44 CO 174/2021-214 — Krajský soud v Brně

1. Podanou žalobou domáhal se žalobce ve smyslu ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb. náhrady škody v částce [částka], kterou spatřoval v nedobytnosti pravomocně přisouzené pohledávky vůči [právnická osoba] s.r.o. jako dlužníkovi v řízení vedeném u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. [spisová značka], a to v důsledku průtahů v řízení a jeho nepřiměřené délky, kdy po skončení řízení po 7 letech a 7 měsících se dlužník stal nesolventním a ke dni [datum] byl vymazán z obchodního rejstříku. Dále se domáhal odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení v částce [částka]. Obě pohledávky byly na žalobce převedeny smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou se [právnická osoba] LTD jako postupitelem. 2. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně žalobu v celém rozsahu zamítl. 3. Co se týká nároku na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, učinil závěr, že se jedná o tzv. osobnostní právo, tedy pohledávku vázanou na osobu jejího nositele, která nemůže být převedena na jinou osobu, pokud není oprávněným z osobnostního práva uplatněna. Z tohoto pohledu shledal smlouvu o postoupení této pohledávky za neplatnou dle § 588 občanského zákoníku (dále jen o. z.) s tím, že žalobce není k uplatnění tohoto nároku aktivně legitimován. Navíc s ohledem na uplatněnou námitku promlčení ze strany žalovaného shledal nárok promlčeným, když šestiměsíční promlčecí doba počala běžet dnem pravomocného skončení řízení, tj. dne [datum] a skončila dne [datum], žalobce však uplatnil svůj nárok u žalovaného až dne [datum], tedy v době, kdy nárok byl již promlčen. 4. Co se týká nároku na náhradu škody v podobě nedobytné pohledávky v důsledku nepřiměřené délky řízení, pak učinil závěr, že řízení vedené u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. [spisová značka] bylo nepřiměřeně dlouhé a současně zatížené i průtahy. V souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu se pak zabýval tím, v jaké reálné době by řízení mohlo skončit nebýt průtahů, a dospěl k závěru, že při správném a obvyklém chodu věcí by řízení mělo trvat nikoli 91 měsíců, ale 52 měsíců a mělo by být skončeno v září roku 2013. Současně pak uvedl, že žalobce přes poučení ze strany soudu neprokázal, že by žalovaný v posuzovaném řízení – společnost [právnická osoba] v tomto období byla solventní, neshledal tak příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. 5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, kde ve vztahu k nároku na náhradu škody nesouhlasil s výpočtem soudu I. stupně ohledně obvyklého chodu posuzovaného řízení v trvání 52 měsíců (4 roky a 4 měsíce) s jeho skončením v září 2013. Odkázal na jím předloženou výroční statistickou zprávu Ministerstva spravedlnosti, ze které však soud I. stupně nečerpal s tím, že posouzení odpovídající délky posuzovaného řízení nelze činit ze zprůměrovaných statistických dat, nýbrž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a postupu tohoto řízení. Soud I. stupně však neodůvodnil, proč pro něj adekvátní doba pro úkon soudu činí ve všech případech právě 6 měsíců, jaká hlediska a konkrétní okolnosti a postupy daného řízení bral soud I. stupně při svém výpočtu v potaz. Domnívá se proto, že předmětný výpočet soudu I. stupně je zcela nepředvídatelný, nepřezkoumatelný a rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení výpočtu adekvátní délky řízení. 6. Žalobce přitom trvá na tom, že při řádném průběhu řízení bez jakýchkoli průtahů ze strany soudu by řízení skončilo již v roce 2011 a v tomto roce byla společnost [právnická osoba] solventní. Má za to, že z provedených důkazů vyplynulo, že tato společnost byla v roce 2012 velmi aktivní, kdy dosáhla obratu cca 35 milionů Kč a k [datum] měla například na krátkodobých pohledávkách cca 8,5 milionů Kč. Soud I. stupně dospěl na základě předložené rozvahy k [datum] k závěru, že zůstatková cena dlouhodobého hmotného majetku společnosti činila k tomuto datu částku [částka], což účetně je pravda, nicméně se jedná o účetní zůstatkovou cenu, nikoli cenu tržní, kdy bez oprávek je tento samý majetek vykazován v ceně 1 milion Kč. 7. Stav společnosti [právnická osoba] o rok později k [datum] lze těžko posuzovat, neboť soud zajistil důkaz pouze v podobě daňového přiznání bez podrobnějších výkazů, přestože se jeví, že společnost na rok 2013 svou činnost výrazně utlumila, je velmi pravděpodobné, že v průběhu roku 2013 stále inkasovala pohledávky a prodávala svůj majetek. 