44 CO 103/2022-139 — Krajský soud v Brně

1. Podanou žalobou domáhal se žalobce zaplacení částky 94 512,80 Kč s příslušenstvím, představující náhradu za vytrpěné bolesti, vzniklé při poškození zdraví dne 2. 12. 2018 při pádu na namrzlém a neošetřeném chodníku v [obec] – [část obce], na ulici U [anonymizováno] ve vlastnictví žalovaného, a to v částce 94 412,80 Kč a náhradu za vyhotovený lékařský posudek v částce 100 Kč. 2. Shora označeným rozsudkem soud žalobu zamítl, když uplatněný nárok posoudil v režimu zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích a neshledal odpovědnost žalovaného k náhradě škody ve smyslu ust. § 27 odst. 3 tohoto zákona, když závada ve schůdnosti chodníku, jež byla příčinou pádu žalobce, nebyla závadou, kterou žalobce nemohl předvídat ve smyslu ust. § 26 odst. 7 téhož zákona a nebyla tak splněna základní podmínka objektivní odpovědnosti žalovaného za škodu. 3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání a namítal, že pokud soud I. stupně založil své právní závěry na tom, že se jednalo o předvídatelnou změnu ve schůdnosti a dalšími aspekty se odmítl zabývat, jedná se dle názoru odvolatele o nesprávné právní posouzení věci. Dle jeho názoru z judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu vyplývá (I. ÚS 2315/15, II. ÚS 1991/20, 31 Cdo 1621/2020), že v případech, kdy není dána objektivní odpovědnost vlastníka komunikace za škodu, způsobenou závadou ve schůdnosti podle silničního zákona, je třeba věc posoudit dle obecných ustanovení občanského zákoníku a zabývat se rovněž tím, na kolik vlastník komunikace dostál své povinnosti zajistit, aby komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. Pokud k takovému posouzení soud I. stupně nepřistoupil, tak celkové právní hodnocení věci zůstalo neúplné a tedy nesprávné. Navrhl, aby odvolací soud buď napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně změnil tak, že žalobě bude zcela vyhověno a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. 4. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání označil odvolání žalobce za nedůvodné a neopodstatněné, a to i s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15, který cituje v odvolání sám žalobce a dle kterého je třeba, aby soudy na jedné straně zkoumaly, na kolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel (zda z více možných cest zvolil tu nejbezpečnější, zda přizpůsobil tempo chůze okolnostem, zda zvolil vhodnou obuv) a na kolik k újmě na zdraví přispěl sám vlastník komunikace. Žalovaný trvá na tom, že ke vzniku žalobcem tvrzeného nároku po právu nedošlo, neboť žalobce porušil svou prevenční povinnost a nepřizpůsobil se aktuálním klimatickým podmínkám, naopak ze strany žalovaného jako vlastníka komunikace nedošlo k porušení jeho povinností, soud I. stupně jeho postup podrobně zkoumal a bylo řádně tvrzeno i prokázáno, že žalovaný své povinnosti řádně splnil, a to prostřednictvím pověřené společnosti [právnická osoba] Domnívá se proto, že odpovědnost žalovaného za škodu i dle občanského zákoníku je vyloučena a navrhl, aby odvolání žalobce bylo zamítnuto. 5. Odvolací soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněných odvolacích důvodů, jakož i dle ust. § 212a odst. 1 o. s. ř. učinil následující závěry: 6. Soudu I. stupně je možno přisvědčit v jeho skutkových i právních závěrech, jež vycházejí z režimu zákona č. 13/1997 Sb., tedy že v daném případě chybí základní podmínka vzniku objektivní odpovědnosti žalovaného za škodu dle ust. § 27 odst. 3 silničního zákona, neboť žalobcem tvrzená závada ve schůdnosti komunikace rozhodně nebyla nepředvídatelná ve smyslu ust. § 26 odst. 7 citovaného zákona – jak sám žalobce uvádí, dne 2. 12. 2018 od rána mrholilo, na chodníku byla námraza, lidé na ní padali, komunikace nebyla ničím ošetřena až do odpoledne, kdy se rozhodl vyjít z domu na akci„ rozsvěcení vánočního stromu“ na náměstí v Brně – Bosonohách. Soud I. stupně danou situaci vyhodnotil tak, že žalobce šel na tzv. vlastní riziko a žalovaný za újmu, kterou přitom žalobce utrpěl, neodpovídá. Je však třeba přisvědčit odvolání žalobce, že s ohledem na v odvolání citovanou judikaturu právní hodnocení uplatněného nároku zůstalo neúplné, pokud se jím soud I. stupně nezabýval i z pohledu předpokladů obecné odpovědnosti za škodu dle občanského zákoníku. 7. Z pohledu předpokladů odpovědnosti za škodu dle občanského zákoníku (§ 2910 o. z.) by pak bylo zapotřebí zabývat se tím, zda žalovaný jako vlastník komunikace dostál své povinnosti udržovat komunikaci ve stavu, který umožňuje bezpečný pohyb osob, která mu plyne obecně již z titulu vlastnictví (viz článek 11 odst. 3 Listiny, dle kterého vlastnictví zavazuje), potažmo ze samotného smyslu a účelu právní úpravy zákona o pozemních komunikacích, jež sleduje veřejný zájem na existenci a fungování sítě pozemních komunikací tak, aby byla bezpečná pro širokou veřejnost (viz ust. § 9 odst. 3 a § 27 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb.) s tím, že podrobnosti při provádění této povinnosti stanoví vyhláška č. 104/1997 Sb. – ust. § 41 a § 42 vyhlášky stanoví, co je cílem zimní údržby, která se provádí podle plánu zimní údržby, o jehož zpracování rozhodují obce a stanoví rovněž časové lhůty k provádění zimní údržby, přičemž údržba je evidována v deníku o zimní údržbě. 8. Na druhé straně pak z pohledu ust. § 2900 o. z. třeba vyhodnotit dodržení prevenční povinnosti na straně žalobce, i když jeho chováním se z tohoto pohledu soud I. stupně již částečně zabýval – viz bod 16. rozsudku s tím, že žalobce šel tzv. na vlastní riziko a nepřizpůsobil svůj pohyb povětrnostní situaci, aniž by však soud vyhodnotil charakter jeho obuvi, či možnost volby jiné cesty (v jakém stavu se tato jiná cesta nacházela a v čem byla vhodnější) včetně tvrzení žalobce, že volil cestu po trávě, šel pomalu a s opatrností. 9. Ohledně splnění povinnosti žalovaného k údržbě schůdnosti komunikace pak soud I. stupně v rámci svých právních závěrů v bodě 16. rozsudku neučinil žádné závěry. 10. Za této situace by posouzení daného případu z pohledu vzniku odpovědnosti za škodu dle obecného předpisu – občanského zákoníku – v rámci přezkumného odvolacího řízení bylo zcela novým náhledem na právní kvalifikaci uplatněného nároku, které navíc nemá oporu v dosavadních skutkových tvrzeních a důkazních návrzích a odvolacímu soudu tak nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení dle ust. § 219a odst. 1 písm. a), § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. 11. V dalším řízení bude na soudu I. stupně, aby ve smyslu výše uvedených závěrů odvolacího soudu poskytl účastníkům možnost doplnění jak skutkových tvrzení, tak důkazních návrhů, tyto provedl a uplatněný nárok vyhodnotil i z pohledu předpokladů odpovědnosti za škodu dle obecného předpisu – občanského zákoníku. 12. V novém rozhodnutí pak soud I. stupně rozhodne i o náhradě nákladů řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).