44 CO 9/2022-64 — Krajský soud v Brně

1. Podanou žalobou domáhal se žalobce odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen OdpŠk) za nezákonnou vazbu v období od 18. 5. 2017 do 6. 10. 2017 (140 dnů) ve výši 210 000 Kč a za nepřiměřenou délku řízení o jeho stížnosti proti rozhodnutí [anonymizováno] soudu v [obec] ze dne 3. 8. 2017, č. j. [číslo jednací] ve výši 230 000 Kč, celkem 440 000 Kč. 2. Shora označeným rozsudkem soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Učinil nesporným, že v řízení vedeném u [anonymizováno] soudu v [obec] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení o stížnosti žalobce proti usnesení [anonymizována dvě slova] v [obec] ze dne 3. 8. 2017, č. j. [číslo jednací]. Soud I. stupně tak shledal formální podmínky pro poskytnutí zadostiučinění, ale za postačující označil formu zvolenou žalovanou, která v rámci předběžného projednání nároku žalobci poskytla zadostiučinění v podobě konstatování, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ohledně vazebního stíhání a konstatování, že došlo k porušení jeho práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav, ze kterého vyplynulo, že žalobce je několikanásobným pachatelem [anonymizováno] činnosti, který nerespektuje hodnoty společnosti, v níž žije a nebylo zjištěno, že by na straně žalobce došlo ke vzniku takové újmy, která by odůvodňovala přiznání zadostiučinění v penězích. 3. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné a přípustné odvolání, ve kterém nesouhlasil s důvody soudu I. stupně, pro které mu nebylo přiznáno zadostiučinění v penězích a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu se domnívá, že soud I. stupně vůči němu postupoval proti zásadám, vyjádřeným v rozhodnutích Nejvyššího soudu, jakož i zásadě rovnosti a elementární slušnosti. 4. Má za to, že rozhodnutí soudu I. stupně chybí velkorysost, s jakou stát musí přistupovat ke kontrole svých pochybení. 5. Dále vyjádřil nesouhlas k částce nákladů řízení, představujících náklady cestovného osoby pověřené k jednání za žalovanou za cestu [obec] – [obec] a zpět s poukazem na to, že žalovaná byla zastoupena Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových s [anonymizováno] pracovištěm v [obec] a pokud osoba pověřená k jednání cestovala z [obec], není spravedlivé, aby tyto náklady měl nést žalobce, když jistě [anonymizováno] pracoviště [obec] disponuje osobami schopnými je zastupovat před soudem. 6. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná mu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 7. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí, když odvolání považuje za nedůvodné v situaci, kdy jí zvolená forma zadostiučinění je adekvátní zjištěnému skutkovému stavu a v řízení nebylo zjištěno, že by na straně žalobce došlo ke vzniku takové újmy, která by odůvodňovala přiznání zadostiučinění v penězích. Zdůraznila, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, když finanční odškodnění je namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (viz rozhodnutí 30 Cdo 2813/2011). 8. Odvolací soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněných odvolacích důvodů, dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 9. Závěry soudu I. stupně ohledně postačující formy zadostiučinění v podobě konstatování o vydání nezákonného rozhodnutí a porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, se opírají o dostatečně objasněný skutkový stav a reflektují všechny rozhodující aspekty dané věci. 10. V řízení bylo zjištěno, že žalobce byl skutečně ve vazbě v době od 18. 8. 2017 do 5. 10. 2017 bez náležitého zákonného podkladu, tj. pravomocného rozhodnutí soudu o dalším trvání vazby. Předchozí rozhodnutí o vazbě, a to usnesení [anonymizováno] soudu v [obec] ze dne 18. 5. 2017, č. j. [číslo jednací] (právní moc 18. 5. 2017) dávalo zákonný podklad pro vazbu po dobu následujících tří měsíců, tj. do 18. 8. 2017. Pro další trvání vazby bylo sice dne 3. 8. 2017 dle ust. § 72 odst. 1 trestního řádu vydáno usnesení [anonymizováno] soudu v [obec] č. j. [číslo jednací], avšak toto usnesení pro pochybení při doručování právnímu zástupci žalobce nenabylo právní moci a žalobce tak měl být z vazby propuštěn, k tomu však nedošlo, neboť byl dne 5. 10. 2017 převeden do výkonu trestu odnětí svobody. Ve vazbě tak žalobce strávil 47 dnů bez zákonného podkladu (od 18. 8. 2017 do 5. 10. 2017). 11. Je tak sice možno učinit závěr, že v důsledku nesprávného úředního postupu (pochybení při doručování) nebylo pravomocně rozhodnuto o výkonu vazby v době od 18. 8. 2017 do 5. 10. 2017 a formálně byl dán titul k odškodnění nemajetkové újmy dle ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., avšak při volbě přiměřeného zadostiučinění bylo nutno přihlédnout ke specifickým okolnostem případu. 12. V prvé řadě bylo třeba vzít do úvahy, že doba vazby byla žalobci započítána na dobu výkonu trestu odnětí svobody, a to až do 5. 10. 2017 a již v této skutečnosti je možno spatřovat kompenzaci nemajetkové újmy žalobce za nezákonný výkon vazby. Dále, jak správně učinil soud I. stupně, bylo třeba vzít do úvahy samotnou osobu žalobce jako pachatele násilné trestné činnosti, vícekrát již soudně trestaného a tuto skutečnost poměřit s obecnou představou spravedlnosti a slušnosti, se kterou by se nepochybně forma odškodnění v penězích výrazně minula. Výsledkem pak byla správná úvaha soudu I. stupně, že základní forma odškodnění v podobě konstatování nesprávního úředního postupu či vydání nezákonného rozhodnutí, poskytnutá žalobci již v rámci předžalobního projednání nároku, je v daném případě zcela postačující formou satisfakce a nejsou dány podmínky pro přiznání satisfakce v peněžité podobě. 13. Stejně tak, co se týká nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení ohledně stížnosti žalobce (jeho právního zástupce) proti usnesení [anonymizováno] soudu v [obec] ze dne 3. 8. 2017, č. j. [číslo jednací] o ponechání ve vazbě, o které bylo rozhodnuto na základě závěru nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 168/18 až usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2019, č. j. [číslo jednací] je možno přisvědčit soudu I. stupně, že žalovanou poskytnuté zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě je satisfakcí zcela přiměřenou, a to za situace, kdy žalobce byl dne 5. 10. 2017 převeden do výkonu trestu odnětí svobody a konečné rozhodnutí o ponechání ve vazbě již z tohoto pohledu nemělo žádný význam a délka řízení tak nemohla žalobci způsobit větší újmu, jež by zasluhovala satisfakci v peněžité formě. 14. Na základě těchto úvah se tak odvolací soud ztotožnil se zamítavým rozhodnutím soudu I. stupně, které bylo jako věcně správné dle ust. § 219 o. s. ř. potvrzeno v celém rozsahu, tj. i co se týká výroku o náhradě nákladů řízení, když sporovaná částka cestovného pověřeného pracovníka žalované se opírá o předchozí souhlas soudu I. stupně s použitím motorového vozidla dle ust. § 30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb. 15. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované tak byla přiznána náhrada nákladů nezastoupeného účastníka dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. v podobě 3 paušálů po 300 Kč.