44 CO 23/2020-131 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2019, č. j. 2119 C 45/2018-47 bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 16 250 Kč spolu s 9 % úrokem z prodlení od 9. 11. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 625 Kč spolu s 9 % úrokem z prodlení z částky 95 750 Kč od 9. 11. 2018 do 12. 5. 2019, spolu s 9,75 % úrokem z prodlení z částky 22 625 Kč, byla zamítnuta (výrok II.), žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku ve výši 29 424 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.). 2. Proti rozsudku soudu I. stupně, a to pouze proti výroku II. a III., podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně, navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a žalobkyni přizná právo na plnou náhradu nákladů řízení. V odůvodnění odvolání žalobkyně namítla, že soud I. stupně učinil nesprávná zjištění ohledně skutkového stavu věci, učinil nesprávné právní hodnocení; nesprávně stanovil celkovou délku řízení pro odškodnění, měl vzít v úvahu, že podání žaloby dne 7. 11. 2011 muselo předcházet zákonem stanovené povinné předsoudní uplatnění nároku u MS ČR, toto žalobkyně podala dne 5. 5. 2011; soud pominul závaznou judikaturu ESLP, která klade na řízení odškodňovací a odškodnění případného nesprávného úředního postupu (průtahů) v něm podstatně vyšší nároky oproti tzv. řízením„ běžným“; soud nedodržel zákonný požadavek kladený na přesvědčivost soudního rozhodnutí a jeho přezkoumatelnost, to k otázce určení výše přiměřeného zadostiučinění, nejasný odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu ČR není srozumitelným vyjádřením k závěrům, neboť není zjistitelné, z čeho konkrétně soud I. stupně vycházel; závěr o tom, že řízení ve věci trvalo 6 let a 5 měsíců není správný, posuzované řízení včetně povinné předsoudní fáze probíhalo od 5. 5. 2011 do 19. 4. 2018, tedy bezmála 7 let; rozsudek soudu I. stupně je nepřezkoumatelný, i pokud jde o vyjádření závěru ke snížení základní částky o 5 % z důvodu složitosti řízení; nesprávný je též závěr, pokud soud I. stupně snížil základní částku o 5 % podle kritéria jednání poškozeného pro údajnou„ neprojednatelnost“ podaného dovolání v původním řízení, ze strany žalobkyně se nejednalo o obstrukční postup; za nedostatečné považuje žalobkyně zvýšení základní částky o 20 % odůvodňované v části 23. rozsudku (význam předmětu řízení pro poškozenou); žalobkyně nepovažuje za správné ani použití částky 15 000 Kč za jeden rok délky řízení, základní částka měla být stanovena vyšší, a to i vzhledem k inflačním důvodům; za nesprávný žalobkyně považuje též výrok o náhradě nákladů řízení, tento je zmatečný a nepřezkoumatelný, měla být přiznána náhrada za 9 účelně vynaložených úkonů právní služby a nikoliv za 8 (v odůvodnění rozsudku namísto osmi uvedeno jen šest). 3. Dále proti rozsudku soudu I. stupně podal včasné a přípustné odvolání žalovaný, navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. a III. změnil tak, že žaloba bude i v tomto rozsahu zamítnuta, žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovaný se v odůvodnění odvolání vymezil proti hodnocení kritéria významu řízení pro žalobkyni, jak bylo vyjádřeno soudem I. stupně. Podle žalovaného soud neměl žádný skutkový podklad ke zjištění o vyšším významu věci pro žalobkyni a rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14); soud I. stupně proto nesprávně navýšil zadostiučinění o 20 % z důvodu vyššího významu předmětu řízení pro žalobkyni; základní částka 81 250 Kč dle názoru žalovaného měla být snížena o 10 % z důvodu složitosti řízení na 73 125 Kč a při tom měla zůstat. Soud I. stupně dále nesprávně a nepřezkoumatelně přiznal žalobkyni odměnu za 8 úkonů právní služby, ovšem v závorce odůvodnění jich vypočítává jen 6 (viz bod 27. odůvodnění rozsudku soudu I. stupně). 4. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalobkyně i žalovaného byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnými osobami (§ 201 o. s. ř.), jsou uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. d/, e/, g/ o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům. 5. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též„ Listina“) každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. 6. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 7. Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.). 8. Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 2 cit. zák.). 9. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a/ celkové délce řízení, b/ složitosti řízení, c/ jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d/ postupu orgánů veřejné moci během řízení a e/ významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.). 10. Předně je třeba konstatovat, že soud I. stupně se dostatečně zabýval objasněním průběhu posuzovaného (kompenzačního) řízení, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 238 C 218/2011 a správně dospěl též k závěru, že v případě tohoto řízení došlo k porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení, tedy k porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod. 11. Při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. l věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při posuzování odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je tak v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a § 15 citovaného zákona, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (§ 15 odst. 2) – viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017. Takzvané kompenzační řízení je tedy zahájeno dnem, kdy žalobce (zde žalobkyně) uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu, neboť předběžné uplatnění nároku podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. je obligatorní zákonnou podmínkou pro případné uplatnění práva u soudu (§ 14 odst. 3 se spojení s § 15 odst. 2 zákona), na mimosoudní projednání nároku pak navazuje, je-li neuspokojený nárok uplatněn žalobou, řízení soudní, které může probíhat na všech stupních soudní soustavy, příp. i před Ústavním soudem. 12. Vyšel-li soud I. stupně ze skutečnosti, že do celkové délky posuzovaného kompenzačního řízení (od 7. 11. 2011 do 19. 4. 2018, tj. 6 roků a 5 měsíců) nelze zahrnout fázi předběžného projednání nároku u příslušného úřadu (u MS ČR nárok uplatněn dne 5. 5. 2011), je jeho právní posouzení věci nesprávné; v konkrétním případě do celkové délky řízení nutno započítat i dobu předběžného projednání, tj. 6 měsíců (odškodnění ve výši 73 125 Kč pak bylo uhrazeno až po podání žaloby dne 13. 5. 2019). 13. Soud I. stupně nepochybil, pokud neshledal formu odškodnění konstatováním porušení práva za dostačující, správně učinil závěr, že je na místě poskytnutí satisfakce v peněžité formě, při stanovení přiměřeného zadostiučinění též správně zvolil základní roční částku odškodnění ve výši 15 000 Kč, což při celkové délce řízení 6 let a 11 měsíců (při snížení základní částky za první dva roky o 50 %) činí 88 750 Kč (z toho částka 73 125 Kč byla žalobkyni žalovaným uhrazena po podání žaloby; řízení částečně zastaveno usnesením č. j. 2119 C 45/2018-32 ze dne 1. 7. 2019). K odvolací námitce žalobkyně, že by odšk