47 CO 110/2019-111 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl, žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku [částka] s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení (II. výrok), částku [částka] (III. výrok) a 95,92% úrok ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka] (IV. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (V. výrok). 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to do části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku [částka] s 8,05% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, do části IV. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 20% úrok z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], a do V. výroku, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Vysvětlil, že částka [částka] představuje kapitalizovaný 20% úrok ročně z poskytnutého úvěru do dne zesplatnění. Uvedl, že úrok byl smluven v zákonných limitech a měl být žalobci alespoň částečně přiznán. Efektivní úroková sazba byla sice dohodnuta ve výši 151,62 % ročně, to ale odpovídá nominální úrokové sazbě 95,92 % ročně, a tak nebyl překročen judikatorně stanovený čtyřnásobek obvyklého úroku (rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 15. 12. 2004, č. j. 21 Cdo 1484/2004). Strany se dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek a je nutno zachovat prioritu výkladu zakládajícího platnost smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. IV ÚS 1783/11). Ujednání o výši úroku nemůže být zakázaným ujednáním ve smyslu § 1813 o. z., neboť informace o úrokové sazbě byly žalovanému jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty jak ve smlouvě samotné, tak v předsmluvním formuláři před uzavřením smlouvy. Výpůjční úroková sazba je podle žalobce přiměřená a odpovídá situaci na trhu nebankovních úvěrů. Žalobce nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je ustanovení týkající se sjednaného úroku neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Poukázal i na § 2395 o. z., podle kterého žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí a žalobci tak nelze nepřiznat žádný úrok. Dodal, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroků, ale pouze 20% úroku ročně, který je pod průměrnou úrovní úroku požadovaného u stejných úvěrů v rámci nebankovního sektoru. 3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne [datum], domáhal po žalovaném zaplacení částky [částka] s 8,05% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, částky [částka] a 95,92% úroku ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Uvedl, že dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalovanému poskytnul peněžité prostředky ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v efektivní sazbě 151,62 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po [částka], počínaje měsícem červencem 2017 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, z nichž žalobce zjistil, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích [příjmení] a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobce provedl tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobce si prověřil, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobci neuhradil na dluh ničeho. Žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši [částka] (za první a druhou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení do dne zesplatnění, po [částka]) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši [částka] ([částka] za 1. a 2. splátku, se kterou se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne [datum] podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou prvním splátky (splatná dne [datum]) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši [částka], kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od [datum] do zaplacení. Smluvní pokutu vypočetl žalobce ve výši [částka] k datu vyhotovení žaloby. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobce proto požaduje úrok z úvěru od [datum] do zaplacení z jistiny [částka], avšak jen v nominální sazbě 95,92 % a jen do výše [částka] (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení byl nečinný. 6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Vztah mezi účastníky posoudil jako smlouvu o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. s tím, že na věc je nutné aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dospěl k závěru, že žalobce splnil podmínku ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Pokud jde o výši úroku 151,62 % ročně (stejně jako 95,92 % ročně), ta několikanásobně přesahuje úrokové sazby poskytované bankami v době sjednání smlouvy o úvěru, a proto je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Z tohoto důvodu soud přiznal žalobci pouze právo na zaplacení původní jistiny [částka], smluvní pokutu ve výši [částka] a náklady vzniklé prodlením žalovaného ve výši [částka]. Ve zbývající části, pokud jde o nepřiměřeně vysoký úrok a smluvní pokutu (§ [číslo] § 1815 o. z.), žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; převážně byl ve věci úspěšný žalovaný, kterému však náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 7. Odvolací řízení bylo podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. přerušeno usnesením ze dne 22. 9. 2020, č. j. 47 Co 110/2019-73, do doby rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20 Ústavní soud o návrhu rozhodl usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, načež bylo v odvolacím řízení pokračováno (usnesení ze dne 23. 11. 2021, č. j. 47 Co 110/2019-95). 8. V usnesení ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne [datum] ve věci C [číslo], v níž SDEU rozhodl:„ vnitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem" (bod 44). "Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem" (bod 45). "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti p