47 CO 131/2018-156 — Krajský soud v Brně

1. V řízení zahájeném 30. 6. 2016 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 40 506,80 Kč s 22,56% úroky a s 8,05% úroky z prodlení z částky 33 000 Kč od 19. 2. 2016 do zaplacení. K tomu uvedl, že na základě smlouvy o vydání kreditní karty [číslo] uzavřené s původním věřitelem – společností [právnická osoba] (dále jen„ banka“) poskytla banka žalovanému úvěrový rámec do výše 33 000 Kč; kreditní kartu včetně [příjmení] kódu žalovaný převzal 22. 4. 2015. Čerpaný úvěr spolu s 22,56% úroky se žalovaný zavázal splácet měsíčně povinnou minimální splátkou ve výši 3,5 % z čerpaných prostředků a rovněž hradit poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty. Pro porušení podmínek smlouvy žalovaným banka dopisem ze dne 11. 1. 2016 prohlásila veškeré pohledávky za okamžitě splatné. Dlužná částka sestává z nesplacené jistiny 33 000 Kč a částky 7 506,80 Kč, o kterou byl úvěrový rámec přečerpán. Pohledávku uplatněnou žalobou banka postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 2. 2016 společnosti [právnická osoba], která ji na základě smlouvy ze dne 27. 2. 2016 postoupila žalobci. 2. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 10. 2017, č. j. 112 C 135/2017-42, které nabylo právní moci dne 25. 10. 2017, byla žalovanému podle § 29 odst. 3 o. s. ř. (jako osobě neznámého pobytu) ustanovena opatrovnice. V řízení namítala, že uzavření smlouvy není prokázáno, když žalobce doložil jen návrh na uzavření smlouvy bez vlastnoručního podpisu žalovaného, který měl být zřejmě nahrazen elektronickým identifikačním prostředkem; kontraktační proces však žalobce nevysvětlil. Měl by proto právo jen na vydání bezdůvodného obohacení, nicméně žalobce nepředložil ani žádný důkaz prokazující doručení oznámení banky o okamžité splatnosti závazků ze smlouvy žalovanému. Nadto adresa uvedená v oznámení neodpovídá doručovací adrese žalovaného dle návrhu na uzavření smlouvy. 3. V reakci na námitky opatrovnice žalovaného žalobce v podáních ze dne 27. 11. 2017 a 1. 3. 2018 doplnil, že oznámení o zesplatnění odeslal žalovanému 11. 1. 2016 (viz poštovní podací arch) na adresu [adresa]. Jedná se o adresu pro doručování písemností žalovanému v ČR zapsanou od 15. 9. 2015 v obchodním rejstříku společnosti [právnická osoba], jejímž je jednatelem. Jedná se o údaj novější než ve smlouvě, a proto byl žalobce v souladu s odst. 7.2 VOP oprávněn doručovat písemnosti na tuto adresu. Z důvodu chyby při výpočtu vzal žalobu zpět co do úroků ve výši 565,49 Kč a úroků z prodlení ve výši 138,77 Kč. 4. Soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem, kterým řízení zastavil co do kapitalizovaných úroků 565,49 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení 138,77 Kč (I. výrok) a co do částky 39 802,54 Kč s 22,56% úroky a s 8,05% úroky z prodlení z částky 33 000 Kč od 19. 2. 2016 do zaplacení žalobu zamítl (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok) a žalobci uložil povinnost zaplatit České republice náklady řízení spojené s přibráním opatrovníka ve výši 3 388 Kč (IV. výrok). Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky, resp. bankou a žalovaným, byla platně uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Dále se zabýval otázkou, zda se oznámení o okamžité splatnosti úvěru dostalo do dispoziční sféry žalovaného v souladu se smlouvou (čl. 7 VOP). Konstatoval, že banka podle smluvních ujednání nepostupovala, když se vůbec se nepokusila oznámení žalovanému doručit na adresu pro doručování uvedenou ve smlouvě (ve Slovenské republice) a odeslala ho pouze na adresu zjištěnou z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba]; z této adresy se zásilka vrátila zpět jako nedoručená. Dále soud uvedl, že za výzvu k úhradě dluhu by mohla být považována i žaloba, pokud by byla žalovanému doručena. V projednávané věci však účinky doručení nemohly nastat, neboť žalovaný je osobou neznámého pobytu a z tohoto důvodu mu byla ustanovena opatrovnice. Soud uzavřel, že oznámení o okamžité splatnosti závazků z úvěrové smlouvy se nedostalo do dispozice žalovaného a dluh dosud není splatný. Připustil, že i přesto by mohlo být žalobě zčásti vyhověno v závislosti na splatnosti jednotlivých splátek úvěru. Nicméně žalobce ani přes poskytnuté poučení nedoplnil skutková tvrzení ohledně konkrétní výše každé jednotlivé splátky a jejího složení. Soud proto žalobu v celém rozsahu (se zohledněním částečného zpětvzetí) zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. S odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil neúspěšnému žalobci povinnost nahradit státu náklady odpovídající odměně opatrovníka ve výši 3 388 Kč (4 úkony po 400 Kč podle § 7, § 9 odst. 5 a § 12 odst. 1 vyhlášky č. 77/1996 Sb.). 