44 CO 108/2021-65 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2021, č. j. 231 C 31/2019-43 bylo rozhodnuto o zamítnutí nároku žalobkyně, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 95 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši jeho zákonné sazby od 16. 8. 2019 do zaplacení (výrok I.), žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). 2. Proti rozsudku soudu I. stupně podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně, navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, přizná jí plnou náhradu nákladů řízení; při jednání odvolacího soudu dne 31. 8. 2022 žalobkyně odvolací návrh změnila tak, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění odvolání žalobkyně uvedla, že soud I. stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci, učinil nesprávné právní hodnocení; předně soud I. stupně opomněl zjistit, jak probíhalo povinné předsoudní projednávání nároku u Ministerstva spravedlnosti, aby případně byla i tato doba povinného předsoudního projednávání zahrnuta do celkové délky řízení. Soud I. stupně v rozporu s judikaturou dovolacího soudu do celkové délky posuzovaného řízení dobu povinného předsoudního projednávání nároku uplatněného u MS nezapočítal. Soud I. stupně dále nepostupoval správně, pokud nezhodnotil náležitě postup orgánů veřejné moci během řízení, docházelo k průtahům; soud nerespektoval ve svém rozhodnutí ani judikaturu ESLP, která zdůrazňuje dlouhodobě zvýšený význam odškodňovacího řízení, nesprávně také vyhodnotil kritérium složitosti věci (pro počet stupňů soudní soustavy nesvědčila složitost věci, ale výlučně nesprávnost postupu orgánů veřejné moci). Z obsahu napadeného rozsudku není zřejmý důvod, proč soud I. stupně v odůvodnění uvedl to, že„ procesní aktivita účastníků byla nízká“. Toto konstatování nebylo soudem nijak dále vyhodnoceno. Žalobkyně zásadně nesouhlasí s větou, že„ průtahy v řízení nebyly ze strany rozhodujících soudů zaznamenány“. Ze závěru soudu I. stupně, že„ předmět řízení měl dopad toliko do její majetkové sféry“, je jisté, že tento soud nepochopil, o co se v řízení jedná; předmětná újma je již z definice újmou nemajetkovou, tedy opakem toho, jak uzavřel soud I. stupně. Celkový závěr soudu I. stupně, že„ předmětné řízení celkově netrvalo nepřiměřeně dlouho a s ohledem na snížený význam předmětu řízení pro žalobkyni jí nemajetková újma nevznikla“, je vadný. Žalobkyně namítla porušení zásady stejného zacházení, když v obdobných věcech za obdobných podmínek je poškozeným zadostiučinění přiznáváno. 3. Pokud žalobkyně při jednání odvolacího soudu dne 31. 8. 2022 navrhla změnu žaloby, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit další částku ve výši 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 9. 2022 do zaplacení, odvolací soud tuto změnu žaloby (§ 95 odst. 2 o. s. ř.) nepřipustil s ohledem na skutečnost, že výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o tomto návrhu – k délce odškodňovacího řízení dosud nebylo provedeno žádné dokazování (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 723/2012) a ani by členy rozhodujícího odvolacího senátu 44 Co prováděno být nemohlo, včetně vyhodnocení kritérií v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk (zejména kritéria dle ust. § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk spočívající v hodnocení postupu soudu), a to s ohledem na ust. § 14 odst. 1 o. s. ř., které zakládá jejich vyloučení s ohledem na poměr k projednávané věci (viz rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 5459/2014 ze dne 24. 6. 2015, usnesení VS v Praze sp. zn. Nco 170 ze dne 4. 1. 1994). 4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil při jednání odvolacího soudu dne 31. 8. 2022, navrhl potvrzení napadeného rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného, požádal o přiznání náhrady nákladů řízení. Žalovaný vyjádřil stanovisko, že délka posuzovaného řízení byla přiměřená, nepovažuje za rozhodné, zda soud I. stupně hodnotil pouze délku za soudní řízení v rozsahu 4 a ¼ roku, případně za délku řízení před třemi stupni soudní soustavy a Ministerstvem spravedlnosti, tedy v rozsahu 4 a ¼ roku + 6 měsíců na předběžné projednání věci. V konkrétním případě pak by mělo být přihlédnuto k nižšímu významu řízení s tím, že zde dochází k řetězení kompenzačních žalob. Pokud žalobkyně v odvolání vznesla námitku, že k prodloužení řízení došlo vzhledem k pochybení odvolacího soudu, pak žalovaný k tomuto namítá, že se nejednalo v konkrétním případě o zrušení původního rozhodnutí z důvodu nepřezkoumatelnosti či jiných zásadních excesů, ale Nejvyšší soud zhodnotil jinak prodloužení původního řízení v návaznosti na vytíženost předsedkyně senátu Městského soudu v Brně, tedy soudu nevytíženějšího, a též vzhledem i k její činnosti na jiné agendě. K uvedeným okolnostem Nejvyšší soud nepřihlédl, zhodnotil je jinak. 5. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), jsou uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. e/, g/ o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné. 6. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též„ Listina“) každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. 7. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 8. Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též jen„ OdpŠk“). 9. Podle ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. 10. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a/ celkové délce řízení, b/ složitosti řízení, c/ jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d/ postupu orgánů veřejné moci během řízení a e/ významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 OdpŠk). 11. Ve věci byl uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod spisovou značkou 255 C 84/2014 (dále jen„ posuzované řízení“), v němž žalobkyně vystupovala v postavení strany žalující, žádala přiznání odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 118 664 Kč s příslušenstvím, rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 341/2015-78 ze dne 14. 11. 2018, který nabyl právní moci dne 4. 1. 2019, bylo žalobkyni přiznáno zadostiučinění ve výši 77 500 Kč s příslušenstvím. 12. V projednávané věci byl tedy žalobkyní uplatněn nárok v pořadí ve druhém kompenzačním řízení ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení; zde vznesla žalobkyně požadavek na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 95 000 Kč s příslušenstvím (změna žaloby týkající se nároku na zaplacení další částky ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím za délku tohoto kompenzačního řízení nebyla připuštěna, jak uvedeno v odůvodnění rozsudku pod bodem 4.). 13. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně se sice dostatečně zabýval objasněním průběhu posuzovaného řízení (sp. zn. 255 C 84/2014), nicméně nedospěl ke správnému závěru k otázce celkové délky řízení a její přiměřenosti. V tomto směru lze souhlasit s námitkou žalobkyně, že soud I. stupně nevymezil délku posuzovaného řízení (4 roky a 10 měsíců) v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017) přijatou v kontextu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle níž je třeba do délky posuzovaného řízení zahrnout i fázi uplatnění nároku u žalované (maximálně 6 měsíců), což je v daném případě i doba od 10. 3. 2014 do podání žaloby u soudu dne 10. 9. 2014, která by celkovou délku posuzovaného řízení prod