44 CO 166/2021-67 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2021, č. j. 61 C 169/2019-45 bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 206 100 Kč s 10 % úroky z prodlení od 2. 9. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 70 534,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II.). 2. Proti rozsudku soudu I. stupně podala včasné a přípustné odvolání žalovaná, navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítne, žalobci uloží povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v souladu s ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a v souladu s ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. V odůvodnění odvolání žalovaná uvedla, že způsob, jakým soud I. stupně dospěl k výpočtu přiměřeného zadostiučinění je nesprávný, nepřezkoumatelný a zcela v rozporu s ustálenou judikaturou ESLP, zejména pak se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Žalovaná zcela odkazuje na své vyjádření k žalobě ze dne 13. 4. 2020 a na závěrech tam uvedených plně setrvává. Posuzovaná věc byla skutkově složitější, vykazovala jistou míru procesní složitosti, rovněž v důsledku chování žalobce (resp. z důvodu nepříznivého zdravotního stavu jeho právního zástupce) došlo objektivně k prodloužení řízení, když dne 23. 6. 2016 byla soudu doručena žádost o odročení z důvodu plánované operace zástupce žalobce, jednání bylo v reakci na žádost odvoláno a nařízeno až na 17. 1. 2017. Žalovaná je dále toho názoru, že význam řízení pro žalobce lze hodnotit jako minimálně standardní; v dané věci se jednalo o zaplacení částky ve výši 1 461 200 Kč s příslušenstvím, jedná se tedy o spor o peněžité plnění, kdy tento typ řízení nespadá do kategorie řízení se zvýšeným významem. V napadeném rozsudku je také chybně uvedeno, že žalobci v době zahájení sporu v roce 2009 bylo 71 let, tento údaj není správný, bylo mu 68 let, v době pravomocného ukončení sporu bylo žalobci 77 let, což ovšem nezakládá automatické navýšení základní částky o 50 % za rok 2017 a následujících 9 a 1/3 měsíce roku 2018. Posuzované řízení trvalo 9 let a 5 měsíců, tuto délku řízení nelze v žádném případě označit za extrémní, při výpočtu odpovídajícího zadostiučinění proto soud měl vycházet ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok (za první dva roky řízení pak ve výši jedné poloviny). Pokud jde o zhodnocení postupu soudu, žalovaná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013, v němž dovolací soud uvádí, že nesprávný úřední postup, za který je žalobci poskytováno zadostiučinění, nemůže zároveň představovat okolnost, za kterou by mělo být poskytované zadostiučinění navyšováno. Pokud soud I. stupně v daném případě přistoupil k navýšení odškodnění, dostalo se žalobci odškodnění z téhož důvodu dvakrát. Žalovaná vytkla soudu I. stupně nesprávný postup při výpočtu náhrady nákladů řízení přiznaných žalobci; správná výše nákladů měla být vypočtena v souladu s ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a v souladu s ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., nesprávně byla přiznána náhrada nákladů za úkon podání žádosti o odškodnění u příslušného orgánu (§ 31 odst. 4 zák. č. 82/1998 Sb.). 3. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil písemně dne 1. 9. 2021, navrhl potvrzení napadeného rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného. Námitku žalované, že rozsudek soudu I. stupně je nepřezkoumatelný žalobce nepovažuje za důvodnou. Výpočet náhrady učiněný soudem I. stupně je sice o něco vyšší, než by bylo běžné, avšak rozsudek je srozumitelný a nijak nevybočuje z rámce doporučeného stanoviskem Nejvyššího soudu z roku 2011, výpočet odpovídá charakteru tohoto řízení, ve své konečné výši má být určena dle uvážení soudu. Stanoviskem doporučené základní rozpětí náhrady, tj. 15 000 – 20 000 Kč ročně, bylo zachováno, nalézací soud tento parametr nezměnil, pouze pro poslední časový úsek (nad 75 let žalobcova věku) vypočtenou náhradu o 50 % základní částky zvýšil a pro první dva roky jej nekrátil na polovinu (stále z něj vycházel). Žalobce se ohradil proti námitkám žalované týkající se kritéria chování poškozeného, který měl způsobit prodloužení řízení, tento argument považuje za zcela nepřípadný, žalobce žádal o odročení pouze dvakrát, poprvé v řádu týdnů z důvodu dovolené právního zástupce, podruhé z důvodu operace v červnu 2016, kdy již počátkem srpna, tj. po 6 týdnech oznamoval, že je již zdravotně způsobilý; není vinou žalobce, že jednání bylo nařízeno až na leden 2017. Žalobce také nepovažuje za případné námitky žalované ke kritériu významu řízení pro žalobce, tj. že tento význam byl pro žalobce minimálně standardní, dále ani k otázce složitosti věci. Pokud jde o vyjádření žalované týkající se kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení, pak matoucím způsobem poukazuje, že nesprávný úřední postup, zakládající nárok na odškodnění, nemůže být současně důvodem pro navýšení odškodnění, tento (proti) argument nedává pro zde posuzovanou věc smysl. Nalézací soud dle žalobce svoje rozhodnutí, tj. výpočet zadostiučinění, dostatečně odůvodnil i s ohledem na věk a dlouhodobě velmi vážný zdravotní stav žalobce, stejně tak se vypořádal s argumentací žalované v tom smyslu, že je de facto běžné, že se v podnikatelských vztazích neplatí. Rozhodně nebylo nic běžného na tom, že se žalobce musel 10 let domáhat zaplacení své prokázané pohledávky a že nakonec, velmi nemocný a sporem unavený, souhlasil se smírem, kdy dostal po 10 letech jen cca 2/3 jistiny. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení, žalobce ponechal na rozhodnutí soudu určení výše této náhrady. 4. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalované bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), jsou uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je pouze z části důvodné. 5. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též„ Listina“) každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. 6. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 7. Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. – dále též jen„ OdpŠk“). 8. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a/ celkové délce řízení, b/ složitosti řízení, c/ jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d/ postupu orgánů veřejné moci během řízení a e/ významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.). 9. Ve věci byl uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 Cm 68/2009, později pod sp. zn. (12) 7 Cm 68/2009 (dále jen„ posuzované řízení“), v němž žalobce vystupoval v postavení žalující strany (§ 13, § 31a OdpŠk). 10. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně se dostatečně zabýval objasněním průběhu posuzovaného řízení a dospěl ke správnému závěru, že v daném případě, kdy řízení trvalo po dobu 9 roků a 5 měsíců (od 6. 5. 2009 do 23. 10. 2018), došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, jemuž odpovídá odškodnění peněžitou formou, neboť samotné konstatování porušení práva v daném případě nelze považovat za dostatečné. Správně též soud prvního stupně vycházel při stanovení výše zadostiučinění ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo] 2011). Stanovisko žalované, že řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé a žaloba by proto měla být zamítnuta, odvolací soud hodnotí jako extrémní, v konkrétním případě zcela neadekvátní. 11. Odvolací soud se však neztotožnil s dalším závěrem soudu prvního stupně, a to ohledně jím určené výše základní částky peněžního odškodnění nemajetkové újmy na samé horní hranici