně stresoval soudní spor s otcem jako takový, na něj navazující kompenzační řízení zatížené nesprávným úředním postupem tento stres jistě dále umocňovalo a tím de facto zvyšovalo význam jeho předmětu pro žalobce. Pokud žalobcem předložený důkaz nepovažoval soud prvního stupně za dostatečný k prokázání tvrzení žalobce, měl jej v tomto směru poučit a vyzvat. Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí. Ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení namítl, že soud prvního stupně nesprávně a v rozporu s judikaturou aplikoval advokátní tarif, kdy měl mít nárok na náhradu odvozenou z tarifní hodnoty žalované částky. Taktéž bylo soudem prvního stupně pominuto rozhodnutí o náhradě za odměnu zástupce žalobce spočívající v úkonu za přípravu na jednání před soudem prvního stupně, kterou v rámci závěrečného návrhu před soudem prvního stupně výslovně uplatnil a soud prvního stupně k tomu v odůvodnění nezaujal žádné stanovisko. Uvedené činí jeho rozhodnutí„ absolutně“ nepřezkoumatelným. Dále měla být žalobci přiznána náhrada za předžalobní výzvu zaslanou žalovanému v rámci předsoudního uplatnění nároku, když se evidentně jedná o úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, nejedná se o případ mající vztah k ustanovení § 31 odst. 4 OdpŠk. Navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno a žalobci přiznána plná náhrada nákladů řízení. 4. Žalovaný odvoláním napadl výroky I. a závislý výrok III. s tím, že délku řízení vedeného v průtažném řízení lze hodnotit jako přiměřenou. Soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 380/2019 nesprávně uvedl, že kompenzační řízení by nemělo překročit délku dvou let před soudy obou stupňů. Tento právní názor je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a nemá oporu ani v citovaném rozhodnutí. Již v usnesení sp. zn. 30 Cdo 1987/2014 Nejvyšší soud uvedl, že pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení. Ačkoliv Nejvyšší soud cituje názor Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) o dvouleté délce kompenzačního řízení, setrvává na své stávající judikatuře, že žádnou abstraktní nejvyšší délku tohoto řízení nelze určit. Vyšší důležitost nepřikládá kompenzačnímu řízení ani Ústavní soud, který naopak kritizuje praxi řetězení těchto řízení. Právní názor soudu prvního stupně, že při úvaze, zda bylo posuzované řízení nepřiměřeně dlouhé, je nutno přihlédnout ke kompenzačnímu charakteru tohoto řízení, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Za této situace při srovnání s jinými řízeními délka řízení tři a čtvrt roku nevykročila z mantinelů přiměřenosti. Podle žalovaného délka kompenzačního řízení půl roku před žalovaným a následně tři a čtvrt roku před soudy obou stupňů je běžná a zpravidla očekávatelná. Nelze očekávat vtěsnání tohoto řízení před uvedenými institucemi do dvou let. Posuzovaná délka není natolik nepřijatelná, aby dosahovala takové intenzity, že by ji nebylo možno v právním státě tolerovat. Právo žalobce na přiměřenou délku řízení tak nebylo v daném případě porušeno. V případě, že by odvolací soud uvažoval o přiznání peněžitého odškodnění, nesouhlasí s modifikací základní částky navýšením o 10 % z důvodu průtahů v řízení, neboť k jejich zohlednění už došlo v základní částce, když žádná jiná pochybení orgánů nebyla zjištěna. Navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že se žaloba v napadeném rozsahu zamítá a že žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 5. Ve vyjádření k odvolání žalovaného žalobce uvedl, že soud prvního stupně správně hodnotil konkrétní situaci v průtažném řízení a neurčoval žádnou abstraktní nejvyšší délku kompenzačního řízení. K námitce řetězení kompenzačních řízení poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“), který judikoval zásadní důležitost kompenzačního řízení, k čemuž soud prvního stupně správně přihlédl. Dobu dvou let nepostuluje soud prvního stupně, pouze správně vychází z judikatury ESLP. Ve srovnání s kompenzačními řízeními vedenými před Obvodním soudem pro Prahu 2 a před jeho odvolacím soudem je ostatně délka daného průtažného kompenzačního řízení násobně delší. Žalobce se pouze shoduje se žalovaným v tom, že soud prvního stupně neměl modifikovat základní částku z titulu průtahů navýšením o 10 %, nýbrž násobně podstatně více. S odkazem na jednotící stanovisko Nejvyššího soudu pak také nesouhlasí s námitkou duplicitního zohledňování průtahů při stanovení výše odškodnění. Navrhl nevyhovění odvolání žalovaného. 6. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o