44 CO 166/2020-174 — Krajský soud v Brně

1. Nadepsaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 80 652 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení od 29.5.2019 do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 280 495 Kč s úrokem z prodlení z částky 213 257 Kč od 29.5.2019 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 67 238 Kč od 17.5.2020 do zaplacení (výrok II.), a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 34 049,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně (výrok III.). 2. Po provedeném řízení soud prvního stupně částečně shledal důvody pro přiznání žalobkyní požadovaného peněžitého zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 67/2011, které trvalo 8 let, 9 měsíců a 24 dní, což lze považovat na nepřiměřeně dlouhou dobu. Odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu představující stav nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byla žalobkyně v důsledku podkladového řízení uvedena, odpovídá částce 18 000 Kč za první dva roky řízení a dále 18 000 Kč za každý následující rok. Z uvedeného dovodil celkovou částku zadostiučinění zvýšenou po vyhodnocení jednotlivých dalších modifikačních kritérií (složitost věci - 30%, jednání poškozené + 20 %, průběh řízení před čtyřmi instancemi – 20%, postup soudu bez procentního promítnutí a význam věci pro poškozenou + 50 %) o dalších 20 % navíc na celkovou částku ve výši 168 840 Kč. Tuto pak ponížil o již dobrovolně vyplacené zadostiučinění ve výši 88 188 Kč. Žalované tak uložil zaplatit žalobkyni rozdíl mezi uvedenými částkami a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. K přisouzené částce soud prvního stupně přiznal žalobkyni též příslušenství spočívající v zákonném úroku z prodlení. 3. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání do výroku I. a III. z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Soud prvního stupně pochybil při stanovení základní částky zadostiučinění částkou 18 000 Kč, což postrádá oporu v provedeném dokazování i judikatuře, když délka posuzovaného řízení nebyla extrémní ani značně dlouhá, než bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, zejména z pohledu složitosti řízení dané počtem instancí a skutkovou a právní složitostí s ohledem na předmět řízení, jímž byla škoda na zdraví žalobkyně vyžadující rozsáhlé dokazování. [jméno] žalobkyně složitost řízení ve svých podáních v posuzovaném řízení připouštěla v žádostech o odročení. Žalovaná odkazuje na judikaturu, v níž bylo konstatováno, že částka 15 000 Kč je částkou základní a pouze výjimečně lze uvažovat o použití jiné sazby, což však není posuzovaný případ. Uvedenou základní částku by proto měl soud brát jako výchozí i v daném případě. Rovněž tak soud prvního stupně pochybil při posuzování kritérií přiměřenosti délky, zejména v otázce jednání žalobkyně, kdy navýšil základní částku o 20 %, přičemž jednání byla opakovaně v přiměřených lhůtách nařizována a k délce řízení z tohoto pohledu přispěla též žalobkyně dvěma žádostmi o odročení i žalovaná strana posuzovaného řízení jednou žádostí o odročení nařízeného jednání, což nelze přičítat k tíži státu. Nelze taktéž akceptovat navýšení základní částky z hlediska kritéria významu řízení pro žalobkyni o 50 %. Dovolací soud ve své judikatuře stanovil maximální celkové zvýšení základní částky v rozsahu 50 %. Ačkoliv byl význam řízení pro žalobkyni vyšší, tento byl dán do pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v [obec] v posuzované věci, kdy žalobu v celém rozsahu zamítl, a žalobkyni bylo zřejmé, že nebyla úspěšná. Následující úsek řízení, v němž žalobkyně využila mimořádných opravných prostředků v podobě dovolání a ústavní stížnosti, které byly odmítnuty, z toho ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, již nemohl mít pro žalobkyni zvýšený význam. Při rozhodování o nákladech řízení soud prvního stupně při stanovení tarifní hodnoty sporu nesprávně vycházel z § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, když měl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, již žalovaná cituje, tuto stanovit podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Z uvedeného důvodu měla být žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 25 047 Kč. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla změnu napadeného rozsudku v napadených výrocích zamítnutím žaloby a nové rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. 4. Výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně napadla odvoláním také žalobkyně. Předně namítla, že soud prvního stupně stanovil základní částku odškodnění jako příliš nízkou, když nepřihlédl k jí namítanému faktoru inflace od doby, kdy bylo stanoviskem Nejvyššího soudu stanoveno rozpětí 15 000 – 20 000 Kč za rok trvání řízení. Stanovisko Nejvyššího soudu vycházející z 5 až 7 let staré judikatury Evropského soudu pro lidská práva považuje za od počátku zastaralé. Nejvyšší soud jím rozhodně nechtěl říci, že dochází k inflaci lidských práv a že jejich hodnota klesá, a neuvádí, že je jedno, jak bude v budoucnu inflací snížena hodnota peněz vyplácených jako náhrada za zásah do lidských práv. Žalobkyně čekala na rozhodnutí ve věci poškození svého zdraví téměř deset let, jedná se tedy o mimořádně dlouhé řízení. Přiměřená základní částka by se proto měla blížit horní hranici základní částky. Jelikož Evropský soud pro lidská práva, z jehož judikatury dovolacím soudem stanovené rozpětí základního ročního odškodnění vychází, přiznává odškodnění v eurech, mělo by se podle žalobkyně při určení výše základní náhrady v kompenzačním řízení vycházet z aktuálního směnného kurzu koruny vůči euru. Podle žalobkyně by tak měla být základní roční částka stanovena ve výši 25 000 Kč. Při odškodnění újmy by se nemělo vycházet z poměrů, kdy posuzované řízení bylo zahájeno, ale až v době skončení tohoto řízení, kdy bylo rozhodnuto o posledním prostředku nápravy. Pokud jde o posuzovanou složitost řízení, žalobkyně namítá, že obtíže při zajištění substituce, jimiž odůvodňovala žádosti o odročení, neznamenají, že je věc složitá pro soud, který je s věcí obeznámen a soustavně na ní pracuje. Snížení základního odškodnění o 30 % z důvodu složitosti řízení považuje žalovaná za nepřiměřené, když i žalovaná tak učinila jen v rozsahu 15 %. Podle žalobkyně nebyla posuzovaná věc nijak zvláště složitá, a proto by měla být základní částka naopak zvýšena o 30 %. Pokud jde o jednání poškozené, soud prvního stupně správně zjistil, že žalobkyně se na průtazích v řízení nepodílela a snažila se věc urychlovat, nicméně za adekvátní nelze považovat navýšení jen o 20 %, nýbrž jí navrhovaných 30 %. Pokud soud prvního stupně snížil základní náhradu o 20 % z důvodu počtu instancí, které ve věci rozhodovaly, podle žalobkyně by pro nepatrný podíl řízení o mimořádných opravných prostředcích na celkové délce řízení neměla být základní částka vůbec snižována. Naopak by měla být zvýšena pro postup soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které se na průtazích podílely podstatně, přičemž za spravedlivé považuje navýšení o 20 %. Závěrem navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně v napadených výrocích tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů. 5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně označila odvolání za nedůvodné. Ke zohlednění faktoru inflace v rámci zadostiučinění se již v minulosti negativně vyjádřila judikatura, na niž odkazuje, podle níž na přiměřenost výše základní částky nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny. Žalobkyní namítaná nesložitost řízení neodpovídá povaze sporu, v němž byla řešena problematika provedení operace lege artis, což je jedna z nejsložitějších věcí řešených obecnými soudy. Fakt, že žalobkyně sama přiznávala věci skutkovou složitost, se nyní snaží zmírnit poukazem na pouhou složitost nastudování materie pro účely substituce a s tím spojené finanční zatížení žalobkyně, což nemůže obstát, uvedl-li zástupce žalobkyně k výzvě nalézacího soudu přípisem z 21.10.2019, že žalobkyni poskytuje své právní zastoupení zdarma. Požadavek žalobkyně na navýšení odškodnění o 30 % z důvodu jednání poškozené oproti navýšení přiznanému soudem prvního stupně o 20 % považuje žalovaná za ničím neodůvodněný požadavek. Požadavek na nesnížení základní částky odškodnění o 20 % z důvodu počtu soudních instancí neodpovídá ustálené judikatuře, která naopak dovodila, že počet soudních instancí zakládá objektivní složitost věci nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení bez ohledu na to, zda opravné prostředky byly podávány důvodně či nikoliv. S ohledem na uvedené tedy žalovaná navrhla potvrzení napadeného výroku II. 6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované uvedla, že jí nelze přičítat k tíži, že si soud vyžádal množství znaleckých posudků, vyslechl jejich zpracovatele a měl