44 CO 207/2020-89 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2020, č. j. 42 C 74/2019-64 bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 242 EC 183/2010 ve výši 337 768 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), dále bylo žalobci uloženo zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). 2. Proti rozsudku soudu I. stupně podal včasné a přípustné odvolání žalobce, navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví, žalobci přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobce uvedl, že žaloba neměla být zamítnuta; soud I. stupně dospěl k nesprávným právním závěrům, pokud konstatoval, že k prodloužení celkového trvání posuzovaného řízení přispěl žalobce svým jednáním a procesním přístupem, přičemž současně soud uzavřel, že míra jeho přispění k prodloužení uvedeného řízení nemá vliv na již popsané průtahy způsobené v řízení samotným soudem I. stupně; k tomuto žalobce namítá, že pokud soud dospěl k závěru, že žalobce pouze přispěl k nepřiměřené délce řízení, měla tato skutečnost být zhodnocena jako kritérium pro snížení částky peněžitého zadostiučinění, nikoliv jako důvod pro zamítnutí žaloby. V této souvislosti žalobce odkázal také na judikaturu Nejvyššího soudu respektující závěry Evropského soudu. Soud I. stupně podle žalobce dále nesprávně vyhodnotil kritérium významu řízení pro poškozeného, neboť v posuzovaném řízení se jednalo o spor o částku cca 42 000 EUR, což je více než 1 000 000 Kč. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Pokud sám soud I. stupně konstatoval v bodu 30. odůvodnění rozsudku ve vztahu k žalobci, že míra jeho přispění k prodloužení uvedeného řízení nemá vliv na již popsané průtahy způsobené v řízení samotným soudem I. stupně, pak bylo namístě žalobci přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích. Žalobce má za to, že dokonce i v případě, když by jeho žaloba nebyla důvodná, měl soud zohlednit skutečnost, že předmětné řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a že tedy došlo k porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení, což se mělo promítnout v náhradě nákladů řízení. Žalobce dále dne [datum] doplnil odůvodnění odvolání odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2058/20; zdůraznil, že k nepřiznání zadostiučinění v penězích v soudním řízení má docházet pouze výjimečně. 3. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil u jednání odvolacího soudu dne [datum], sdělil, že odvolání považuje za nedůvodné, rozhodnutí soudu I. stupně za věcně správné, ústavně souladné, řádně odůvodněné ohledně výjimečného nepřiznání zadostiučinění v konkrétním případě. S ohledem na uvedené proto žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného, požádal o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. 4. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalobce bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), jsou uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 5. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též„ Listina“) každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. 6. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 7. Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.). 8. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a/ celkové délce řízení, b/ složitosti řízení, c/ jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d/ postupu orgánů veřejné moci během řízení a e/ významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.). 9. Ve stávající věci žalobce požaduje zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu nepřiměřenou délkou řízení v posuzovaném řízení, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 242 EC 183/2010. 10. Předně je třeba konstatovat, že soud I. stupně se dostatečně zabýval objasněním průběhu posuzovaného řízení a správně dospěl též k závěru, že v případě tohoto řízení došlo k porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení (viz bod 25. odůvodnění), tedy k porušení článku 38 Listiny základních práv a svobod; pro žalobce řízení trvalo 6 let 10 měsíců a 21 dnů. Současně však soud I. stupně také správně zhodnotil, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb. je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (k námitce žalovaného správně odkázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu ČR – rozsudek ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015), a správně uzavřel, že žalobci v pozici žalovaného v posuzovaném řízení žádná nemajetková újma vzniknout nemohla, neboť v uvedeném řízení zcela vědomě disponoval prokazatelně zfalšovanými listinnými důkazy, tudíž jeho nejistota se odvíjela pouze od okolnosti, zda a kdy bude v řízení jejich zfalšování zjištěno, tedy kdy bude zjištěn jeho nepoctivý úmysl a budou vyvozeny procesní důsledky; v dané situaci je bez významu, jak vysoká byla částka, která byla předmětem řízení, neboť již od počátku posuzovaného řízení si musel zdejší žalobce být vědom toho, s jakou důkazní pozicí do řízení vstupuje a o co opírá svá tvrzení, tedy musel si být vědom své povinnosti vrátit bezdůvodně nabytou částku požadovanou [právnická osoba]; odškodnění takové újmy by odporovalo základní zásadě, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního nepoctivého jednání. 11. Odvolací soud se s výše uvedeným hodnocením soudu I. stupně v projednávané věci ztotožnil a s odkazem na rozsudek NS ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015 (Účastníku, jehož nejistota ohledně výsledku řízení se omezuje na to, zda jeho nepoctivý úmysl bude prokázán, je okolností, která vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky tohoto řízení na jeho straně vyvrací.) dodává, že ze skutkových zjištění soudu I. stupně lze učinit jednoznačný právní závěr o tom, že uvedená úvaha se v konkrétním případě dala vztáhnout na jednání žalobce, který svým jednáním zahájení řízení způsobil, nejistotu ohledně výsledku řízení nemohl mít žádnou, jeho nejistota byla omezena jen na to, zda jeho nepoctivý úmysl bude prokázán a kdy. 12. Žaloba byla proto správně shledána nedůvodnou pro zjevnou neexistenci jednoho z právních předpokladů nároku a jako taková zamítnuta. 13. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku I. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.). 14. Pokud jde o napadený nákladový výrok II., odvolací soud dle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přistoupil ke změně tohoto výroku, když přihlédl ke skutečnosti podání stanoviska k uplatněnému nároku (dne [datum]) až po uplynutí šesti měsíců (dne [datum]), tj. až po podání žaloby (dne [datum]). Za této situace nebyla žalovanému náhrada nákladů řízení přiznána. 15. Odlišně pak odvolací soud zhodnotil úspěch žalovaného v odvolacím řízení, kde žalobce nebyl s odvoláním proti zamítavému rozhodnutí soudu I. stupně úspěšný (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), žalovanému byla přiznána náhrada hotových výdajů v paušální výši určené zvláštním právním předpisem po 300 Kč za dva úkony – příprava na jednání dne [datum], účast na jednání (§ 151 odst. 3 o. s. ř., § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.), celkem 600 Kč.