44 CO 3/2020-125 — Krajský soud v Brně

1. Nadepsaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 380 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od 5.2.2016 do zaplacení (výrok I.), řízení co do zaplacení částky ve výši 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od 5.2.2016 do zaplacení zastavil (výrok II.) a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Žalobci se podanou žalobou domáhali náhrady nemajetkové újmy formou peněžitého zadostiučinění na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), která jim měla vzniknout v důsledku průtahů v řízení vedeném u [anonymizována dvě slova] v [obec] pod sp. zn. [spisová značka] týkajícího se změny sídla a posléze zrušení [právnická osoba], spol. s r. o., jež měla své sídlo na adrese jejich bydliště a o jehož zrušení žalobci prostřednictvím uvedeného, jimi vyvolaného, řízení usilovali. Po provedeném dokazování soud prvního stupně uzavřel, že s ohledem na zjištění, že žalobci nebyli účastníci uvedeného řízení, je třeba podle ustálené judikatury a závěrů příslušné odborné literatury dovodit, že mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy na straně žalobců není dána příčinná souvislost. V případě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, je poškozeným ve smyslu § 13 odst. 2 zákona OdpŠk, fyzická nebo právnická osoba, která byla přímo nesprávným úředním postupem dotčena, tj. osoba, u níž jsou vzniklá nemajetková újma a nesprávný úřední postup ve vztahu příčinné souvislosti. Přestože podle citovaného ustanovení má právo na náhradu škody včetně nemajetkové újmy kdokoliv, komu byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda bez ohledu na účast v řízení, uvedený závěr nelze vztahovat na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Dle ustálené judikatury nemá nárok na odškodnění za takovou nemajetkovou újmu vedlejší účastník, natož pak žalobci jako třetí osoby, které nebyly účastníky řízení. Soud prvního stupně zaujal též stanovisko k průtahům a průběhu samotného průtažného řízení, když konstatoval, že přes nečinnost v letech 2012 až 2014 bylo od zahájení řízení usnesením ze dne 18.3.2014 postupováno v řízení plynule s tím, že ve věci bylo s ohledem na cizí státní příslušnost společníků předmětné společnosti třeba ustanovit tlumočníka k překladu listin a doručovat do ciziny, což mělo objektivně vliv na délku řízení. Namítala-li žalovaná promlčení nároku žalobců, soud prvního stupně dovodil, že s ohledem na § 32 odst. 3 OdpŠk nedošlo k promlčení nároku ve stanovené šestiměsíční lhůtě od skončení průtažného řízení. 2. Proti tomuto rozsudku podali žalobci v zákonné lhůtě odvolání do výroku I. a III. z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. a), b), c), d), e), f) a g) o. s. ř. Namítají, že duchu zákona [číslo] Sb. neodpovídá nepřiznání nároku na odškodnění žalobcům za nemajetkovou újmu z titulu neučinění úkonu v přiměřené lhůtě či za průtahy v řízení, byť nebyli dle závěrů soudu prvního stupně účastníky předmětného řízení. Považují se nejen za vedlejší účastníky, ale i za navrhovatele a přímé účastníky, což ostatně soud prvního stupně v případě jednoho ze žalobců po určitou dobu trvání průtažného řízení připustil. Žalobci učinili vše, co jim umožňovala právní úprava, aby se bránili tomu, že určitý subjekt má sídlo na nemovitosti ve vlastnictví jednoho ze žalobců. Proti neaktivitě soudu podávali návrhy, jež jim právo umožňovalo. Kdyby nebylo žalobců, nikdo by se danou věcí nezabýval a věc by se nevyřešila. Podle judikátu Nejvyššího soudu v obdobné věci sp. zn. 30 Cdo 5289/2009 nejednání soudu k podnětu třetí osoby podle § 29 odst. 6 věty druhé obch. zák. může založit odpovědnost pro nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti učinit úkon v přiměřené době. Žalobci též nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení nedošlo k průtahům. Již v roce 1996 žádal druhý žalobce Krajský obchodní soud v [obec] o nezasílání písemností [právnická osoba], spol. s r. o. na adresu sídla [právnická osoba], [ulice a číslo], neboť se jedná jen o formální sídlo, kde společnosti nesídlí, nýbrž na adresu [adresa]. Další návrhy a podání žalobců následovaly. Řízení ve smyslu dobrání se kýženého výsledku tak trvalo celkem 19 let, což není ničím odůvodněno. Také Veřejný ochránce práv, jehož závěry žalobci citují, vyslovil, že k průtahům a porušení práva v řízení došlo. Zásadní nečinnost soudu lze spatřovat od září 2006 [obec] toho, aby soud bez zbytečného odkladu zahájil řízení ve smyslu § 200b odst. 1 o. s. ř., nekonal a věc po více jak 4 letech vrátil obchodnímu rejstříku. S výjimkou období od února do června 2014, kdy řešil otázku jednatele společnosti, byl nečinný do března 2014, kdy zrušil společnost s likvidací; rozhodl tak nepravomocně po více jak 10 letech. Potřeba doručování listin do ciziny či překlady do cizího jazyka neodůvodňují trvání řízení v řádu desítek let. Žalobci se na průtazích nijak nepodíleli. Připomínají judikaturu Ústavního soudu, podle níž není pro posuzování zbytečných průtahů v řízení rozhodné, zda k nim došlo ze subjektivních či objektivních příčin na straně soudu. Takové průtahy nelze vykládat k tíži těch, kteří od soudu očekávají rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva bere v potaz i pokročilý věk poškozené osoby, který vyžaduje rychlejší řízení, což je i případ žalobců. Soud prvního stupně zcela nesprávně pojal myšlenku, k jaké nemajetkové újmě u žalobců došlo. Dle žalobců tato újma spočívá de facto v újmě psychické, již musí během neodůvodněně dlouhého řízení účastníci čelit. Nikomu by se nelíbilo, že na jeho adresu, do jeho privátního prostoru, jímž je osobní bydlení, chodí exekuční příkazy, vstupuje do něj nezvaná osoba jako exekutor a sepisuje věci, jejichž vyloučení se následně musí domáhat soudně. Má-li soud prvního stupně za to, že je v pořádku, pokud se žalobci s prvním podnětem obrátili na Krajský soud v Brně dne 23.5.1996 a jejich požadavku bylo vyhověno až 23.10.2015, dochází jeho zamítavým rozhodnutím k porušení jejich práv daných § 2 odst. 3, § 3 bod a) a e), § 8 a § 6 odst. 2 in fine, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. S ohledem na uvedené navrhli zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně změnu tak, že odvolací soud žalobě zcela vyhoví. 3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za věcně správné, kdy zejména s ohledem na judikaturu nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení nenáleží ani vedlejšímu účastníkovi řízení, tj. ani osobě nepochybně mající na věci právní zájem. Tím spíše pak osobě, jež je sice nějakým způsobem na výsledku sporu zainteresována, avšak účastníkem řízení není vůbec. V případě, že by byl odvolací soud odlišného názoru, žalovaná považuje za důvodnou jí v řízení vznesenou námitku promlčení, kterou však soud prvního stupně posoudil nesprávně. Zdůrazňuje, že do 18.3.2014 neprobíhalo žádné řízení, nelze tedy dovodit, že by zde byl nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku jakéhokoli řízení. Ve hře byla pouze povinnost učinit úkon v přiměřené lhůtě, jak ostatně uvádí i žalobci citovaný judikát Nejvyššího soudu. Tímto úkonem mělo být zrušení společnosti s likvidací. Povinnost učinit úkon směřující ke zrušení společnosti přestal soud porušovat 18.3.2014, kdy zahájil z moci úřední řízení o zrušení společnosti. Podle žalované uplatňují žalobci dva nároky: 1) za porušení povinnosti učinit úkon, tj. za dobu, kdy soud porušoval povinnost zahájit řízení o zrušení společnosti, tj. do 18.3.2014 a 2) za nepřiměřenou délku řízení, tj. za dobu, kdy již bylo vedeno řízení o zrušení společnosti, tj. od 18.3.2014. První z nároků je promlčen, neboť nesprávný úřední postup skončil dne 18.3.2014, kdy byl úkon učiněn a žalobci o tom byli informováni dopisem místopředsedy Krajského soudu v [obec] z 16.6.2014. Nárok se tak promlčel dne 18.9.2014. Nárok za nepřiměřenou délku samotného řízení, zahájeného 18.3.2014, není promlčen, avšak toto řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. I v případě úvah, že by žalobcům měl v obecné rovině nárok na zadostiučinění náležet, bylo by nutno se zabývat otázkou, zda a kdy byl soud povinen přistoupit ke zrušení společnosti. Z judikatury citované žalobci je možno dovodit povinnost s odkazem na § 29 odst. 6 obch. zákoníku. Tato starší judikatura však nereflektuje postupné změny právní úpravy týkající se sídla společnosti. Do roku 2009 platilo ustanovení § 19c odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., podle něhož sídlo musí být určeno adresou, kde právnická osoba sídlí skutečně, tedy místem, kde je umístěna její správa a kde se veřejnost můž