44 CO 143/2021-68 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2021, č. j. 33 C 218/2020-43 bylo rozhodnuto tak, že řízení se do výše 10 % úroku z prodlení z částky 34 019 Kč za den 29. 5. 2020 a z částky 50 625 Kč za den 29. 5. 2020 v kapitalizované výši 14 Kč zastavuje (výrok I.), žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 16 875 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 30. 5. 2020 do zaplacení a kapitalizované úroky z prodlení z částky 50 625 Kč za období od 30. 5. 2020 do 26. 11. 2020 ve výši 2 484 Kč, to vše ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), žaloba co do částky 17 144 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 30. 5. 2020 do zaplacení byla zamítnuta (výrok III.), žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 15 186 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok IV.). 2. Proti rozsudku soudu I. stupně podal včasné a přípustné odvolání žalovaný, navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadené části výroku II. změnil tak, že žaloba bude zamítnuta i co do částky 16 875 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 16 875 Kč od 30. 5. 2020 do zaplacení. V odůvodnění odvolání žalovaný uvedl, že žalobce se žalobou původně domáhal vydání rozhodnutí, kterým mělo být žalovanému uloženo zaplatit žalobci nemajetkovou újmu ve výši 84 644 Kč, a to v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřeně dlouhém řízení ve věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 25 C 159/2013. Ohledně částky 50 625 Kč žalovaný v průběhu řízení nárok žalobce uznal, částku zaplatil. V řízení proto bylo pokračováno pro částku 34 019 Kč; napadeným rozsudkem byla žaloba ohledně částky 17 144 Kč s úrokem z prodlení výrokem III. zamítnuta. Zbývající žalobcem požadované plnění ve výši 16 875 Kč odpovídá částce, pro kterou žalovaný plnění žalobci snížil z důvodu složitosti věci a počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc projednávána. Uvedené snížení základní částky 67 500 Kč považuje žalovaný za důvodné a souladné s předpoklady dle ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a judikaturou Nejvyššího soudu. Žalovanému nelze přičítat k tíži využití opravných prostředků účastníky, věc byla posuzována ve třech instancích, bylo vyslechnuto několik svědků, věc co do obtížnosti nijak výrazně nevybočuje. Soud I. stupně v rámci provádění dokazování zjistil ze spisu Okresního soudu Brno – venkov sp. zn. 25 C 159/2013, že manželé [příjmení] podali žalobu na zaplacení 100 000 Kč (tato částka představovala zálohu na kupní cenu, kterou měli žalobci uhradit žalovanému na základě smlouvy o budoucí smlouvě kupní), žalobci však od smlouvy odstoupili, jelikož zjistili, že nemovitá věc nemá právně zajištěn přístup a přípojky vedou přes cizí pozemek, žádali zálohu vrátit. Žalobci rovněž tvrdili neplatnost dotčené smlouvy pro omyl jednajících, žalovaný se bránil účelovostí tohoto tvrzení s tím, že se jednalo o standardní developerský projekt a zajištění přístupu k nemovitosti a vlastnictví přípojek bylo v řešení, jak je u podobných projektů obvyklé. Právě v závislosti na skutkových tvrzeních žalobců (ohledně vad předmětu koupě) bylo nutné v řízení vyžádat spis stavebního úřadu, bylo prováděno dokazování výslechem několika svědků, v řízení bylo rovněž rozhodováno o změně žaloby. Na základě provedeného dokazování soud I. stupně učinil nesprávný závěr, že se jednalo o jednoduchou věc; právě s ohledem na tvrzené skutečnosti žalobců (mj. vady předmětu koupě), zajištění důkazních prostředků, různost provádění důkazních prostředků i procesní složitost (změna žaloby) je třeba shledat jistou míru složitosti označeného řízení, pro níž pak bylo žalovaným přistoupeno ke snížení přiměřeného zadostiučinění. 3. Žalobce se k odvolání žalovaného vyjádřil písemně dne 3. 9. 2021, navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadené části jako věcně správný potvrdil. Vyplacenou náhradu Ministerstvo spravedlnosti snížilo při konečném výpočtu o 25 % pro údajnou (nad) složitost. Bylo prokázáno, že průtažný spor k řešení nijak složitý nebyl. Oba soudy, I. i II. stupně, v podstatě celou věc rozhodly na základě posouzení neplatnosti jedné jediné listiny, tj. neplatné smlouvy o smlouvě budoucí, kterou měl nalézací soud k dispozici hned od počátku řízení. Z této listiny soudy vyvodily, že dlužnou částku měl [jméno] [příjmení] bez dalšího vrátit a tím pádem nemohl ani uplatnit smluvní pokutu, sjednanou rovněž v této neplatné smlouvě o smlouvě budoucí. Výše žalované částky byla od počátku nesporná, tj. záloha ve výši 100 000 Kč. Věc nijak nezkomplikoval ani neučinil složitější fakt, že soud vyžádal spis stavebního úřadu, když jeho obsah nakonec pro rozhodnutí ve věci samé nepovažoval za relevantní, žádné závěry z něj ani z jiných důkazů, než byla jediná neplatná smlouva, nemusel vyvozovat. Zásadní průtah ve věci způsobilo to, že soud I. stupně vydal nepřezkoumatelný a procesně zmatečný rozsudek (tj. první rozsudek I. stupně) a díky tomu k novému, obsahově a procesně správnému rozsudku I. stupně došlo až o 2 roky a 7 měsíců později. Kvůli tomu ovšem MS nebylo oprávněno snížit náhradu o 25 % Nejvyšší soud ČR vícekrát judikoval, že vydávání nepřezkoumatelných rozsudků, díky nimž dochází k opakovaným řízením na jednotlivých stupních, je důvodem kvalifikovaných průtahů (NS ČR 30 Cdo 1328/2009 a 30 Cdo 2065/2018 a 30 Cdo 1328/2009). Soud I. stupně rozhodl nesprávně o náhradě nákladů řízení, neboť neměl odměnu právního zástupce dle AT krátit poměrem úspěchu a neúspěchu, protože šlo o věc, kde je rozsah vyhovění na zvážení soudu, který je vázán pouze horní hranicí žalované částky dle petitu. Žalobce se sám do výroku o náhradě nákladů řízení neodvolal, žalovaný však ano, věc by proto měla být posouzena dle aktuálního výkladu procesních pravidel. 4. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalovaného bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), jsou uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. 5. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též„ Listina“) každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. 6. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 7. Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. – dále též jen„ OdpŠk“). 8. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a/ celkové délce řízení, b/ složitosti řízení, c/ jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d/ postupu orgánů veřejné moci během řízení a e/ významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.). 9. Ve věci byl uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 25 C 159/2013 (dále jen„ posuzované řízení“), v němž žalobce vystupoval v postavení žalované strany (§ 13, § 31a OdpŠk). 10. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně se dostatečně zabýval objasněním průběhu posuzovaného řízení a dospěl ke správnému závěru, že v daném případě, kdy řízení trvalo po dobu 5 let a 6 měsíců (od 24. 7. 2013 do 23. 10. 2019; žaloba žalovanému doručena až dne 7. 4. 2014), došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, jemuž odpovídá odškodnění peněžitou formou, neboť samotné konstatování porušení práva v daném případě nelze považovat za dostatečné. Správně též soud prvního stupně vycházel při stanovení výše zadostiučinění ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 58/2011- dále jen„ stanovisko“). 11. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně ohledně jím určené výše základní částky peněžního odškodnění nemajetkové újmy při dolní hranice rozpětí, tj. v částce 15 000 Kč za rok (z toho za první dva roky posuzovaného