47 CO 110/2021-221 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 1 398 841,44 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 82 428,72 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 699 420,72 Kč od 30. 7. 2016 do zaplacení (I. výrok) a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1 200 Kč (II. výrok). 2. Soud konstatoval, že žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení předmětné částky na základě tvrzení, že s žalovaným uzavřela dne 26. 1. 2010 smlouvu o zprostředkovatelské činnosti (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě vykonávala pro žalovaného činnost podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele a (na základě dodatku ze dne 1. 11. 2010) zajišťovala také vedení, podporu a fungování jeho kanceláře. Podle smluvních ujednání měla žalobkyni náležet ze zisku z produktů odměna (provize) dle vnitřního předpisu, jejíž výše byla žalobkyni žalovaným sdělována (spolu s informací o vypočtení) po každém měsíčním zúčtovacím období prostřednictvím tzv. vyúčtování provizí (dále jen„ Vyúčtování“), podle kterých žalobkyni za 4 roky před podáním žaloby náležela odměna ve výši 1 460 917,52 Kč, ze které jí žalovaný nezaplatil minimálně 699 420,72 Kč. Podle žalobkyně dohodnutá odměna neodpovídala zásadám poctivého obchodního styku a dobrým mravům, neboť byla ve srovnání s jinými společnostmi nepřiměřeně nízká; proto žalobkyně považovala smluvní ujednání o výši odměny za neplatné a domáhala se vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé odměny za obdobnou činnost, jež činila dvojnásobek nároku, který měl žalobkyni náležet dle Smlouvy. Na výzvu soudu žalobkyně uvedla, že má za žalovaným také pohledávku z titulu„ nákladového střediska“ ve výši 316 785 Kč; z celkové pohledávky ve výši 1 502 602 Kč však požadovala zaplatit pouze částku 699 420,72 Kč, neboť měla za to, že po odpočtu převzatých záloh činí základ jejího nároku minimálně tuto částku. Žalobkyně doplnila, že podle měsíčních Vyúčtování jí za flotilové pojištění [číslo] náležely provize ve výši 674 894 Kč, za flotilové pojištění [číslo] ve výši 2 101 Kč, za ostatní SQL pojištění [číslo] ve výši 508 701 Kč a SQL [číslo] ve výši 121 Kč (celkem 1 185 717 Kč) a že úroky z prodlení požaduje od převzetí poslední zálohy. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že předmětem řízení je závazkový vztah účastníků vzniklý na základě smlouvy o zprostředkování, přičemž žalobkyně ani na opětovnou výzvu soudu dle § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) nekonkretizovala žalobou uplatněný nárok ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a neunesla břemeno tvrzení, když nespecifikovala, které konkrétní odměny jí byly zaplaceny a které jsou předmětem žaloby. Proto žalobkyně neunesla ani břemeno tvrzení o požadavku na vydání bezdůvodného obohacení, jehož základ se odvíjí od nedostatečně tvrzené výše konkrétních nezaplacených odměn, a požadovaném úroku z prodlení, neboť nespecifikovala od kdy a v jaké konkrétní částce se žalovaný ocitl v prodlení se zaplacením. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ani přes opakované poučení soudu tvrzení o žalovaném nároku nedoplnila, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 3. Na nákladech řízení soud přiznal plně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení za 4 úkony (vyjádření ve věci a účast na třech jednáních soudu) po 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. 4. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání. Namítala, že v žalobě vymezila požadovanou částku, jež spočívala v rozdílu mezi vyúčtovanými provizemi za předmětné období a zaplacenými zálohami. Žalobkyně měla za to, že na výzvu soudu u jednání konaného dne 26. 5. 