44 CO 759/2017-156 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2017, č. j. 48 C 191/2011-82 bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 282 017 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 4 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 2. Proti rozsudku soudu I. stupně podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně, navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě bude vyhověno, žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení, příp. napadený rozsudek bude pro nepřezkoumatelnost zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně namítla, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nepřípustně postaveno na tzv. souhrnu důkazů, přičemž není patrno, z kterého konkrétního důkazu soud I. stupně zjistil tu kterou skutečnost. Rozsudek je z tohoto důvodu nepřezkoumatelný, je také nepřesvědčivý, neboť jsou z něj patrny dokonce i protichůdné a vzájemně se de facto vylučující závěry. Žalobkyně konkrétně popsala, které pasáže odůvodnění jsou ve vzájemném rozporu. Za nedostatečné žalobkyně považuje i závěry uvedené v části odůvodnění napadeného rozhodnutí, v níž soud I. stupně uzavřel, že„ Do [datum] zákon o silniční dani v § 2 odst. 1 stanovil předmět daně na vozidla, kterým je přidělena státní poznávací značka v České republice, nebo jsou evidována v zahraničí a jsou používána nebo určena k podnikání, nebo v přímé souvislosti s ním, anebo k činnostem, z nichž plynou příjmy. Z provedených důkazů vyplynulo a žalobkyně také uvedla, že předmětným vozidlům byla přidělena státní poznávací značka a byla určena k podnikání a žalobkyně byla podnikatelem ve smyslu ust. § 2 obchodního zákoníku“ [příjmení] faktu z citovaného plynoucího na první pohled, že soud I. stupně nijak v návaznosti na tuto citovanou zákonnou úpravu nevyhodnotil tvrzení žalobkyně, že předmětná vozidla nebyla používána„ k podnikání, nebo v přímé souvislosti s ním, anebo k činnostem, z nichž plynou příjmy“, prokázanou skutečností je, že vozidla žalobkyni v předmětném období ve skutečnosti zatěžovala, nijak je nevyužívala a nemohla se jich ani zbavit, a to ani fakticky ani alespoň formálně jejich vyřazením z registru. Uzavřel-li soud I. stupně dále, že„ Podle novely silničního zákona č. 207/2002 Sb., platné od [datum], předmětem daně silniční jsou vozidla registrovaná v ČR nebo v zahraničí provozovaná na území České republiky, vyřazením vozidla z registru příslušným orgánem podle § 13 zák. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, může být nadále vozidlo evidováno jako vyřazeno z registru, ovšem nemůže pak být provozováno na pozemních komunikacích v ČR.“, ve skutečnosti tím potvrdil oprávněnost podané žaloby. Pokud totiž předmětem daně silniční jsou vozidla registrovaná, pak nutně vyřazením vozidla z registru příslušný orgánem podle § 13 zák. č. 56/2001 Sb. takovým předmětem daně silniční být přestávají. Pokud by žalobkyně po včasném ustanovení orgánu po zemřelém Ing. [jméno] [příjmení] jeho prostřednictvím docílila vyřazení předmětných vozidel z registru, nebyla by povinna podávat za tato vozidla příslušná daňová přiznáni a v návaznosti ani platit silniční daň, tedy by žalobkyni nevznikla jejím zaplacením škoda, jejíž náhrady se v tomto řízení domáhá. V tom spočívá soudem I. stupně nenalezená příčinná souvislost mezi zaviněním žalovaného a vznikem předmětné škody. Pokud soud I. stupně dále uzavřel, že„ Z uvedeného vyplývá, že ani vyřazení vozidel z registru do [datum] by nemělo vliv na předpis silniční daně s ohledem na zákonnou úpravu a pravomocně vyměřenou a zaplacenou daň nelze považovat za škodu, neboť se jedná o zákonný důsledek vlastnictví vozidla spadající pod daňovou povinnost.“, vrací se zde žalobkyně k výše namítané nepřezkoumatelnosti, jelikož soud I. stupně opakuje jednu z protichůdných verzí, že daňová povinnost je důsledkem„ vlastnictví vozidla“. I kdyby mělo být faktem, že zákonná úprava vázala povinnost placení silniční daně na vlastnictví vozidla, žalobkyně namítá, že konkrétní praxe konkrétního finančního úřadu byla odlišná. Bylo prokázáno svědeckou výpovědí Ing. [jméno] [příjmení], že při jednání na finančním úřadu mu bylo potvrzeno, že pokud vozidlo nemá registrační značku, nemůže být účastníkem silničního provozu a není předmětem vyměření silniční daně, což soud I. stupně bez dalšího akceptoval. Tuto pro posouzení a rozhodnutí věci důležitou skutečnost potvrzuje i další fakt, že příslušný finanční úřad akceptoval za dané právní úpravy, že odcizením registrační značky z konkrétního vozidla žalobkyně již není povinna podávat za toto vozidlo daňové přiznání k silniční dani a ani ji platit. Soud I. stupně řádně neposoudil změnu rozhodné právní úpravy, která měla vliv na posouzení nároku. Závěr soudu I. stupně, že„ Tvrzení žalobkyně, že by jmenovaný likvidátor vyřadil vozidla z registru a zabránil placení daně po účinnosti novely silničního zákona je z tohoto pohledu neprokázanou domněnkou, neboť stejně tak mohl pokračovat v podnikatelské činnosti žalobkyně.“, je dalším chybným závěrem proti žalobkyni a naopak ve prospěch žalovaného. V podnikatelské činnosti žalobkyně ani nešlo pokračovat, jelikož jenom zemřelý Ing. [jméno] [příjmení] byl vlastníkem a garantem oprávnění k výrobě vodojemu, což je vysoce odborná činnost, takže podnikání s jeho úmrtím skončilo prakticky automaticky. V tomto ohledu je pak napadené rozhodnutí nepřípustně překvapivé. Žalobkyně dále namítla, že žalobou uplatněný nárok je výlučně škodou způsobenou zaplacením daně silniční, nikoliv náhradou škody za vyměřené penále a úroky. Soud I. stupně také nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení. 3. Žalovaný považuje napadené rozhodnutí soudu I. stupně za správné, s tímto se zcela ztotožnil, navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně, v podrobnostech odkázal na stanovisko uvedené v závěrečném návrhu, který podal dne [datum]. Při jednání odvolacího soudu dne [datum] doplnil, že odškodnění za uhrazenou silniční daň za rok 2003 žalobkyně žalobou nepožadovala, v rozsahu 30 900 Kč by proto majetková újma žalobkyni neměla být přiznána, pokud jde o částku 14 317 Kč, která byla na úhradu silniční daně započtena v roce 2002 – 2003, pak v tomto rozsahu žalovaný považuje nárok žalobkyně za promlčený, bylo-li rozhodnuto o ustanovení likvidátora v roce 2007, tak k promlčení došlo již v roce 2010, žaloba byla podána dne [datum]. Promlčen je rovněž nárok na úrok z prodlení, který byl žalobkyní uplatněn až v roce 2015, námitka žalobkyně, že námitka promlčení byla žalovaným vznesena v rozporu s dobrými mravy, není důvodná. 4. O odvolání žalobkyně bylo odvolacím soudem dříve rozhodnuto rozsudkem č. j. 44 Co 759/2017-99 ze dne 10. 4. 2019, který byl k dovolání žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu ČR č. j. 30 Cdo 2787/2019-122 ze dne 24. 2. 2021 v rozsahu výroku I. a) co do částky 282 017 Kč s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do [datum] ve výši 7,5 %, od [datum] do [datum] ve výši 7,05 %, od [datum] do [datum] ve výši 8,05 %, od [datum] do [datum] ve výši 8,5 %, od [datum] do [datum] ve výši 9 %, od [datum] do zaplacení ve výši 9,75 % ročně a ve výroku II. zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, to s právním závěrem, aby odvolací soud posoudil, v jaké době mohlo reálně dojít k vydání rozhodnutí o ustanovení likvidátora žalobkyně, přitom aby zohlednil jen taková období nečinnosti soudu, jež by neodpovídala běžnému průběhu soudního řízení v dané věci; v případě, že dospěje k závěru o nesprávném úředním postupu, aby se znovu zabýval příčinnou souvislostí v tom smyslu, zda skutečně lze nesprávný úřední postup soudu spočívající v porušení povinnosti vydat rozhodnutí o ustanovení likvidátora žalobkyně bez průtahů považovat za příčinu snížení majetku žalobkyně a případně v jakém rozsahu, aby opětovně posoudil námitku promlčení vznesenou žalovaným týkající se žalobkyní požadovaných úroků z prodlení ze žalované částky, jakož i započtení přeplatků 1 710 Kč, 8 515 Kč, 1 439 Kč a 2 653 Kč, když tato škoda měla žalobkyni vzniknout v letech 2002 a 2003. 5. Odvolací soud poté opětovně ve shora uvedeném rozsahu přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné. 6. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též„ Listina“) každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. 7. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 8. Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro pro