8. Žalobce má za to, že k prokázání příčinné souvislosti postačuje prokázání alespoň částečné solventnosti dlužníka a ta dle jeho názoru byla i v roce 2013 a mohlo by dojít alespoň k částečnému uspokojení vzniklé škody. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit mu částku [částka] a nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů. 9. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání označil závěry soudu I. stupně za zcela správné, včetně závěru o reálné délce posuzovaného řízení do září 2013, kdy pak žalobce neprokázal solventnost společnosti [právnická osoba] a v důsledku toho i příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Dále souhlasil se závěrem soudu I. stupně ohledně promlčení nároku na náhradu nehmotné újmy a navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí a současně přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení v podobě paušální náhrady. 10. Odvolací soud poté, co přezkoumal napadenou část rozhodnutí soudu I. stupně, týkající se náhrady škody v částce [částka] (dle žalobcova upřesnění odvolání) z pohledu uplatněných odvolacích důvodů a po doplnění dokazování učinil závěr, že odvolání žalobce není důvodné. 11. Co se týká nároku žalobce na náhradu škody, spočívající v nedobytné pohledávce v důsledku průtahů v řízení, vedeného u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. [spisová značka] a insolventnosti dlužníka, pak je třeba uvést, že soud I. stupně postupoval v souladu s judikaturou (viz např. 30 Cdo 1943/2013, 30 Cdo 4987/2009, 30 Cdo 1549/2013), když nejdříve určil dobu, ve které – pokud by nebylo jednotlivých průtahů – by dané řízení mohlo a mělo proběhnout. Postupoval přitom správně, když vycházel z okolností daného individuálního případu, nikoli ze statistických údajů, které nemohou postihnout zvláštnosti každého jednotlivého řízení a jeho žádoucí průběh. 12. Pokud žalobce namítá, že soud I. stupně neodůvodnil, proč za odpovídající interval mezi jednotlivými úkony soudu zvolil dobu 6 měsíců, pak tuto volnou úvahu soudu lze označit za reálný odhad plynulého postupu soudu v řízení, když každé řízení nějakou dobu trvá, dané řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, kdy je běžné, že u každého ze soudů se věci vyřizují dle časového nápadu od nejstarších po novější a interval 6 měsíců se jeví reálným odhadem řádného postupu soudu s cílem rychlé a účinné ochrany práv a chráněných zájmů, tak jak má na mysli ust. § 6 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). 13. Odvolací soud se s těmito závěry soudu I. stupně o reálné době skončení posuzovaného řízení po odečtení konkrétních průtahů ztotožňuje a v tomto směru jeho závěry zcela akceptuje. 14. K závěru soudu I. stupně ohledně termínu řádného ukončení řízení bez průtahů v září roku 2013 pak žalobce přes dostatečné poučení soudu I. stupně dle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. nenavrhl relevantní důkazy, prokazující solventnost dlužníka – [právnická osoba] s.r.o., naopak i z důkazu opětovně provedeného před soudem odvolacím – přiznáním k dani z příjmu právnických osob za rok 2013 a rozvahy za tutéž dobu (založených na č. l. 168 a násl. spisu) bylo jednoznačně zjištěno a potvrzeny závěry soudu I. stupně o ztrátovém hospodaření dlužníka v roce 2013. 15. Pokud žalobce namítá, že je velmi pravděpodobné, že společnost [právnická osoba], resp. [právnická osoba], v průběhu roku 2013 ještě inkasovala pohledávky a prodávala svůj majetek, pak se jedná o pouhé spekulace, když nic takového v řízení prokázáno nebylo. Naopak v této souvislosti je možno vytknout původnímu žalobci v posuzovaném řízení – [právnická osoba] LTD, že v průběhu řízení nevyvinula dostatečnou obezřetnost při zajištění své budoucí pohledávky a při případném zjištění, že společnost [právnická osoba] prodává svůj majetek či inkasuje pohledávky, nezajistila dobytnost své pohledávky případným návrhem na nařízení předběžného opatření za účelem omezení dispozice dlužníka se svým majetkem či finančními prostředky na bankovních účtech, případně neuplatnila odporovací žalobu. 16. Odvolací soud se domnívá, že celkovou pasivitu žalobce v původním posuzovaném řízení ve prospěch ochrany a zajištění dobytnosti své pohledávky nelze akceptovat, když mnohý z výše naznačených kroků by mohl mít naději na úspěch a původní žalobce by si jím dobytnost své pohledávky pojistil, resp. by omezil riziko vzniku své škody na minimum (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1996/2010). 17. Jedná se tak o další důvod, který by bylo třeba vzít v potaz při posuzování oprávněnosti uplatněného nároku na náhradu škody (porušení prevenční povinnosti každého předcházet škodám