2020 vysvětlila, že požaduje zaplacení sumy nezaplacených provizí. Žalobkyně nebyla povinna tvrdit výši zaplacených záloh, neboť účastníci jsou povinni tvrdit a prokazovat pouze skutečnosti, které vyplývají ze skutkové podstaty hmotně právní normy, jež má být aplikována (odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3959/2018). Soud v projednávané věci nevyjádřil odlišný právní názor na jádro projednávané věci, proto se žalobkyně domnívala, že„ rozhodné skutkové podstaty pro posouzení existence nároku“ jsou obsaženy v § 659 a § 660 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, které nic o podmínce prokazování platebního salda mezi stranami neobsahují. Tvrzení o zaplacených částkách není tvrzením žalobkyně, ale obranou žalovaného, k čemuž se soud pokusil zavázat žalobkyni. Takové rozvržení procesních povinností je v rozporu se zásadami sporného civilního řízení a rovností účastníků, což je v literatuře i judikatuře opakovaně potvrzováno, když komentář k občanskému soudnímu řádu uvádí, že v občanském soudním řízení tvrdí a prokazuje ta sporná strana, jíž má být tvrzení ku prospěchu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. III. ÚS 996/17, který odkazuje na [příjmení], [jméno]: Důkazní břemeno v civilním řízení soudním, [obec]: [anonymizováno], 2017, s. [číslo]). Soud proto věc nesprávně posoudil a zatížil rozhodnutí vadou. Rozhodnutí soudu bylo pro žalobkyni v kontextu procesního postupu soudu překvapivé, neboť na jednání konaném dne 26. 5. 2020 soud žalobkyni vyzval k doplnění sporných skutečností, a po podaném vysvětlení poskytl lhůtu k doplnění obrany žalovanému. Žalobkyně očekávala, že pokud by soud považoval její tvrzení za nedostatečná, stanovil by jí k dotvrzení lhůtu, či o neunesení břemene tvrzení rozhodl v rámci téhož jednání. To se však stalo až na dalším jednání o rok později. Žalobkyně tak z postupu soudu nemohla seznat, že výzvě nevyhověla, a měla za to, že naopak žalovaný neunesl břemeno tvrzení, neboť dostatečně nereagoval na výzvu soudu dle § 118a o. s. ř. na jednání konaném dne 26. 5. 2020 a nekonkretizoval svoji obranu. Podmínky pro vydání rozsudku opřeného o neunesení břemene tvrzení tak byly dány v neprospěch žalovaného. 5. Žalovaný ve vyjádření k odvolání odkázal na svá vyjádření před soudem prvního stupně. 6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízení jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že v žalobě podané k soudu prvního stupně dne 27. 12. 2016 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 398 841,44 Kč, úroku z prodlení od 31. 2. 2012 do 29. 7. 2012 ve výši 82 428,72 Kč a úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 699 420 Kč od 30. 7. 2016 do zaplacení. Tvrdila, že dne 26. 1. 2010 uzavřela se žalovaným Smlouvu, ve které se zavázala provádět zprostředkovatelskou činnost v pozici podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele ve smyslu zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí. Odměna žalobkyně byla sjednána jako podíl na zisku z rozdílu mezi příjmy z její činnosti a náklady na jejich dosažení. V dodatku ze dne 1. 11. 2010 přibyla žalobkyni povinnost zajišťovat vedení, podporu a fungování kanceláře žalovaného na konkrétním místě a v určitém čase. Žalobkyně měla za to, že tímto vztah účastníků nabyl pracovně právní povahy, neboť činnosti vykonávané žalobkyní měly povahu práce závislé na pokynech a zájmech žalovaného, a žalovaný sjednáním po formální stránce obchodního vztahu obcházel pracovně právní předpisy. Do ukončení právního vztahu účastníků (20. 10. 2016) žalobkyně uzavírala a spravovala široké portfolio pojistných služeb, a ze zisku z produktů jí náležela odměna, jejíž výši (včetně informace o vypočtení) jí žalovaný sděloval po každém měsíčním zúčtovacím období ve Vyúčtování zaslaném e-mailem. Podle doručených Vyúčtování náležela žalobkyni za poslední 4 roky před podáním žaloby odměna ve výši 1 460 917,52 Kč, ze které jí žalovaný zaplatil 761 496,80 Kč; na odměnách jí proto dluží 699 420,72 Kč. Žalobkyně považovala výši dohodnuté odměny za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, zásadami poctivého obchodního styku a všeobecnou lidskou slušností, neboť běžná výše provizí za stejnou činnost činila u jiných společností 80– 90 %, zatímco žalobkyně dostávala provizi ve výši 40– 50 %. Žalobkyně se proto domáhala přiznání obvyklé odměny poskytované za stejnou činnost ve výši dvojnásobku částky, na kterou má dle Vyúčtování nárok. Usnesením ze dne 26. 11. 2019, č. j. 2116 C 73/2016-81, soud vyzval žalobkyni, aby označila důkazy k prokázání tvrzení, že sjednaná výše odměny byla nepřiměřeně nízká. Spolu s přípisem doručeným soudu dne 17. 12. 2019 žalobkyně předložila soudu CD nosič, na kterém měly být nahrány dokumenty ve formátu„ pdf“, obsahující složky označené dle jednotlivých let s předponou„ flo“ (flotilové pojištění vozidel) nebo„