5. Proti rozsudku podal včas odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil, žalobě v celém rozsahu vyhověl a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že svou úvahu o neprokázání zesplatnění úvěru opřel naprosto formalisticky o skutečnost, že banka nedodržela sjednaná pravidla ohledně způsobu doručování písemností, když nedoručovala na adresu určenou žalovaným. Vůbec se nevypořádal se skutečností, že podle odst. 7.2 VOP banka mohla zásilky doručovat i na adresu zjištěnou z veřejně dostupných informací. Z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba] se banka dozvěděla, že od 15. 9. 2015 má žalovaný v České republice trvalé bydliště na adrese [adresa]. [jméno] 1922, a proto mu na tuto adresu zaslala prohlášení o okamžité splatnosti úvěru. Podle názoru žalobce nebyla banka povinna učinit pokus o doručení zesplatňujícího dopisu na zjevně neaktuální adresu žalovaného (odst. 7.3 VOP). 6. Opatrovnice ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Vyslovila názor, že k doručování na jinou než sjednanou adresu mohl žalobce přistoupit až za situace, kdy by bylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný na sjednané adrese není kontaktní. [příjmení] fakt zveřejnění jiné adresy, navíc zjištěný pouze ze zápisu ve veřejném rejstříku subjektu, který nemá spojitost se vztahem mezi účastníky, neodůvodňuje nedodržení smluvní povinnosti doručovat na adresu určenou žalovaným. Nesouhlasí ani s argumentací žalobce, že adresa zjištěná z veřejného rejstříku je adresou novější oproti doručovací adrese uvedené ve smlouvě. Z výpisu z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba] plyne, že adresa [adresa], byla u žalovaného zapsána již 16. 4. 2014, nikoliv až 15. 9. 2015, jak tvrdí žalobce. Pokud by měl žalovaný zájem, aby mu banka doručovala písemnosti na zmíněné adrese, uvedl by ji bezpochyby již v návrhu na uzavření smlouvy. 7. Krajský soud v [obec] jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející. 8. Odvolací soud rozhodl o odvolání žalobce poprvé rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 47 Co 131/2018-122. Vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 6 802,54 Kč, 22,56% úroků z částky 33 000 Kč od 19. 2. 2016 do zaplacení a 8,05% úroků z prodlení z částky 33 000 Kč od 19. 2. 2016 do 9. 10. 2017, a řízení v tomto rozsahu zastavil (I. výrok). Ve zbývající části II. výroku rozhodnutí změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 33 000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 10. 10. 2017 do zaplacení (II. výrok). Žalobci uložil povinnost nahradit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady řízení žalovaného před soudem prvního stupně ve výši 149 Kč (III. výrok) a dále náklady řízení žalovaného před odvolacím soudem ve výši odpovídající 3,6 % odměny jeho opatrovnice, o které bude rozhodnuto samostatným usnesením soudu prvního stupně (IV. výrok). Odvolací soud nejprve posuzoval, zda s ohledem na § 9 odst. 1 a § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 25. 2. 2013, byla smlouva o úvěru platně uzavřena. Jelikož se soud prvního stupně posouzením úvěruschopnosti žalovaného vůbec nezabýval, vyzval odvolací soud žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání. Současně jej poučil, že v opačném případě bude smlouvu o úvěru posuzovat jako neplatnou. Žalobce neměl k dispozici žádné informace ohledně prověřování úvěruschopnosti žalovaného, a proto požádal, aby byl jeho nárok posuzován z titulu bezdůvodného obohacení. Současně vzal žalobu zpět co do částky 6 802,54 Kč, 22,56% úroků z částky 33 000 Kč od 19. 2. 2016 do zaplacení a 8,5% úroků z prodlení z částky 33 000 Kč od 19. 2. 2016 do 9. 10. 2017. Doplněným dokazováním u odvolacího soudu bylo prokázáno, že v období od 22. 4. 2015 do 23. 5. 2015 vyčerpal žalovaný prostředni