44 CO 186/2020-109 — Krajský soud v Brně

1. Nadepsaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 103 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 103 700 Kč od 20.4.2018 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Předmětem řízení byl návrh žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení o snížení výživného vedeného k návrhu žalobce u Okresního soudu ve [obec] pod sp. zn. Nc 151 [číslo]. Po provedeném řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, kdy žalobce zapomněl či si nebyl vědom skutečnosti, že podal návrh na zahájení řízení o snížení výživného dne 13.2.2012 do okamžiku, kdy zástupce žalobce podal dne 26.1.2016 návrh na pokračování v řízení, prokazatelně nemohlo dojít k žádnému negativnímu zásahu do psychické sféry žalobce, netrpěl žádným pocitem nejistoty, po celou dobu trvání průtahu v řízení (po dobu 4 let) neprojevil o řízení žádný zájem. Skutečnost, že průtažné řízení bylo stiženo vadou, v důsledku níž došlo k porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení, je nesporná. Jestliže žalovaný z uvedené skutečnosti vyvodil ve svém stanovisku z 27.8.2018 závěr, že došlo k porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení o jeho návrhu na snížení výživného, což označil za plnohodnotnou satisfakci, soud prvního stupně se s touto formou s ohledem na zjištěné okolnosti případu ztotožnil, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. 2. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Má za to, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil konstatování porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení učiněné žalovanou jako důvod pro zamítnutí žaloby, když k tomuto konstatování došlo až po podání žaloby u soudu po lhůtě pro mimosoudní řešení věci. Za této situace měl příslušné zadostiučinění žalobci přiznat přímo soud. Taktéž není relevantní zjištění, že by žalobce podal návrh bez podstatných náležitostí. Uvedené nemá žádný vliv na existenci nesprávného úředního postupu. Taktéž okolnost nečinnosti žalobce při urgencích vyřízení věci nemá na rozhodnutí ve věci žádný význam. Nesouhlasí se skutkovými závěry, že si nebyl vědom skutečnosti, že podal návrh na snížení výživného, což soud zjistil z korespondence zástupce žalobce s matkou nezletilé a že z toho lze dovodit, že žalobce nebyl ve stavu nejistoty, že by mu trvajícím průtahem a nečinností nevznikla žádná újma. Závěr o nevědomosti žalobce o probíhajícím průtažném řízení ve svém stanovisku, ve vyjádření k žalobě, jakož ani v průběhu řízení neučinil ani žalovaný, když pouze konstatoval porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení. Pokud takovou námitku žalovaný uplatnil, bylo to až po koncentraci řízení. Pokud měl soud prvního stupně za to, že byla úspěšně vyvrácena domněnka způsobené nemateriální újmy, měl žalobce odpovídajícím způsobem poučit o jeho povinnosti tvrzení a důkazní. Ani okolnost, že si žalobce řádně neplnil vyživovací povinnost a za to byl odsouzen, nemůže mít nepříznivý vliv na rozhodnutí ve věci. Taktéž nesouhlasí se závěry týkajícími se irelevantnosti vztahu nesprávného úředního postupu ke vztahu mezi žalobcem a nezletilou. Pokud jde o formu zadostiučinění v podobě konstatování porušení, tuto žalobce považuje za neadekvátní, když Evropský soud pro lidská práva ve své rozhodovací činnosti jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. Sjednocující stanovisko obsahuje závěr o dostatečnosti konstatace porušení práva za situace, která nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce. Navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno a žalobci přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že považuje napadený rozsudek za věcně zcela správný, zejména závěr, že žalobce si po většinu doby trvání průtažného řízení ani neuvědomoval, že řízení probíhá. Kritérium významu řízení pro poškozeného musí soud při posuzovaní nároku na přiměřené zadostiučinění hodnotit i v případě, že tato skutečnost nebyla účastníky výslovně tvrzena, a to s ohledem na § 132 o. s. ř., podle něhož soud pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. S ohledem na uvedené navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. 4. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), jsou uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích a v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné toliko ve vztahu k nákladovému výroku rozsudku pod bodem II. 5. Ve věci byl uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem způsobeným nepřiměřenou délkou řízení o snížení výživného vedeného k návrhu žalobce u Okresního soudu ve Znojmě (dále jen„ průtažné řízení“), uplatněný podle § 13, § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). 6. Odvolací soud se v projednávané věci ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé, když dospěl k závěru, že odvolací námitky žalobce nemají vliv na jeho věcnou správnost. Soud prvního stupně řádně objasnil skutkový stav a učinil i správné právní závěry co se týče formy zadostiučinění s ohledem na jím učiněný závěr o nepřiměřené délce průtažného řízení, kdy považoval za dostatečné toliko konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jestliže smyslem nynějšího kompenzačního řízení je odškodnění nemajetkového újmy vzniklé v důsledku stavu nejistoty, který účastník po dobu probíhajícího řízení pociťoval ohledně výsledku řízení, tak za situace, kdy bylo zjištěno, že žalobce o vedení průtažného řízení nic nevěděl, lze dovodit, že jeho nejistota objektivně vzato nebyla žádná, respektive nemohla být takového charakteru, aby odůvodňovala satisfakci peněžitou formou, nýbrž nanejvýše satisfakci ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době. 7. Odvolací soud se ztotožnil s námitkou žalovaného, že soud by měl přihlédnout ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo ve smyslu § 132 o. s. ř., tj. nejen ke skutečnostem tvrzeným účastníky. Tím spíše tento princip platí v případě kompenzačního řízení, jehož charakter, jak opakovaně dovodila judikatura Nejvyššího soudu, obecně odpovídá úpravě § 153 odst. 2 o. s. ř., jenž umožňuje soudu i překročit procesní návrhy účastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.11.2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Tudíž učinil-li soud prvního stupně z korespondence žalobce s matkou jeho dcery závěr, že si žalobce nebyl vědom probíhajícího řízení o snížení výživného nebo, že na tuto skutečnost zapomněl, tomuto závěru nelze ničeho vytknout, přestože tato skutečnost nebyla žalovaným v řízení výslovně uplatněna. Kompenzační soud je ve smyslu § 31a OdpŠk povinen aplikovat demonstrativní kritéria pro modifikaci základní částky, mezi něž patří i význam řízení pro poškozeného. Význam posuzovaného průtažného řízení pro poškozeného je pak povinen kompenzační soud zkoumat i z pohledu formy zadostiučinění, kdy v případě nepatrného významu bylo již v minulosti závazným sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 dovozeno, že postačí zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva. 8. Poskytl-li žalovaný žalobci uvedené konstatování až v průběhu kompenzačního řízení po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty k předsoudnímu projednání nároku, nemá již podle názoru odvolacího soudu soud v kompenzačním řízení jinou možnost, než žalobu zamítnout, aniž by na tuto skutečnost měla vliv žalobcem namítaná procesní okolnost, že již v té době nastala koncentrace řízení, což soud prvního stupně správně učinil. Přes uvedené však je třeba okolnost opožděného poskytnutí konstatování porušení práva žalobce vyhodnotit ve prospěch žalobce v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. 9. S ohledem na shora učiněné úvahy odvolacího soudu tudíž lze rozhodnutí soudu prvního stupně považovat za věcně zcela správné. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku I. potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. (výrok I.). 10. Pokud jde o výrok II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud se ztotožnil s argumentací žalobce, že v daném případě (byť žalobce nebyl úspěšný ohledně přiznání peněžité satisfakce) má žalobce s ohledem na prokázání důvodnosti základu žalovaného nároku bez ohledu na přiznanou výši či formu zadostiučinění nárok na plnou náhradu nákladů řízení, a to ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. Postup soudu prvního stupně, který v daném kompenzačním řízení apl